SVĚTU VLÁDNOU ORGANIZOVANÍ ZLOČINCI

Obsah: Superboháči versus lidstvo....Sametový podvod ...Stranický podvod...Zastupitelský podvod...Moje osobní zkušenosti v politice...Proč je politika doménou mužů...Jak se pozná totalita, pseudodemokracie, demokracie.... Švýcarská přímá demokracie....Závěr...

 

Superboháči versus lidstvo
Největší světoví superboháči jsou tak bohatí, že se jejich obrovský majetek nedá vůbec ani spočítat. Mezi superboháčem a běžným boháčem je tak velký rozdíl, jako bychom porovnávali stokilometrovou trasu s centimetrovou úsečkou. Sociolog Jan Keller zveřejnil na internetu o superboháčích zajímavou přednášku nazvanou Arogance financí. Najdete ji na mnoha webech a třeba i na YouTube. Je to přednáška na téma, kdo ve skutečnosti vládne světu. Pan Keller nazval vládce planety diskrétní elitou. Mně ale tenhle název zní příliš diskrétně. Existuje spousta jiných názvů, jaké jim diskutéři dávají v internetových diskusích. Třeba: paraziti, pijavice, plutokracie, moneykracie, finanční oligarchie, kleptokracie, óbrboháči, voldemorti, mezinárodní banksteři a další jména. Mně připadá nejpřiléhavější nazvat je rovnou organizovanými zločinci. Proč? Protože jsou organizovaní a protože se chovají jako zločinci. Nebo mi také na tuto světovou „elitu“ sedí dost ostrý termín od pana profesora Koukolíka - deprivanti. Přiléhavý mi také připadá i název vyskytující se v diskusích snad nejvíce: psychopatičtí paraziti nebo parazitičtí psychopati (zkratka PP). Nebo prostě jenom paraziti. Nebo prostě jenom psychopati. Ale jak říkám, vůbec ze všeho nejlépe mi na ně sedí termín- organizovaní zločinci. Protože oni nejsou jenom prostí paraziti , či jenom prostí jednotliví psychopati, nebo jenom prostí chamtivci. Oni se spolu spikli  již někdy ve starověku a zorganizovali se proti celému lidstvu. Prostřednictvím svých dobře placených lokajů páchají na něm již po mnoho staletí obrovské zločiny.
     Všichni tito mocní globální superboháči spolu spolupracují, jsou spolu evidentně domluvení. Mají mezi sebou dohody a rozdělené sféry vlivu, neválčí spolu navzájem. Naopak se jednotně proti lidstvu spikli, aby ho mohli ještě lépe paraziticky vysávat a libovolně s ním nakládat. Zkrátka a dobře, nikoliv proletáři všech zemí se spojili, ale učinili tak globální superbohatí gangsteři. Jak to provedli? Jednoduše. Mají mezi sebou vystavenou pyramidu moci. Čím větší superboháč, tím větší má moc a tím výše je postavený v pyramidě moci. Nižší superboháči musí poslouchat příkazy těch vyšších superboháčů. Kdyby je neposlechli, tak by je ti mocnější superboháči zničili.

 

 

 (http://wrsbsa.bay.livefilestore.com)

 

 

 Ta vzájemná spolupráce mezi superboháči je už dnes i prostým okem viditelná. Když se chtějí například napakovat mezinárodní bankéři, stačí odborně vyvolat celosvětovou krizi, okrást tím široké masy obyvatel- a ostatní superboháči s nimi drží basu, podporují je v tom. Nebo prostřednictvím MMF umí promptně bankéři zadlužit kteroukoliv jednotlivou zemi světa, a pak ji vysávat až na kost (viz. případ Řecka a mnoha dalších zemí). Nebo například prostřednictvím přesně vybraných politiků umí beztrestně ukrást kdekoliv zlatý státní poklad, aniž má kdokoliv šanci se proti tomu ozvat (viz. třeba Tošovský u nás). Mohou si zkrátka dovolit úplně VŠECHNO. Když si chtějí přilepšit zbrojařské korporace, stačí v nějaké zemi vyvolat dlouhodobou válku- a nekonečný proud peněz se jen hrne. Vojenskoprůmyslový komplex, to jsou těsné vazby mocných zbrojařů s představiteli ozbrojených sil a státu. Tam především nemohou řadoví občané strkat svůj nos. I tajné služby globální „elitě“ se vším bratrsky vypomáhají- jsou těmi nejposlušnějšími lokaji. Kdo víc zaplatí, tomu víc slouží. Nejmocnějšími globálními tajnými službami jsou CIA a Mossad. Všechny ostatní tajné služby jim podléhají, včetně ruských či čínských (je to můj názor). Jak jsou CIA a Mossad mocní nám předvedli v roce 2001, když jen tak pro začátek, aby byla nějaká ta sranda, za bílého dne zbořili tři mrakodrapy i s lidmi. Jsou to skutečně velcí srandisti, mají velký smysl pro humor, když uvážíme, že i do nejhlídanější budovy světa, do Pentagonu, vypálili díru, aniž by je přitom někdo zahlídl. Ten jejich velký smysl pro humor spočívá i v tom, že to vše vzápětí svedli na muslimy, letce amatéry. Ano, masivním masírováním mas mainstreamem pak následně celosvětová propaganda tvrdila, že to provedlo pár zaostalých jeskynních vousáčů s nožíky v ruce. Hned na to zločinná americká vláda tvrdila v čele s primitivním tajtrlíkem Bushem, že je potřeba utužit zákony a sebrat občanům co nejvíce občanských práv. A taky že je potřeba zakročit preventivně proti teroristům v Iráku a Afghánistánu. Masmédia s propagandou uspěla, po tomto obludném satanském megarituálu 9/11 popularita zločince Bushe stoupla a mohl bez problémů začít válčit...Ale pokračujme- když si chtějí finančně přilepšit zločinné farmaceutické korporace, vynaleznou ve svých laboratořích prasečí chřipku a světová masmédia jim opět bratrsky vypomohou- rozpoutají kolem toho celosvětovou hysterii. Následně poslušní lokajové, sedící ve WHO, vyhlásí šestý stupeň ohrožení- a miliardy za vakcíny se pak už jen hrnou do těch správných kapes. Je to takovýhle matematický vzorec: Koupení političtí lokajové + koupení vůdci v tajných službách + koupené špičky policie + koupené špičky v justici + koupené špičky v armádě + koupení šéfredaktoři v mainstreamu=neomezená moc superboháčů. Tragikomické ovšem je, že ty své vrcholné lokaje si neplatí superboháči ze svého, ale musíme je platit my, daňoví poplatníci. My jsme ty neomezené lidské zdroje, kteří to všechno hradí, kteří všechno zacálují. My jsme ti otroci, co si musí paradoxně platit své vlastní otrokáře a pijavice, které libovolně vysávají celý svět. Investice do lokajů z našich daní se pijavicím vždycky stonásobně vrátí, zvláště když ty své poslušné kašpary ani neplatí ze svých kapes, ale musíme je povinně platit my, daňoví poplatníci-jejich novodobí nevolníci.
     Placení lokajové mocných superboháčů se dají rozdělit do dvou skupin. Tou první je bohatá skupina, kterou nazval profesor Keller pomocná elita. To jsou právě vrcholní politici, generálové vojsk, mocní šéfové tajných služeb, šéfredaktoři mainstreamu, určitá skupina vědců ( spíš prodejných globálních manipulátorů davů, tvářících se za seriozní vědce), ředitelé bank a korporací, prostě lidé, kterým byl účelově svěřen do rukou velký díl moci. Ti všichni pomáhají vysávat masu daňových poplatníků, novodobých moderních zadlužených otroků.
     Druhou skupinu lokajů bychom tak ani neměli nazývat. Protože to jsou lidé na mnohem nižší úrovni než „pomocná elita“. Nejsou bohatí a nemají moc. Tito lidé nejsou mocní, těm jde už jen o holou existenci, jen o přežití. Takže je můžeme prostě jen nazvat- ZAMĚSTNANCI. Jsou poslušnou masou z donucení, protože musí z něčeho žít. Oni si uvědomují, že když nebudou plnit příkazy shora (od pomocné elity), tak za vraty čeká na jejich místo dalších 100 nezaměstnaných nešťastníků. Mohou být vyhozeni na dlažbu a stejnou práci pak již neseženou a budou se potýkat s bídou. V současném mafiánském kapitalismu je modlou kapitál a ten má jediný požadavek: maximální zisk. Proto musí být korporace krajně bezohledné, sobecké a amorální. A lidé jimi ovládaní mají být ve všem co nejposlušnější. Takže znenadání se nám zde vyvinul korporační fašišmus, který diktuje všem své podmínky.
     Nejhorší společenskou skupinou nejsou tedy prostí zaměstnanci ale právě ta bohatá mocná pomocná elita. Protože bez ní by diskrétní elita (superboháči) byla bezmocná - i s těmi svými nasyslenými horami zlatých cihel a ze vzduchu vyrobených peněz. (Tenhle článek pojednává o zlodějských mezinárodních bankéřích a jejich zločinných praktikách: článek).
     Ke světovým vládcům dnes již patří i světové mafie. Jsou složeny ze superbohatých zločinců, kteří se spolčili se superboháči, aby mohli neblaze ovlivňovat veškeré světové dění podle svých zločineckých představ. Disponují obrovským majetkem získaným z drog, zbraní a prostituce. Infiltrují se v mnoha státech až do nejvyšší politiky. Kdo si přečte knihu Pánové z prádelny špinavých peněz od Jeffrey Robinsona ztratí poslední iluze o chodu světa. Dozvíme se tam, že praní špinavých peněz je rozvinutým globálním průmyslovým odvětvím a je to třetí nejmohutnější odvětví celosvětového obchodu. Jen za nezákonné drogy se v celosvětovém měřítku vydává více peněz než za potraviny. Autor knihy také odhaluje, proč není v zájmu mezinárodních bankéřů a spolupracujících mafiánů, i jejich dobře placených lokajů (což je většina vlád světa), tento proces zastavit. Po přečtení knihy už sotva člověk je s to pohlížet na zkorumpované bankéře, finančníky, politiky, vojáky, právníky i vysoké státní úředníky stejnýma očima jako předtím. ( Pro zajímavost, nyní Česko splácí 77 miliard na úrocích ročně, aniž by se sebeméně snižoval základní dluh. Když k tomu připočteme cca 160 miliard, které ročně tečou do zahraničí v podobě zisku -ano, opět se jedná hlavně o zahraniční banky, my žádné nemáme a jistě víte, jaké poměry zde v bankovnictví fungují- tak z našeho státu odtéká ročně tak obrovské bohatství, že bychom si všichni mohli žít s prominutím jak prasata v žitě. Ale díky našim prodejným politikům bohužel nežijem).
     Žijeme tedy v absurdní době, kdy světu neomezeně a absolutisticky vládne „elita“ světových zločinců. Obyvatel planety je sedm miliard. Jedno promile ze sedmi miliard je 7 milionů lidí. Ale ani 7 milionů lidí světu nevládne, je jich asi desetkrát méně, to znamená sedmset tisíc lidí.  Takže výsledek je ten, že 99,99 procent světového obyvatelstva je vysáváno, týráno a ničeno 0,01 procentem diskrétní elity včetně jejich vrcholných lokajů, tedy pomocné elity.    

      Ovšem úplně nejvyšších vládců světa je ještě méně než sedmdesát tisíc lidí- není jich víc jak 7000 lidí a jsou všichni spolu  příbuzensky propojeni. To oni drží otěže nad celým světem. Mezi těch 7000 lidí, kteří skutečně vládnou světu patří tyto neviditelné rodiny: dynastie bankéřů R+R (Rothschildi a Rockefelleři), dynastie amerických a evropských zbrojařů (jména vám nepovím, protože jsou utajení), dědičné dynastie farmaceutických korporací, olejářské dynastie, šlechtické a královské dynastie, dynastie mediálních globálních magnátů, neviditelní a naprosto utajení vrcholní vlastníci katolické, islámské i judaistické církve (církevní korporace), dále  dynastie vlastnící zločineckou korporaci Monsanto, drogový globální organizovaný zločin, spolupracující s globální tajnou službou ( CIA a Mossad). Jestli jsem někoho vynechala, tak si ten seznam doplňte sami. Pak se není co divit, že si mohou kolektivně dovolit i takovýto pojistný podvod: http://dolezite.sk/SPECIAL-11-ZARI-POJISTNY-PODVOD-7cSpBH.html
     Tato „elita“ jednou za čtyři roky uspořádává v každém jednotlivém státě frašku zvanou volby. Tam má napravo i nalevo předem nachystány na volitelných místech poslušné politické figurky. Tyto prodejné figurky nevycházejí vstříc občanům, ale plní příkazy zadavatelů ze zákulisí. Občané slouží jenom k tomu, aby jako ovce každé čtyři roky poslušně naklusali k volbám a zlegalizovali vládu lokajů mocných. Další čtyři roky pak již nemají právo do ničeho mluvit. Demokracie tedy ve skutečnosti neexistuje.
     Samozřejmě nic nového pod sluncem, po celou zaznamenanou historii lidstva platilo, že se lidé dělili na vládce a ovládané. Vládci byli menšinoví superboháči, kdežto ovládaní byli většinoví chudáci. Takže celá historie je o tom, že menšinoví boháči manipulovali mořem chudáků. Dělali si s nimi co chtěli, jak se jim zrovna zlíbilo. Paraziti si hověli ve svých palácích a lid na ně dřel. Kdykoliv se parazitům zachtělo, zahnali lid i do SVÝCH válek. Díky svému majetku měli své osvědčené nástroje, jak tu většinovou chátru udržet na uzdě v područí. Stejné nástroje moci pochopitelně používají dodnes.
     To rozložení moci si můžeme namalovat jako pyramidu, nebo spíš kužel, kde 0,01 procenta obyvatel (špička kužele) tvoří nejvyšší vládci světa- mezinárodní bankéři a spol. To jsou ti lidé, kteří mají v rukou SKUTEČNOU MOC. To oni hýbají prostřednictvím tajných společností (svobodní zednáři a ilumináti) nitkami všech dějů. To oni hýbají dobře placenými loutkami (pomocná elita), dosazenými do všech klíčových míst. Pravoleví politici tvoří zákony, jaké si přejí mezinárodní banksteři, nikoliv jaké chtějí ovládaní. Další nohsledi, policie, tajné služby, média, armáda, soudy a byrokracie kvůli velmi dobře placenému korytu projevují také bezmeznou poslušnost a plní jakékoliv příkazy shora.
     Nezávislých občanů, kteří nikomu neslouží a jsou relativně svobodní, je asi 30 procent. Tito občané, patřící mezi střední třídu, jsou však všemi směry dobře ohlídaní výše zmiňovanou sítí dobře placených poskoků, rozprostřenou nad nimi. Když třeba takový nezávislý občan napíše do mainstreamu, tak mu jeho názor nikde nezveřejní. Když se obrátí třeba na ombudsmana, naráží jen na fráze a nedočká se žádného kloudného vyřízení. Když se obrátí na poslance, je to totéž v bleděmodrém. Když jde jednou za čtyři roky volit, smí vybrat buď čerta nebo ďábla. Když se obrátí na soud, čeká celé roky a prosoudí i kalhoty, aniž by co vyřídil. Když se obrátí na policii, rovněž se spravedlnosti nedočká. Atakdále, atakdále- vždyť to čtenáři znáš sám z vlastní zkušenosti.
     Do melounů a do politiky se nevidí, ale bezpečným vodítkem může být pohyb peněz: platí pravidlo, že kdo má peníze, získává moc a kdo má moc, získává peníze. Lidé v zákulisí hýbají loutkami na drátkách- politiky, kteří se rozhodují v jejich prospěch, nikoliv v prospěch občanů, kteří je volili. Svět byznysu je ještě tvrdší než svět politiky, proto svět velkých peněz ovládají ze zákulisí loutkovodiči- bankéři a mocné korporace. Jen několik desítek nejbohatších mužů světa- ”globálních vůdců” fakticky ovládá svět. Tito ”global leaders”- dnes rozhodují víc než mašinérie států o našem zaměstnání, hospodářském vzestupu, způsobech vnímání kultury, ba i naši morálce, protože jsou vlastníky nadnárodních společností a korporací, které jsou rozmístěny v celém světě. Nejen v Evropě, ale i mezi Američany převládl pocit politické bezmoci. Většina Američanů zastává názor, že superboháči hrají největší roli ve veřejném a hospodářském životě Spojených států, kde běžným občanům připadá jen postavení ovcí.
     Rada Federální rezervy vyvinula obrovské úsilí, aby uchvátila veškerou moc nad finančním systémem v Americe a ještě větší pravdou je, že FED (Federální rezerva) uchvátila tím pádem i vládu nad USA. Kontroluje (v Kongresu) všechno a kontroluje veškeré zahraniční vztahy. Tvoří a rozbíjí vlády podle své libovůle. Když byl FED přijat, lid Spojených států si nevšiml, že zde byl založen nový světový systém. Je to superstát bez hranic, kontrolovaný mezinárodními bankstery a mezinárodními průmyslníky, kteří jednají společně, aby zotročili svět pro své potěšení!

     Je neslýchané, že v současné Americe jedno procento lidí vlastní 95 procent veškerého bohatství. V Kanadě je to prý obdobné. I tam řadoví občané nemohou do ničeho mluvit. Lež evropské i americké demokracie spočívá v tom, že nová světová oligarchie se nijak nestará o osudy stamilionů lidí. Názory prostých občanů na demokracii jsou proto velmi pesimistické a skeptické, mnozí z nich říkají, že na demokracii může věřit leda tak někdo naprosto slepý.
     Oficiální masmédia kolikrát různá zvěrstva i pravdivě zveřejní- ale tím to stejně všechno končí. Ti co vlastní již takřka celou zeměkouli jsou prostě neviditelní nepostižitelní a beztrestní. Bez peněz a dobrých advokátů jim dnes nelze vůbec nic dokázat. Dokonce nejen politici, či mafiáni všeho druhu- dnes už se ani ti extremisté či teroristé kdekoliv na světě neobejdou bez hromady peněz. Vždy se najde bohatý sponzor a mecenáš, který má zájem jejich činnost financovat. Teroristi se prostě světovým superboháčům a jejich lokajům-politikům, náramně hodí do krámu. Pod záminkou terorismu mohou čím dál víc osekávat občanské svobody všem občanům.
     Extremní a nekontrolovatelný vzrůst vojenských komplexů je krajně nebezpečný. Nikdo totiž nedokázal, že má řadový občan nějaký vliv na poli obranné politiky. I tyto aktivity jsou odedávna vyslovenou doménou světové finanční oligarchie a vlastníků gigantických zbrojně-průmyslových komplexů. Dnes už jsou tak mocní, že dokáží kdekoliv na světě měnit a řídit i počasí (HARP). Američtí daňoví poplatníci jsou nepřetržitě klamáni, protože jsou od nich požadovány extrémně vysoké sumy, které vojensko-průmyslové korporace bezostyšně tahají z jejich kapes.
     Toto nepočetné, elitářské a internacionalistické uskupení přehlíží pravidla jakékoliv morálky, práva a spravedlnosti. To vede k opovrhování lidskou osobností, diktatuře a korporátnímu fašismu. Cílem světové „diskrétní elity“ je vytvořit celosvětový kontrolní systém, soustředěný v rukou nemnoha osob schopných ovládnout politické systémy jednotlivých zemí a pak vytvořit planetární hospodářský celek. Tento elitářský přístup však není ve skutečnosti nic víc než prachsprosté rozhodování za miliardy lidí na světě a usměrňování vývoje lidstva nikoliv k prospěchu této většiny, ale pouze této směšně malé úzké skupiny. Pokud “elitáři” napomohli již ke dvěma zničujícím světovým válkám, co může jiného než opět zlo, zahrnující v sobě i zkázu životního prostředí, či sebe sama, od nich lidstvo očekávat? Nejsprostší podstata těchto dvou světových válek- a lépe řečeno naprosté většiny konfliktů a jiných válek totiž tkví ve snaze po prestiži, síle a bohatství, která je světovým superboháčům víc než vlastní. Jejich úzké zájmy jsou vždy privilegovány nad zájmy všech řadových lidí. Tyto oligarchie nikdy nepřipustí, aby vyšlo najevo, co je vlastně jejich skutečným zájmem. Budou se vždy snažit udržovat občany ve vědomí, že se derou za jistými vyššími principy, a to principy jako například státní svrchovanost, a bla, bla, bla.…I politická věda předstírá, že na tomto poli panují jisté neosobní síly, jako jsou například všeobecný lidský instinkt agresivity, který obvykle žene lidstvo do války. V tomto ohledu však politologové (lokajové mocných) jen celou věc dále zamlžují. S ohledem na fakt, že politická věda žije v symbióze s daným establishmentem, nikdy se nesmí příliš dotýkat jádra celé věci, protože by se tak „rozkryly karty“ celého establishmentu. Proto je třeba říci na plná ústa: Války úmyslně způsobuje diskrétní elita. Je za ně plně zodpovědna. I za ničení životního prostředí na naši planetě a manipulaci s masami.
     Že superboháči dokážou ovlivnit dění i v těch nejzapadlejších koutech světa se přesvědčujeme na každém kroku. Žádná aktivita se bez nich neobejde. Už dávno se například ví, že Reaganova administrativa tajně utratila 50 milionů dolarů, aby udržela v letech 1982 až 1989 naživu Solidaritu- “nezávislou” polskou odborovou organizaci. Mnohé události se totiž dlouho předem pečlivě připravují v pracovnách, o nichž nemáme ani tušení. Tajné služby vypracují “scénáře”, které se často do puntíku v určité zemi zrealizují. Tam kde mají vypuknout “revoluce”, tam taky vypuknou. Proti zvůli peněžní moci je dnes i svobodný internet slabý a bezbranný.
     Uvědomme si, že tato moc slouží pouze svým vlastním potřebám a nesleduje žádné vyšší cíle. Pro oněch čtyřista vládnoucích rodin v USA či rodiny vládnoucí v Rusku jsou ostatní lidé na zeměkouli něco jako bezvýznamný hmyz. Jsme pro ně jen lidské zdroje a taky nás tak nazývají. Jsou již tak mocní, že dejme tomu, kdyby se někomu z klanu Rothschildů či Rockefellerů zachtělo přenést zámek Hluboká do Ameriky, budou ho mít. A to třeba i za podstoupení rizika občanské války v naší zemi. Teprve na jejich rovině moci a jejich privilegií, začíná pro ně pojem člověk. Kdo má menší moc (dle společenské komedie-prestiž), než oni- je hmyz.....Jenže tím škodícím hmyzem na planetě jsou ve skutečnosti oni sami. Naše planeta Země je již mnoho století tímto hmyzem notně sužována, jsou to parazitní sarančata (latinsky parazitus elitus :-) ), které ničí všechno na co přijdou. Tomuto superbohatému hmyzu je totálně a naprosto všechno jedno! Ničí životy stamilionů lidí, celé národy, přírodu, zvířata, pralesy, oceány, prostě všechno. Je to tím, že modlou tohoto parazitického hmyzu je pouze ZISK. Výkonným orgánem tohoto zločinného organizovaného hmyzu je MMF. Kdyby tohoto hmyzu nebylo, svět a planeta by byla úplně někde jinde, než kde je dnes. Zaostalé rozvojové země by byly dávno rozvinuté, obyvatelstvo vzdělané a spokojené. Koho zajímá historie, jakou se na školách neměl šanci dozvědět, ať si najde na google video nazvané Prsten moci (Ring of power). Tento film je na mnoha webech, i na YouTube, a pojednává o tom, že lidstvo je ovládáno úzkou skupinou lidí již asi 5 tisíciletí.
     Existuje nějaké řešení, jak z této šílené situace ven? Jedině přímá internetová demokracie je schopná rozbít tu pětitisíciletou pyramidu moci postavenou na zločinném spiknutí a velkém majetku. Jedině tehdy může zvítězit mínění chudé, bezmocné a ovládané většiny (99,9 procent) nad bezmezným řáděním bohaté vládnoucí menšiny (0,1 procent). Kdyby nebylo těchto zlotřilých superboháčů, celé lidstvo už dávno mohlo žít jako v ráji.

 

Sametový podvod

Takzvaná sametová revoluce v listopadu roku 1989 odstartovala sice konec socialismu, ale revoluce to rozhodně nebyla. Byl to ve skutečnosti promyšleně řízený převrat shora. Tomuto převratu by nejlépe slušel název komunistický puč číslo dvě. První komunistický puč se odehrál roku 1948, kdy po Vítězném únoru uchvátili českoslovenští komunisti pod vedením moskevských soudruhů veškerou moc ve státě. Jakmile se chopili moci, ukradli kapitalistům majetek a zestátnili ho. Nejvyšší moskevští soudruzi (pravděpodobně tajně řízení americkými bankéři) se ale rozhodli po 40 letech experiment zvaný socialismus zrušit. Komunista Gorbačov zasedl k tajným jednáním s americkými oligarchy a vypracovali šachové scénáře, jak postupovat dál. Mocní američtí bankéři pochopili, že ve svých nevolnických socialistických guberniích musí zdánlivě popustit uzdu, aby mohli ovládat a lépe vysávat lid výhodnějším způsobem, než byl nerentabilní socialismus. A tak se rozhodli socialismus zrušit a připustit zdánlivé demokratické svobody. Místo pro ně  neproduktivní komunistické ideologické totality se rozhodli nastolit mnohem výnosnější kapitalistickou peněžní totalitu.
     Nezanedbatelné bylo také to, že mezinárodní bankéři nutně potřebovali i v celém komunistickém bloku zavést počítače, aby bylo možné rozšířit jednotně ve světě rychlé bankovní operace. I z toho důvodu se rozhodli zrušit socialismus. Masivní zavedení počítačů znamenalo konec ideologické kontroly- ale toho se oni neobávali. Byli si vědomi toho, že jejich obrovská moc nebude plkáním lidu na internetu nijak ohrožena. Bylo nutné vybudovat jiný typ společnosti, o něco víc zdánlivě svobodnější, aby si rozšířili zpět větší prostory „ ke globálnímu podnikání“. Takže zavedení počítačů v tom hrálo důležitou roli, i když v souvislosti s převraty v komunistických zemích to nikdy nebylo zmiňováno.
     Věru jsme netušili ve tvrdě hlídané komunistické totalitě, jak je ve skutečnosti snadné ze dne na den změnit režim. Jednoduše jsme zazvonili klíči na náměstích a komunisti byli svrženi. Jak prosté! Zazvonil zvonec a komunismu byl konec. Koho by tenkrát napadlo, že to jen české, polské, maďarské, bulharské, východoněmecké i rumunské komunistické tajné služby pod taktovkou KGB ( a ta pod taktovkou CIA) provádějí řízené převraty? Při těchto převratech, převlečených za revoluce, komunisti pochopitelně nemohli ukrást majetek kapitalistům, když jim ho v minulosti zestátnili. Tak to tentokrát udělali opačně: ukradli státní majetek a strčili si ho do vlastních kapes. Takřka přes noc se z těch největších komunistů a estébáků stali největší kapitalisti. Kdo nebyl komunistou, estébákem, nebo alespoň agentem StB, ten nebyl do Klausovy vypečené “privatizace” vůbec vpuštěn. To samé se dělo i v ostatních postkomunistických zemích, že se z největších komunistických sviní stali obratem nejbohatší kapitalisti. Takže nejen revoluce, ale i privatizace majetku se uskutečnila všude stejně, podle shodně vypracovaných scénářů. Ostatně každý se může sám svobodně rozhodnout, jestli bude 17.listopad 1989 považovat za protikomunistickou revoluci nebo za privatizační puč KGB. V prvním případě by stáli v čele tohoto státu, politických stran, parlamentu, v čele bank, privatizačních fondů, továren, televize, rozhlasu, sdělovacích prostředků, atd., hrdinové protikomunistického odboje a političtí vězni. Ve druhém případě byli na všech těchto postech pečlivě dosazeni příslušníci komunistické nomenklatury, důstojníci a agenti StB. Co je správně? Ano, ta druhá varianta. Ze samozvaných správců národního majetku se stali zákonní vlastníci. Politická i hospodářská moc zůstala „po revoluci“ ve stejných rukou. Nadvládu komunistické legitimace nahradila nadvláda špinavých peněz z rukou těch, kteří přes noc odhodili svůj rudý stranický průkaz a nahradili jej členstvím ve straně rudé růže či straně s modrým ptákem.
     Byla to tenkrát vzrušující doba. My jsme se s mužem naivně domnívali, že bojujeme za svobodu a demokracii, když tak poctivě chodíme na kdejakou protikomunistickou demonstraci. Měli jsme vlastně z toho docela legraci, když jsme tak vždycky čile bok po boku prchali před zběsilými policajty, kteří nás s obušky a vodními děly jak vyplašené zajíce po Václaváku naháněli. Jednou jsme například taky takhle o překot prchali a v tom kdosi začal do rytmu běhu vykřikovat: hop, hop, hop, hop… Ostatní lidé se toho chytili a teď si představte tu směšnou situaci, jak dav prchajících lidí si do rytmu zvesela notuje: hop, hop, hop, hop... A v zádech za sebou má rozdivočelé policajty s bílými obušky v rukou. Prostě jsme zažili s mužem při těch demonstracích veselé, vzrušující příhody, neboť jsme měli štěstí , že jsme měli rychlé nohy. Jiní lidé takové štěstí ovšem neměli a byli surově zmláceni. Účelem mého psaní ale není popisování veselých historek z demonstrací. Účelem je zde naznačit, jak jsme byli tenkrát neuvěřitelně naivní a politicky nevzdělaní. Nebudete tomu věřit, ale my jsme tenkrát ani nevěděli, jaký je rozdíl mezi pravicí a levicí.
     Toho 17.listopadu šel na demonstraci můj muž sám, mě se nějak nechtělo. Byl pátek a ten den jsem učila panelákové děti angličtinu. Taky mě odradily plakátky zvoucí na tuhle demonstraci. Byly černě orámované, připomínaly mi parte. Muž šel tedy sám. Bylo již 10 večer, mobily tenkrát nebyly, a tak jsem začínala mít o muže strach. Konečně o půl jedenácté zaharašil klíč ve dveřích a manžel se v nich objevil mrtvolně bledý a podivně zchvácený. Rozrušeně řekl:“ Mámo, to bude jejich konec!!“ A pak mi vyprávěl celý průběh té legendární studentské demonstrace na Národní třídě. Podrobně mi popsal scény, jak byli studenti brutálně mláceni. On sám se zachránil před výpraskem tím způsobem, že utekl do jednoho domu. Tam spolu s ostatními prchal až do 4.patra, kde se schovali před rozlícenými policajty u jednoho hodného člověka, který jim otevřel dveře do svého bytu dokořán. Policajti museli před dveřmi bytu kapitulovat a odkráčeli pryč.
     Proč byli ti studenti zmláceni? Byl v tom přesný účel. Všude kolem nás již padaly režimy, jen československý národ byl v pohodě. K ničemu se pořád neměl, k žádné revoluci se nechystal. A tak bylo třeba ten řízený převrat uměle urychlit. Tajné služby nalákaly studenty do pasti, kde je brutálně policajti zmlátili- aby byli příliš pasivní občané konečně vyburcováni z letargie k nějakému aktivnějšímu odporu. Pro jistotu po masakru ještě vypustili mezi lid fámu, že byl zabit student Šmíd. A skutečně pak národ konečně vyběhl do ulic a pohoršeně bouřil: děti si mlátit a zabíjet nedáme!
     Pak už šlo vše hladce ráz na ráz. Milion uvědomělých občanů, pod pečlivým vedením agentů, se sešlo na Letenské pláni, kde radostně odzvonili klíči konec vlády jedné strany. Jak říkám, bylo to jako v pohádce, zazvonil zvonec a socialismu byl konec. Nadšení naivní občané ani v nejmenším netušili, že se jen zúčastňují velké frašky a velkého podvodu. Že v budoucnu budou svědky rychlé metamorfózy komunistů na bohaté kapitalisty. Čili žádný jejich pád, ale naopak ještě větší vzestup. Byli jsme zkrátka všichni tenkrát těžce pomýlení. Neuvědomovali jsme si, že sametovka nebyla žádná naše zásluha. Že konec socialismu nepřivodilo přihlouplé zvonění klíčů na náměstích. Ten konec byl dohodnut někde na jachtách vládci světa, globálními superboháči.
     Komunistická analytická centra patrně už dlouho předem hledala taková řešení, která by komunistům umožnila ovládat společnost i po jimi řízeném pádu reálného socialismu. V Prognostickém ústavu, řízeném KGB byli již nachystáni budoucí lídři země. Tito borci, napojeni přímo na Moskvu, již dávno věděli, že marxistická ideologie jen zakrývá pravou podstatu bolševismu, kterou je totalitní vláda světových bankéřů. O těchto prognosticích jsme pak měli čest v budoucnosti ještě hodně uslyšet.
     Že ve všech komunistických zemích byly revoluce pečlivě shora řízeným procesem svědčí mnoho nezpochybnitelných důkazů. Konkrétně u té naší “textilní” to byli ti bezdůvodně zmlácení studenti a falešný mrtvý student Šmíd. Při mohutných statisícových demonstracích, jež se vzápětí “po smrti studenta” pořádaly, se zničehonic vynořily v davech velké bílé transparenty hlásající, že prognostici z Prognostického ústavu budou těmi nejlepšími vládci. A skutečně se zanedlouho tito prognostici jako mávnutím kouzelného proutku dostali na nejklíčovější pozice ve státě. Strategicky se rozmístili do všech nově vzniklých politických stran. Prognostik Klaus se stal předsedou ODS a ministrem financí. Prognostik Zeman se stal předsedou ČSSD a předsedou vlády. Prognostik a komunista Dlouhý se stal předsedou ODA a ministrem hospodářství. Prognostik a komunista Ransdorf byl pověřen ohlídat poměry v  KSČM. Neodvážil se tam však protlačit až na předsedu strany, protože v této partaji bylo až příliš výbušno a nebezpečno. Vždyť režisér Svoboda málem přišel o život. Chtěl totiž KSČM hned na začátku zmodernizovat- ale to se řídícím loutkařům za oponou nelíbilo. Svoboda po atentátu na svou osobu konečně pochopil a hned se stáhl do ústraní. Místo něho nastoupil Grebeníček, syn známého estébáka, který ve vězení mučil politické vězně. Proti kovanému komunistovi Grebeníčkovi mladšímu již nikdo nic nenamítal. Zbývající prognostik a komunista Ježek byl strategicky postaven do čela privatizace. Do největších bank byli rovněž rozmístění jen ti nejprověřenější soudruzi.
     Lid si přál za prezidenta oblíbeného Dubčeka, ale nebylo mu vyhověno. Dubček byl velmi oblíbený u lidu, bylo zřejmé, že právě jeho by lid spontánně volil. Ale byl nežádoucí pro Gorbačova a místní postkomunisty, kteří se po puči okamžitě nahrnuli do vysoké politiky. Proto Dubček musel zemřít- protože na rozdíl od Svobody nepochopil včas situaci. Nevnímal záporné signály kolem sebe, včas sám neodstoupil- a to ho stálo život.
     Na rozdíl od Dubčeka byl Havel velmi dlouho pěstěná figurka, připravovaná loutkaři pro budoucí okamžik, kdy ho budou moci použít. Za prvního kapitalistického prezidenta byl zvolen právě tento známý dekadentní buržoazní synek z Lucerny a „trpící disident“. Tento pan Pravdoláska se zamlouval všem zainteresovaným zúčastněným stranám. Vyhovoval komunistům i antikomunistům, disidentům i estébákům, Němcům i Rusům, Američanům i Izraelcům- zkrátka všem. Pořád zdůrazňoval, že humanismus je nade vše. Není prý třeba komunisty trestat, či alespoň vyšachovat ze hry, protože se jim přece nebudeme hloupě mstít- my přece nejsme jako oni. Nejlépe je za minulostí udělat tlustou bílou čáru a už se jí nezabývat. Tato pečlivě vybraná a na prezidentský post dosazená figurka byla ke komunistům až nenormálně smířlivá. Přesto i tak se pro jistotu jeho nejbližším poradcem (spíš však hlídačem) a taky prvním porevolučním předsedou vlády stal komunista jako prase- autor pendrekových zákonů Marián Čalfa. Duet Čalfa- Havel zajistil, aby bylo období po “plyšáku” ještě sametovější než samet. Veškerá moc a hlavně majetek se tak mohly plynule a bezproblémově přesouvat na bolševickou elitu. Bylo milé, jak nám pak Havel na Nový rok pokaždé rád dělal morální kázání o tom, proč my řadoví občané s těmi komunisty nezatočíme. Když ho kolega disident Petr Cibulka vzal za slovo a svévolně vydal takzvané divoké seznamy agentů StB, tak se na něj Havel zhurta obořil a jeho odvážný čin tvrdě odsoudil.Vysloužil si za to od Cibulky nadávku: „ Vašku jsi prase a hovado!“ Kvůli tomuto výroku se pak s Cibulkou soudil. Nic nevysoudil, protože Cibulka nic neměl. Prase a hovado bylo po čase zapomenuto, ale na internetu Havlovi natrvalo zůstala jiná přezdívka: Humanitární bombarďák. Tuto přezdívku mu přišil internetový lid za to, že zločinné a bezdůvodné bombardování srbských civilistů americkým zločincem Clintonem nazval humanitárním bombardováním. Kdo to byl tedy ve skutečnosti Havel? Tento člověk se uměl dokonale přetvařovat, dělat ze sebe naivního bezelstného dobráčka- ale ve skutečnosti to byl prvotřidní, naprosto bezcharakterní hajzl, dokonalý intrikán, zednář, který byl posedlý mocí a lezl globální „elitě“ do zadku, protože se počítal mezi ně. Řadovými občany naopak ve skutečnosti velmi opovrhoval.

.

     Po celé zemi vznikala Občanská fóra a v Praze bylo ustanoveno jejich Koordinační centrum. Později se stalo známou skutečností, že toto Koordinační centrum bylo prošpikované tajnými agenty skrz naskrz. I v jednotlivých občanských fórech byli nasazeni komunisté a estébáci, kteří ovlivňovali a řídili veškeré dění. V některých případech se jim to zcela uřídit nedařilo, protože politická aktivita řadových občanů byla tehdy příliš vysoká. Zvláště na vesnicích a malých městech lidé moc dobře věděli, kdo je kdo a tyto profláknuté osoby ze svých řad vyřadili. Hodně slušných občanů se tehdy velmi aktivně zapojilo do politického dění, protože svou troškou do mlýna chtěli přispět k nově se rodící demokracii. Z toho důvodu se v prvních demokratických volbách dostalo do Federálního parlamentu ještě poměrně dost slušných, autentických lidí. Pro komunistické rozvědky to bylo nepříjemné, že zatím tomu nemohly nijakým způsobem zabránit, ale čas pracoval pro ně. Do tehdejšího parlamentu měli již nasazeno dost svých lidí, kteří měli do budoucna přesně zadané úkoly. To se hned zkraje odrazilo na výsledcích parlamentní činnosti. Bylo odsouhlaseno mnoho správných zákonů, které odstartovaly svobodné podnikání- ale vzniklo i mnoho podivných paskvilů, které umožnily postkomunistům beztrestně rozkrádat stamiliardový státní majetek. Klaus tehdy veřejně prohlásil, že příliš přísných a precizních zákonů netřeba. Přece nebudeme hned zkraje podnikatele kriminalizovat, svobodná ruka trhu prý sama všechno vyřeší! Falešné karty byly dobře rozdány- a svobodná ruka trhu, bez patřičných zákonů, se změnila na ruku zlodějskou a začala pod taktovkou Klause a jemu podobných, neomezeně a bez zábran krást.
     Klausova kupónová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992-1994. Celková hodnota jmění podniků privatizovaných kupónovou metodou činila zhruba 680 miliard korun. Na majetek zprivatizovaný kupónovou privatizací čekal dvojí osud. V prvním případě byl ihned zpronevěřen a rozkraden. Zde se jeví slovo “krást” jako absolutně nejvýstižnější, na rozdíl od jakýchkoli ekonomických či právních termínů. Princip byl jednoduchý a recept všude stejný: Nevýhodné obchody, zadlužování, systematické vyvádění aktiv a vytváření pasiv, tj. proslulé české “tunelování”. Vše vesměs v režii sehraného a zkušeného týmu agentů StB. V druhém případě byl majetek dále spravován a do vedoucích míst “zprivatizovaných” podniků byli dosazeni, popřípadě se vrátili exponenti komunistického režimu. V těchto případech nebyly podniky tunelovány bezprostředně, ale pomalu a postupně. Ač se to retrospektivně zdá neuvěřitelné, faktem je, že celá kupónová privatizace byla spuštěna bez jakékoliv právní regulace privatizačních fondů, která by šla nad rámec obecného práva. Klaus a spol. prostě řekli: zhasněte světlo, bude se privatizovat (krást).
      V socialistickém Klausově bankovnictví začaly padat jedna banka za druhou. V první polovině 90.let vzniklo přes 50 bank, z toho ale 18 z nich skončilo v konkurzu či v likvidaci. Z dalších pěti zůstaly jen akciové společnosti bez bankovní licence. A při těchto pádech se velmi snadno ztrácely stamiliardy. Bylo jich hodně, neboť bývalí soudruzi a estébáci, pod vedením zkušených západních bankéřů, tunelovali snadno a rychle. Použití termínu “tunelování” pro cílené a organizované vyvádění financí z bank s úmyslem je nevrátit není přesné, neboť vystihuje jen jeden používaný způsob. Vhodnější se jeví pojem “pumpování”, neboť banky byly doslova pumpovány, řada z nich až k bankrotu. Banky sloužily jako pumpa peněz, kam si vyvolení mohli kdykoliv přijít a “napumpovat si”. Základním způsobem “pumpování” bylo ztrátové úvěrování a cílené tunelování managementem, obojí umožněné slabou legislativou a nečinností policie, potažmo orgánů moci výkonné. Ztrátové úvěrování bylo navíc velmi podporováno tehdejší vládou, která držela u moci tehdejší “kapitány průmyslu.” Celková suma, kterou bylo třeba naplnit vypumpované a rozkradené banky, se odhaduje až k jednomu biliónu korun. Sanaci bank a legalizaci jejich pumpování Václav Klaus tvrdě prosazoval a za dobu své vlády zabránil i jakémukoli pokusu o zpřísnění podmínek pro poskytování úvěrů ze strany polostátních bank. Typickou operací při pumpování byl úvěr od banky, jeho nesplácení, převedení úvěru na státní konsolidační banku a následně jeho prodej jako nevymahatelné pohledávky za zlomek výše jistiny úvěru. Dlužník si půjčil například miliardu, nic nesplatil a následně si přes spřátelenou společnost koupil od Konsolidační banky pohledávku vůči sobě za pouhých několik desítek milionů. (stať o privatizaci a pumpování bank byla převzata z internetového deníku: www.zvedavec.org)
     Těsně po puči byl beztrestně rozkraden pod vedením předního svazáka Ulčáka i obrovský svazácký majetek. Také obrovský majetek nashromážděný Svazem žen zmizel neznámo kam. I nashromážděné stamiliardy v důchodovém fondu se rozplynuly. Slušovický majetek pod vedením soudruha Čuby se také velmi elegantně vypařil. Skončil kdesi v dceřiných firmách a už ho nikdo nikdy nespatřil. Tímto způsobem byly nenávratně rozkradeny i desítky největších podniků, pochopitelně vždy pod vedením starých bolševiků. Pak přišla na řadu armáda, neboť i v ní se zbytečně povalovaly nevytěžené miliardy. Například jen pouhá modernizace 30 tanků T-72 spolkla neuvěřitelných 19 miliard korun. Další z řady tunelů byl proslulý informační sytém. Stejně tak prodej nefunkčních padáků, atd. atd.,bylo toho zkrátka příliš moc. I v oblasti médií se dala vytřískat nějaká ta miliarda. Stát musel zaplatit za zbytečně prohranou arbitráž za Novu 11 miliard. Pak samozřejmě přišlo na řadu i stavebnictví. Opět řada miliardových tunelů, na nichž tratili jako vždy pouze řadoví občané. Za vlády Zemana se bezdůvodně odpustil i velký dluh Rusku. Také předraženou dálnici D47 snad není třeba ani připomínat. Když už potom nebylo pomalu v republice co ukrást, vznikl přímo v parlamentu šikovně a kulantně chybně udělaný zákon, který opět umožnil rozkrást miliardy. Byla to známá kauza lehkých topných olejů. V případě kampeliček šlo rovněž o špatně udělaný zákon- i zde poslanci opět vypustili (jistě neúmyslně) do světa zmetek, který umožnil podvodníkům namastit si kapsy miliardami. Způsobené škody však musel jako vždy zaplatit daňový poplatník. Prostě u každého zmizelého majetku vždy stáli bývalí vysocí komunističtí funkcionáři- a podle úmyslně špatně udělaných zákonů byli nepostižitelní. Bylo to zcela zřetelně promyšlené jednání, neboť všude, kde se ještě nacházel nějaký obrovský majetek, který zbytečně ležel ladem- tak tam byly dosazeny prověřené komunistické figurky, aby s tím majetkem pěkně zatočily. Stále stejnými fintami zařídili, aby ten majetek přemisťováním z místa na místo a pomocí dceřiných firem mizel jak pára nad hrncem. Aktiva se vždy přemístila neznámo kam a řadovým občanům zůstaly jen dluhy všeho druhu. Celých 24 let od puče se systematicky jen krade, krade a krade. Dnes je republika rozkradená a zadlužená. Jedno mi však vrtá hlavou: kam ty vytěžené stamiliardy pořád plynou? Kdo naši zem pořád tak pečlivě vysává? Komu ten víc než bilion náš stát dluží? Kdo ty rozkradené peníze používá? A k čemu? A jak je možné, že pár domluvených darebáků, strategicky rozmístěných na nejdůležitějších místech, dokáže ovládnout 10 milionů bezmocných lidí? Na internetu můžete zhlédnout zajímavé video, nazvané Bilancování po 20 letech. Názorně předvádí, čeho politici u nás budováním kapitalismu dosáhli: http://www.sprostak.cz/dokumenty/1066-bilancovani-po-20-letech/. Pokud tento link už nebude fungovat, zkuste si ten název nagůglovat. Snad to najdete jinde.
     Komunisté, kteří se snažili v osmašedesátém o “socialismus s lidskou tváří” po devětaosmdesátém nastolili kapitalismus s tváří nelidskou. S majetkem získali zpátky moc a Havlovo absurdní drama se dovršilo: bývalí komunisté coby noví kapitalisté začali po revoluci utlačovat a vyhazovat z práce lidi, kteří se proti nim bouřili už kdysi. Tenkrát ovšem byli tito kverulanti nazýváni pravicovými oportunisty, ale po sameťáku, když se bouřili proti tvrdým praktikám bezskrupulózních “kapitalistů” byli pro změnu nazýváni levicovými buřiči. Škoda, že u těch porevolučních událostí nebyl Hašek. Ten by měl tolik látky ke zpracování, že by musel psát dnem i nocí a ještě by to nestačilo. My bychom se pak alespoň mohli nad tou tragédií, v jeho humorném podání, zasmát. Hašek by mohl začít psát tak nějak povědomě: “Tak nám zvolili za prezidenta Ferdinanda Vaňka paní Müllerová“, řekl Švejk. “Víte, byla to ohromná legrace, jak jim do parlamentu zavolal ten vzteklej důchodce, ať už těch hádek nechají a rychle radši prchají, protože jim tam dal bombu”(poznámka: Havel měl přezdívku Ferdinand Vaněk a důchodce skutečně do parlamentu zavolal, že už ho štvou ty jejich hádky, a proto jim tam dal bombu). Na soudním sporu Cibulka versus Havel by si Hašek obzvláště smlsnul. Jistě by tuto soudní při dokázal podat takovým způsobem, že bychom se váleli smíchy. Anebo jak ti co včera byli v Lidových milicích, ozbrojené to pěsti dělnické třídy, byli náhle těmi největšími zastánci lidských práv, no to bylo taky k popukání….
     Miroslav Dolejší, autor Analýzy 17.listopadu, byl po převratu hned od samého počátku velmi pesimistický: “Lidé jsou dnes manipulováni dezinformacemi. V důsledku anonymity světové politiky došlo k další významné skutečnosti- vlády států se staly bezcennými, ztratily smysl. Mnoho současných lidí nerozumí současné politice, protože nepochopili, že se vytvořil nový mocenský trojúhelník: finanční kapitál, tajné služby a zločinecké organizace. Všechny vlády jsou tomuto trojúhelníku anonymně podřízené. Kterákoliv současná politická strana kdekoliv na světě může mít za sebou demokraticky dvě třetiny národa a vůbec jí to nepomůže”....Tu analýzu si můžete přečíst celou, když si zadáte do googlu jméno Miroslav Dolejší. Třeba zde. Je velmi poučná a sami si můžete porovnat, jak prorocká varování tehdy zveřejnil pan Dolejší na budoucí vývoj u nás hned po puči.
     Charta byla pečlivě řízeným elitářským spolkem připravovaným na budoucí vládnutí. Vyskytovaly se v ní dva druhy lidí: autentičtí nezasvěcení odpůrci režimu, takzvaní užiteční idioti a zasvěcení agenti StB. Nezasvěcení odpůrci režimu byli komunisty tvrdě pronásledovaní a po „revoluci“ se nikam nedostali. Kdežto zasvěcení agenti se po komunistickém puči dostali do nejvyšších vládních míst. Exposlanec Čestmír Hofhanzl ty porevoluční poměry shrnul takto: Lidé, kteří šli v počátku devadesátých let do politiky se skutečnou vůlí po změně, byli pouze folklórem. Potřebovali nás v prvé fázi perestrojky jako spojence proti svým soukmenovcům „starověrcům“. Věděli, že my „užiteční idioti“ nemáme žádné mocenské zázemí. Uvnitř „disentu“ měli připravené kádry. Ale my, normální řadoví občané jsme neměli za sebou nikoho. Masa obyvatelstva byla komunismem vytvořený „plebs“ bez vlastní vůle a reálné představy, co politika vůbec je. Nové politické strany si založili podle potřeby, stačilo i do autonomně vytvořené politické skupiny vložit pár svých lidí. Před rokem 1989 ideový politický disent neexistoval. Oficiální disent neměl nic společného s nekomunistickou koncepční politikou. Všechny pozdější mediální aféry kolem financování politických stran byly účelové a cíleně sehrané. Jediná společenská skupina, která měla peníze a zdroje schopné vložit do politiky, byli jedině lidé spojení s bývalým režimem.
     Privatizace s absencí jasných a vymahatelných zákonů, množstvím bank propojených s fondy a kupónovou privatizací, společnosti s ručením omezeným, právnické osoby, za které nikdo neručil, nebyly anomálie způsobené nezkušeností. Byl to pečlivě připravený a usměrňovaný proces „primární akumulace“ kapitálu do rukou těch, kteří věděli, co se hraje a jaký je účel hry. K nim se připojili ti, kteří neměli zábrany a stali se tím spojenci a spoluviníky. „Kontinuita právního systému“ pro zasvěcené vykonavatele „práva“ znamenala, že zákony a právo budou vykládány a užívány tak, jako tomu bylo v době jejich kodifikace – v komunismu. Česky řečeno, v zájmu silnějšího a podle potřeby vládnoucí moci. Nejsme a nemůžeme být právním státem, neboť smyslem dnešního právního systému není hledání práva a spravedlnosti.
     Výsledkem sametové perestrojky a její technologie privatizace byl stav, kdy základní objem majetku státu, dříve spravovaného mafií Ústředního výboru, byl převeden do bank a společností, jejichž skutečný vlastník ve své většině není veřejně znám. Oficiálně uvádění miliardáři a manažeři jsou jen bílí koně. O tom, kdo se prosadí do vedení politických stran, rozhoduje ten, kdo dá peníze na jejich prosazení a popularizaci či na jejich diskreditaci v médiích. Podobně je směrována a ovlivňována politika těchto stran.
     V naší zemi neexistuje nezávislé veřejné médium s větší působností, které by se pokoušelo podávat objektivní informace o tom, co se skutečně na scéně i uvnitř ní odehrává. Je hanbou novinářského stavu, že ani v počátku devadesátých let, kdy bylo do věcí vidět a byla větší míra volnosti, se nenašla osobnost, která by se o to pokusila. Po celá devadesátá léta jsem měl možnost pozorovat vývoj mediální scény. Jak a kdo si média privatizoval. Mohl jsem porovnávat skutečný průběh politických i privatizačních dějů a jejich mediální obraz předkládaný veřejnosti. Případy, které jsem do podrobnosti poznal z vlastní zkušenosti, byly zaměněny. Nebyla to nedostatečná znalost problémů, ale cíleně hrané „zpravodajské hry“. Degenerace státní správy byla cílená a vynucená. Měl jsem možnost ten proces do podrobností pozorovat v odvětví lesního hospodářství a v Národním parku Šumava, kde jsem určitý čas pracoval. Většina zaměstnanců těchto odvětví a institucí měla vůli pracovat poctivě, dodržovat a vymáhat zákon. Kdo se však nepřizpůsobil staronovým nepsaným pravidlům, odešel sám nebo byl odejit. Když se nebyl ochoten poddat a smířit s lumpárnou, měl jedinou jistotu, že ještě bude v médiích, ve jménu nejvyšších ideálů exemplárně „posrán“ (útlocitné duše a estéti mi prominou). Dovolat se neměl šanci.
     Pro ilustraci uvedu trochu křečovitě úsměvný příklad. V roce 1995 jsem ve sněmovně interpeloval kvůli „lesní transformaci – reformě“ Václava Klause a řekl jsem mimo jiné: „Pane, udělali jste reformu tak, aby každý, kdo dělá kolem dřeva, mohl krást … postavili jste pyramidu politiky a ekonomie na hlavu, spadne to na nás…“ Po interpelaci mě na chodbě zastavil komunistický poslanec a řekl mi: „Pane, vy máte odvahu! Nebojíte se?“
     Naruším jednoduchou představu Pithartova „blaha“. Bylo by dobré, abyste si všichni, kdo toužíte po takovém jednoduchém blahu, pomalu začali uvědomovat: Hlavním efektem a výdobytkem sametové technologie perestrojky devadesátých let byl všeobecný signál, že zločin, zneužití a vlastizrada se netrestají. Lež, podvod a nezodpovědnost se odměňují. „Elitou“ země, politickou a hospodářskou špičkou, se stali lidé a mocenská uskupení, kteří systémově zneužili svého privilegovaného mocenského postavení. Zneužili toho, že země po čtyřiceti letech komunismu neměla skutečnou morální a intelektuální elitu. Nejvyšší moralista (Havel) sám nevěděl, co je mravnost. Výsledkem „Sametové revoluce“ je stav, kde nikdo nenese odpovědnost. Skutečnou politickou a ekonomickou moc od samého počátku měli „hybatelé“, kteří se nepohybovali na veřejné scéně. Nikdo je „nevolil“, proto nemohou být voláni k odpovědnosti. Dnes ovládají rozhodující objem majetku, úkolují média a přes své loutky dělají politiku. Principem, kterým byla završena sametová pluralita, je stav, ve kterém nelze dohledat odpovědnou instituci, natož činovníka, a nikdo se k odpovědnosti nehlásí. Byl jsem v politice dost dlouho, abych pochopil. Dnešní taneční kreace předváděné na veřejné scéně politiky kolem by snad již mohly pootevřít oči i slepým. Sametová cesta k blaženosti je postavena na dnes již více něž bilionovém státním dluhu, morální dluh většiny z nás je však násobně větší. Lidské společenství podléhá stejným přírodním zákonitostem jako svět kolem nás a nezačněme-li své společenství „opravovat“, obávám se, že „blaženost“ nás nemine.... Tolik Čestmír Hofhanzl, jehož slova jsou dodnes platná.
     Své povídání o sametovém podvodu mohu směle ukončit takto: Po pseudorevoluci nastala u nás pseudodemokracie, v jejímž čele stanul pseudohumanista. Všichni ti co tvrdili, že tzv. sametová revoluce nebyla zaměřena na nastolení demokracie a plnohodnotných občanských svobod, ale pouze na převedení moci na osoby předem určené, měli pravdu. Někdo nám vložil do úst při skandování na demonstracích větu: Nejsme jako oni. My jsme ji tedy zvesela skandovali- ale smůla! Oni nebyli jako my. Všechna klíčová místa byla obsazena prověřenými, pečlivě prokádrovanými komunistickými figurkami. My jsme je nepronásledovali, ani nekádrovali- ale zato oni nerušeně pokračovali v kádrování nás, úplně stejně jako za bolševických časů. Proto nás již od převratu pořád vedou titíž, již dříve úspěšní podnikaví jedinci z řad nomenklaturních kádrů, ruku v ruce s bývalými estébáky a s nejúspěšnějšími mafiány všeho druhu. Ti všichni si tržní hospodářství odvodili od hesla: trhněme co můžeme a ty si občane trhni nohou!

 

Stranický podvod
Havlovi a jeho kumpánům z mokré čtvrti můžeme především poděkovat za to, že se komunistická mocenská síť zde nikdy nerozbila. Z toho důvodu se situace u nás po sametovém puči vyvíjela dál takto: Před listopadovým pučem byl v Československu v KSČ asi milion osmset tisíc komunistů. Ti měli vypracovaný dokonalý represivní pyramidový systém moci, v němž ovládali společnost tak, že ani myš nikam neproklouzla. Po převratu se KSČ formálně vzdala moci- ale její mocenská mafiánská klientelistická síť vztahů zůstala nedotčena. Stejně tak komunistům zůstal jejich obrovský majetek, nebyl jim zabaven. Nástupnická KSČM tento majetek drze převzala a nebylo nikoho, kdo by v tom komunistům zabránil. Dodnes je tato strana bezkonkurenčně nejbohatší ze všech existujících stran. Po celé ČR vlastní 62 budov a kolik má ulito peněz v zahraničí - to se nikdo nedoví, ty můj kvítku medový. Tato dnešní oficiální komunistická strana je navenek ctnostná- nemá za sebou žádné korupční skandály jako ostatní strany. Po puči totiž vzniklo několik stran a všechny měly problémy s financemi- jen KSČM takové problémy neměla. Byla od samého počátku nejbohatší a nejsilnější - ale úmyslně stála v pozadí, neboť prozatím komunisti nestáli o to dostat se zpět k moci oficiálně. Mnohem výhodnější bylo vládnout co nejdéle potají- tahat za nitky v jiných parlamentních stranách. K tomu jim dobře sloužila a dodnes slouží ČSSD i ODS. Jejich strategie byla taková, že komunističtí agenti nalezli do všech vznikajících porevolučních levicových i pravicových stran- a ovládli je všechny zevnitř. Prostě jedna rudá strana se “roztekla” do několika jinou barvou přelakovaných stran, hlavně do oranžové ČSSD a do modré ODS. Tyto dvě strany se 24 let střídají u moci, ale ať vládne levice, nebo pravice, vždy to vyjde nastejno. Před volbami lídři obou přelakovaných stran vždy naslibují voličům hory doly, ale po volbách se změní v lupiče a ze svých programů máloco splní. Komunistická výborná taktika, čím hůř, tím lépe, jim dokonale vyhovuje. Zabili dvě mouchy jednou ranou: rozmístěni v jiných stranách beztrestně kradou a kazí jim tím pověst. Ale oficiální KSČM je dodnes čistá jako lilie. Bez žádných finančních skandálů získává preference velké části zklamaných voličů, kteří tu lest nikdy neprokoukli.
     Ptáte, se, jak je možné, že se i do vedení údajně pravicových stran dostali lidé, které tam postkomunisti a nikým nevolení vládnoucí loutkaři za oponou potřebovali dosadit? Je to prosté- existují na to pořád tytéž osvědčené finty. Technologie moci uvnitř politických stran je totiž dobře matematicky propracovaná. Právě z toho důvodu je stranický systém prachsprostý podvod páchaný na voličích. Moc mocných je postavena na penězích a skvěle to funguje. Platí železné pravidlo: politika a peníze jsou spojené nádoby, takže bez peněz do politiky radši vůbec nelez. Poučka číslo 1: pokud vznikající strana nemá za sebou žádného bohatého investora je VŽDY odsouzená k  zániku. Poučka číslo 2: Pokud někdo do strany ivestuje peníze, tak investovaný kapitál vložený do strany se musí investorovi vrátit. Tato matematika je neúprosná. Proto malé, autentické mimoparlamentní straničky mocným mafiánům nijak zvlášť nevadily a dodnes nevadí, protože pro ně nepředstavují žádné nebezpečí. Nechávají je v klidu vegetit, skomírat a přežívat, neboť vědí, že zajdou přirozenou cestou samy na úbytě. Naopak jsou ty pidistrany pro ně užitečné, protože budí zdání volné demokratické soutěže mezi stranami. Představme si situaci na názorném příkladě. Sejde se 100 zapálených lidí- idealistů a založí si novou stranu, protože jsou s něčím nespokojeni a chtějí tu situaci změnit k lepšímu. I když každý z těch lidí věnuje ze svého platu 1000 Kč měsíčně (ale ve skutečnosti nikdy nikdo tolik peněz straně neposkytuje), absolutně ničeho nedosáhnou. Politika totiž stojí obrovské peníze, takže nějakých posbíraných 100 tisíc měsíčně od 100 členů, straně v ničem nepomůže. Aby strana prosperovala a začala být mezi občany známá a populární, potřebuje ke své činnosti daleko víc peněz. Potřebuje si především pronajmout sály, aby se měli straníci kde scházet. Pak potřebuje množit a rozesílat materiály na všechny světové strany. I telefony a známky něco stojí, také benzín do aut, propagace strany, nákladné volební kampaně,  zakládání stranických buněk ve všech krajích, atd. atd.- prostě malá chudá strana se vždy dříve či později bez přílivu peněz rozpadne. A to i v případě, kdy se jí podaří založit všude v krajích své pobočky a získat slušný počet členů po celé ČR. Malé strany, nikým nedotované, nevyberou na členských příspěvcích ani milion ročně. Přitom ale základní provoz strany stojí ročně daleko víc. Pro drobné srovnání: ČSSD jenom na volební bilboardovou propagaci zaplatila 250 milionů. Nebo sjezd pouhých 530 lidí stál ČSSD 7 milionů.
     Jiná situace ovšem nastává, když nově vzniklá strana získá sponzora či sponzory. Potom platí poučka číslo 2: investovaný kapitál vložený do strany se musí investorovi vrátit. To víte, zadarmo ani kuře nehrabe. A zvlášť v dnešní době. Takže zadarmo nerozdávají své miliony ani údajní sponzoři. Tihle investoři chtějí něčeho docílit, chtějí mít ze své investice své velké budoucí zisky. Proto si do té strany nasadí své vlastní lidi, tzv. “hybatele”, své zasvěcené agenty. Tito zasvěcení agenti mají za úkol jim ten kapitál investovaný do bezejmenné malé strany dobře ohlídat. Hybatelé (manipulátoři) vědí, že budou za své věrné služby v budoucnosti bohatě odměněni, že za svou dobře odvedenou špinavou práci pak obdrží výnosnou trafiku (Topolánek – zazobaný milionář, Paroubek - zazobaný milionář, Gross- zazobaný milionář,  Špidla zazobaný milionář, atd., atd., přitom všichni do politiky vstupovali s holým zadkem). Z toho důvodu jsou velmi obětaví a dřou ve straně ve dne v noci. Na rozdíl od autentických, nezasvěcených členů strany, kteří pracují ve straně zadarmo, jen ve svém volném čase, až po práci. Kdežto agenti jsou mimořádně pilní a pracovití a mají čas věnovat se politice 24 hodin denně. Autentičtí členové strany zkrátka nasazeným agentům nemohou v žádném případě konkurovat. S tou svou nevšední pracovitostí a obětavostí se hybatelé-agenti pochopitelně zákonitě dostanou vždy do čelných a nejvyšších funkcí, té které strany. Aby nevzbudili u řadových členů podezření, tak zpočátku prosazují jen takové věci, kvůli kterým tu stranu původní idealisti založili. Řadoví členové strany jsou s vedením spokojeni a díky podpoře sponzorů a dobré propagaci strana utěšeně roste, bohatne a vzkvétá. Manipulátoři v čele strany jsou po celou dobu skvělí a super a jednoho slavného dne nastane onen kýžený okamžik: strana vítězí ve volbách a dostane se do parlamentu. Jenže ouha! Pak se náhle stane divná věc: vedení strany začne provádět divná rozhodnutí. Je to tím, že teď už se další věci dějí v režii těch sponzorů. Idealisté, kteří netušili, že ve straně pracovali zdarma jen jako “užiteční idioti”, jsou z chování vedení znechuceni. Pak buď sami ze strany dobrovolně odejdou a víckrát se do politiky už nevracejí, anebo jsou z té strany otevřeně vyštváni a  nahrazováni poslušnými kariéristy, kteří se do úspěšné strany po volbách sami narychlo hrnou- a to vysloveně už jenom kvůli korytům. Hybatelé pak bystře začnou hýbat státním majetkem směrem do kapes svých sponzorů, takže se jim ta počáteční investice do strany skutečně bohatě vyplatila. Poslušní kariéristé, kteří v parlamentní straně nahradili původní idealisty (užitečné idioty), pak ve straně odhlasují cokoliv jako jeden muž, jen aby se rovněž dostali k lizu.
     Stane se, že někteří tvrdošíjní idealisté to nevzdají a založí si novou stranu. Jenže kolotoč se opakuje. V nové straně nastává opět onen známý problém- kde vzít peníze a nekrást. Buď zase živoří a po čase zákonitě zaniknou. Anebo se najdou sponzoři, kteří je začnou podporovat- a koloběh s agenty se bude znovu opakovat. Z toho lze vyvodit jediné: Stranický systém je perfektně vymyšlený podvod.
     Stranický podvod spočívá i v mnoha dalších aspektech, nejen v tom, že straník-poslanec je povinen jako loutka plnit příkazy ústředního výboru své strany. Počítejte se mnou: všechny strany dohromady u nás nemají víc jak 150 000 lidí. Z těch 150 000 lidí jen ale každý desátý je aktivní člen strany. Všichni ostatní jsou jen pasivními členy do počtu- jsou ve straně zapsaní jen formálně. Ve skutečnosti tedy z celého Česka je pouhých 15 000 lidí v politických stranách aktivních. Těch 15 000 lidí se dělí na dvě rozdílné skupiny: na nezasvěcené nadšence a zasvěcené agenty. Nezasvěcení nadšenci ve stranách pracují ZDARMA, neboť jsou to idealisti (tzv. užiteční idioti), kteří chtějí pro společnost něco užitečného udělat. Druhou skupinou jsou zasvěcení agenti (někým potají PLACENÍ), kteří vlezli do té které strany kvůli naprosto přesným důvodům, které chtějí prosadit, až se dostanou k moci. Poměr nezasvěcených k zasvěceným je tak 9:1, to znamená 13 500 nezasvěcených a 1 500 zasvěcených. V každé straně tito placení agenti zaujmou přední místa, protože jsou na rozdíl od užitečných idiotů, kteří pojímají činnost ve straně jen jako svého koníčka až po svém zaměstnání, neuvěřitelně pracovití a výkonní. Z toho důvodu se tito agenti vždy zákonitě a logicky dostanou na přední volitelná místa kandidátek.
     Do voleb nastupuje asi 30 stran. Jenže díky pětiprocentní klausuli (další podvodné  ustanovení) automaticky z voleb vypadne 20 nejmenších pidistraniček. Zůstane jen 10 stran. Ty mají na kandidátce asi po 30 členech, to znamená dohromady 300 lidí. Takže 150 000 členů stran se nakonec v reálu „smrskne“ na pouhých 300 lidí. A z těch 300 lidí jen těch prvních deset má naději na zvolení- to je 100 lidí. Všichni ostatní na kandidátce dělají jen trapné nevolitelné „křoví.“ Suma sumárum, 7 milionů voličů je násilím nuceno, že si nemůže vybírat toho nejlepšího člověka mezi sebou, to znamená mezi těmi sedmi miliony lidí, ale musí jít k volbám a vybírat ze 100 nabídnutých zasvěcených agentů! ( neboť všichni do jednoho jsou zasvěcení agenti lobbistů nebo nadnárodních korporací). Nebo si snad někdo myslí, že Paroubek, Topolánek, Nečas, Kalousek, Vondra, Klaus, Havel, či kníže je to nejlepší co tento národ má?
     Tahle matematická zákonitost platí nejen na naše poměry, ale skřípe to v celém světě již asi tak 100 let. Když zhodnotím volby za těch 24 let, tak přestože národ volil vždy v zásadě dobře a volil vždy pokud možno to nejmenší zlo- stejně to bylo vždy špatně. Zopakujme si to. Po listopadovém převratu lid radostně zvolil pravicovou ODS a očekával pravicové změny. Místo toho se dočkal rozkradení republiky ve velkém. (O tom posametovém rozkrádání napsal přehledný článek Jan Kukačka: "Jan Kukačka - Sametová ekonomika") Občané si uvědomili, že dali svým hlasem najevo, že podporují všechno to bezbřehé rozkrádání a tak uvěřili slibům ČSSD, která slibovala nápravu. Tak tedy zklamaný národ zvolil levicovou ČSSD. Pochopitelně, že si ale zase občané nepomohli. ČSSD naslibovala hory doly, ale sliby vydržely jen do voleb. Sotva se lídři ČSSD dostali k moci, obrátili o 180 stupňů. Prosadili přesně pravý opak toho, co slibovali. Po volbách se nejvyšší představitelé oklepali a svým voličům se takřka otevřeně pošklebovali: Sliby se slibují a blázni se radují. Zeman tenkrát tvrdil, že přebírá po Klausovi spálenou zemi. Prý jsou vládou sebevrahů, když budou muset všechny ty zlodějny po něm napravovat. Do vlády si tento „hrdina“, který za komoušů psal neohrožené články do Technického magazínu,  z 19 členů vlády dosadil 17 komunistů! Pak při akci, zvané čisté ruce, spálil s těmi bolševiky ve vládě, zemi ještě více. Bezradný národ tedy opět radši zvolil na čtyři roky pravicovou ODS. Jenže tentokrát své voliče zradila ODS i ČSSD společně. Klaus, který se vždy tvářil, že Zeman je jeho úhlavní nepřítel, se s ním překvapivě spojil a vytvořili spolu tzv. Opoziční smlouvu. To proto, aby všem zůstala koryta zachována, aby nikdo od koryta napravo či nalevo, nemusel odcházet. Pak tunelovali a pálili zemi pravolevě pěkně pospolu, ruku v ruce. Načež se národ za tu zradu na pravici naštval, uvěřil ve slušného Špidlu a zvolil zase levicovou ČSSD. Levicový Špidla byl později pověstný tím, že na co sáhl, to zku..il. Nebo kam vstoupil, tam deset let tráva nerostla. Zejména se podepsal na drobných živnostnících. Rozhodl, že mají na konci roku platit povinnou daň 8500 Kč, bez ohledu na to, zda si něco ten rok vůbec vydělali. Asi sto tisíc drobných živnostníků kvůli němu se svou živností seklo, zrušilo ji (včetně mě). Přesto Špidla, který záviděl drobným živnostníkům jejich drobné výdělky, a proto je zruinoval, převzal za svou záslužnou činnost trafiku v podobě funkce v EU, kde pobíral plat asi 500 tisíc měsíčně. Místo něho byl dosazen upřímný Gross, který zkázu dokončil a způsobil krizi v zemi. A jak to dopadlo v dalších volbách? V dalších volbách zvítězila pro změnu pravicová ODS a dál pokračovala v plundrování země. Zas to vedla od desíti k pěti.  Pak v roce 2010 měl již lid těch dvou podvodných velkých stran plné zuby, a tak dal svou důvěru malým, nově vzniklým stranám. Pomohl si? Ale kdeže! Malé strany utvořily pravicovou koalici (ačkoliv jim nikdo k tomu nedal mandát- opět finta, jak ojebat voliče) a řádí dodnes jako černá ruka. Tato vypečená koalice okamžitě přikročila k činům. Asociálně bere lidu poslední civilizované výdobytky sociálního státu, chce učinit z lidí doslova otroky a je také připravena rozkrást v republice poslední zbytky majetku, zejména zprivatizovat (rozkrást) majetek ve zdravotnictví. Církevní rozkrádačku již dokončili, a tak se církvi dnes rozdává půda, která ji již od dob Franse Josefa nepatřila. Další volby možná vyhraje KSČM, ale hybatelé to zaonačí tak, že ve skutečnosti získá moc v parlamentu pravolevá koalice, která se spojí proti vítězné KSČM (Tohle píšu v roce 2013).
     Stranický systém je podvodný i z mnoha dalších důvodů. Když vládne pravice, vymlouvá se, že ji brzdí levice. Když vládne levice, vymlouvá se, že jí brzdí pravice. Nikdo není za nic zodpovědný a nikdo si nejde sednout za katr ani za vyslovené miliardové rozkrádačky a kriminální činy. Každý protagonista Systému na 4 roky nastoupí k vládnutí, odvede kus špinavé práce, pak dostane za to trafiku a zmizí v propadlišti dějin. Nastoupí za něj na 4 roky jiná figurka, ta dílo zkázy dokončí a opět zmizí spokojeně v propadlišti dějin s trafikou v pařátech. Je na první pohled viditelné, že ve skutečnosti v pravici i levici řádí domluvení mafiáni, kteří si beztrestně přehazují do vlastních kapes miliardy ze státních zakázek, jak se jim zlíbí. Politici hrají spolu před diváky-voliči, nepřetržité šachové partie, ale nikoliv jako skuteční protivníci, ale jako domluvení tajní spojenci, jejichž cílem je co nejvíc okrást daňové poplatníky. Pro veřejnost hrají jen divadélko, ale ve skutečnosti celých těch 24 let neomezeně kradli.
     Bývalý federální poslanec Čestmír Hofhanzl to všechno velmi trefně popsal: Skutečnost, že nikdo neví kdo je kdo, je zdrcující. Zpravodajské služby pomocí svých mnoho let trénovaných profesionálů nasazují do jakéhokoli prostředí své agenty, kteří tam vystupují hodnověrněji než autentičtí členové. Infiltrovat jakékoliv mocenské centrum, či jakoukoliv politickou stranu, je pro nástupce KGB a StB běžná rutinní záležitost. Pomocí týmu, složeného z několika desítek nebo stovek lidí, je to schopná zrealizovat za poměrně krátkou dobu. Není problém do politické strany vložit a do předních funkcí prosadit zaúkolované “osobnosti”. Rovněž tak není problém z nýmanda v krátké době mediálně vyrobit politickou hvězdu prvního řádu. Po splnění úkolu ji stáhnou z oběhu a za své služby obdrží trafiku. Jako by české politické nebe po listopadu takových “stálic” i “komet” nebylo plné. Do každé politické strany stačí vložit jen několik zasvěcených lidí- a oni pak přitahují peníze na fungování aparátu a mají přístup do masmédií a jejich podporu. Ovšem dříve nebo později ji ovládnou a usměrní do požadovaného směru. Zažil jsem si to a “vychutnal”  již v 90 letech v ODA. Stejně tak jako poslanec s vlastní hlavou v parlamentu. Musím také připomenout, co žádný “politolog” ani “seriózní” novinář za celá 90. léta nenapsal. Těch 200 lidských molekul v Poslanecké sněmovně se chová, jedná a hlasuje podle zákonů fyziky a technologie. Znamená to, podle jakého principu byli vybráni a do které krabičky jsou strčeni. Platí to téměř absolutně. Když takový stroj sestavíte, uvedete do pohybu a jako hlavní princip jeho jízdy nastavíte zneužití, jede. I když by všichni věděli, že směr je špatný, nevzpříčí se nikdo. S rozumem nebo poznáním to nemá nic společného a na směr jízdy nemají žádného vlivu. Těch pár, kteří chtěli skutečnou změnu, a které poryv společenského větru vynesl v chaotickém, obtížně kontrolovatelném krátkém období po revoluci na počátku 90.let na politickou scénu, tam již dávno není. Nebo se přizpůsobili. Semlela je ozubená kolečka orwellovského stroje, který jen vyměnil strojníky a modernizoval technologii....(konec citátu)
     Do čela státu se zkrátka dostávají figurky, které jsou předem v zákulisí odsouhlaseny a schváleny loutkaři- a to již dávno před vlastními volbami. Mezi komunistickými totalitními volbami a dnešními volbami tak není vůbec žádný rozdíl. Obojí je stejná volební fraška. Občané nemohou rozhodovat čtyři roky VÚBEC O NIČEM a dokonce nemohou ani odvolat politika, který se dopustil nějakého zločinu, třeba korupce. Ano jistě, politici se hněvu lidu strašně obávají- asi jako dneska vysmátý milionář Gross.
     Podvodný stranický systém by měl být zrušen a místo něho by měli kandidovat do parlamentu jednotlivci sami za sebe. Tito jednotlivci by museli vyhrát volby ve svých krajích. Když by byli tito jednotlivci lidem zvoleni do parlamentu, měli by být kdykoli odvolatelní a kdykoliv potrestatelní za kriminální činy. Ale nejdůležitější zákony by měly být stejně schvalovány lidem v přímé demokracii, tak jako je tomu ve Švýcarsku. Ovšem za těch 24 let se staří lumpové (a teď už i jejich děti) usadili na všech důležitých postech a nic s nimi nehne. Že to mohou změnit volby? Jak můžete být lidé pořád tak naivní? Stačí přece jenom pár správných zasvěcených rošťáků umístěných na správných klíčových místech a můžete si volit koho chcete, stejně  tam budou umístění jen ti, co tam umístěni být mají. Ambiciózních a bezskrupulózních lumpů je nachystáno do zásoby nepřeberné množství. Premiér se dopustil skandálu a lid žádá výměnu? Ale no jistě, vymění ho za ještě horšího a bezcharakternějšího.
     Klíčová otázka pro mne v jakémkoliv systému je postavení občana vůči moci. Jestli je občan v rámci správy svých věcí vydán moci na milost a nemilost jako nesvéprávná bytost- tak pak mne v této společnosti vůbec nezajímá, jestli tato moc o sobě mluví jako o pravici či levici. Zatímco na straně druhé, pokud by právě občan byl rozhodujícím činitelem při správě svých vlastních věcí a naopak stát mu poskytoval jenom dokonalý servis- tak pak by mne vůbec nezajímalo, kdyby toto skutečné osvobození člověka bylo hlásáno pod nějakou podivnou nálepkou. Mne vždy zajímá VÝSLEDEK politické práce, nikoliv rvačky mezi politiky. Ne nějaká prohlášení, proklamace, či jakékoliv jednotlivé naoko „statečné“ činy jednotlivých politiků, které ovšem nevedou ke kýženému výsledku ( jako třeba v případě „statečného“ Klause). Tyto jejich manipulace s veřejností a šachové rošády zpravidla pouze slouží jen jako divadýlko pro širokou veřejnost. To proto, aby měla pocit, že se ve vysoké politice nalézají i kladné postavy.
     Každá strana je oligarchickou organizací. Mluví se o vůdci té či oné strany, avšak jakýkoliv princip vůdcovství je logicky neslučitelný s principem demokracie, který předpokládá rovnost občanů. Ve skutečné demokracii musí být i hlava státu chápána jako šéf exekutivy, která vykonává vůli všech občanů, nikoli vůli té či oné stranické oligarchie nebo koalice stranických oligarchií. Mluvit o demokracii tam, kde je stát řízen představiteli politických stran- ať jde o stranu jedinou, jako v totalitních režimech, nebo o větší počet stran- to je prostě podvod jako Brno. Skutečná demokracie nemůže být budována na systému politických stran, protože dosud existující systémy stranického parlamentarismu, fungující na základě nepřetržitých konfliktů a hádek mezi různými oligarchickými skupinami, se stávají čím dál tím víc zastaralé. Stranický parlamentarismus se v současné době stal dysfunkcionálním, je čím dál více diskreditován nesčetnými skandály a selháními. A přitom je situace v Evropě všechno, jen ne idylická. Znečišťování prostředí, nezaměstnanost, rozpad rodiny, vymírání, narkomanství, kriminalita, organizovaný zločin, etnické konflikty- to všechno volá po nápravě. Ale současné tradiční politické systémy, včetně toho, čemu se říká ”západní demokracie” zůstávají vůči všem těmto problémům netečné a jenom se mezi sebou perou o koryta a moc.
     Samotný princip stranického systému jako takového, tj. permanentní konflikt mezi různými stranami, tvrdícími, že prosazují zájmy části obyvatelstva (na úkor jiných a v delší perspektivě celé společnosti), samotný tento princip je pravým opakem principu skutečné demokracie, kterým je vláda všeho lidu v zájmu lidu. Oč ve stranické politice jde: štvát jednu část nebo určité části společnosti proti jiným částem. Je nabíledni, že z hlediska podniku, stejně jako z hlediska společnosti, spolupráce je vždycky výhodnější než konflikt, protože dovoluje racionálně využívat prostředky a vyhnout se ztrátám, které sebou nevyhnutelně každý konflikt nese. Čím ostřejší konflikt, tím větší ztráty. Nejhorší konflikty ze všech- války- mívají za následek miliony mrtvých a zničení obrovských materiálních a kulturních hodnot.
     Apatie lidí, která kdysi za komunistů vyplývala z toho, že nemá cenu se v ničem angažovat, protože je člověk naprosto bezmocný a stejně nic nevyřeší, dnes vyplývá z jiného strachu. V totalitním systému byl producentem strachu stát zosobněný úředníky, kádrováky a estébáky- ve falešně demokratickém systému jsou to zase mafie. Vznikl strach, který nemá institucionální podobu, není dokonce personifikován- a to je vážné ohrožení demokracie zevnitř.
     Pravolevá dimenze politiky již dávno ztratila své dřívější opodstatnění. Proč? Protože politické strany dnes již jen uměle mezi sebou rozdmýchávají konflikty a i jejich agitace zní čím dál falešněji. Ty konflikty ve společnosti prospívají jen několika málo jedincům na úkor obrovské většiny. Na konstruktivní spolupráci by naopak vydělali téměř všichni. Totéž platí pro mezinárodní sféru v EU. Uvědomíme-li si, jaké nikdy dříve netušené možnosti otvírá před lidmi moderní a neustále se zdokonalující informační, komunikační a počítačová technika, pak je skutečně těžké pochopit, jak je možné, že už dávno nebylo odzvoněno zastaralému partajnickému oligarchickému parlamentarismu? Snad si lidé nedají donekonečna líbit, aby jejich životní kvalita byla trvale narušována a ohrožována úzkou třídou zkorumpovaných profesionálních politiků, byrokratů, odborových předáků a dalších militaristických struktur? Všech těchto v podstatě parazitních sil, vznikajících a žijících z konfliktů- často uměle vyvolávaných- na úkor těch, jejichž zájmy zdánlivě hájí. Snad jednou přijde demokratická revoluce, která odstraní nynější politické dinosaury a nahradí je spoluprací všech občanů- přímou demokracií?
     O tom, že politika a peníze jsou spojené nádoby není žádných pochyb. Vždyť jenom volební kampaně politických stran i prezidentů stojí obrovské peníze. V tržní ekonomice je možné prodat a koupit vše- i politiky. I oni se stávají pouhým zbožím na prodej. Korupce zaplavila celý svět a celý svět se utápí v korupci. Všude na světě potřebují politické strany hromadu peněz. V době, kdy nezbytnou podmínkou volebního úspěchu je nákladná volební kampaň, je také zřejmé, že státní přípěvek za získané hlasy žádnou stranu nemůže vytrhnout. Proto si strany berou peníze od sponzorů nebo od bank. Propojení obchodu a politiky vytvářené vazbami vzájemných protislužeb a úplatků je největším vrahem pravé demokracie. Mezi sponzorováním politiky a obyčejnou korupcí není žádný rozdíl. Z tohoto hlediska ani volba amerického prezidenta není v pořádku. Americký prezident je volen pomocí cirkusových představení, jejichž metody se v podstatě neliší od nabízení konzumentům třeba krému na boty. Kterýkoli majitel inzertní kanceláře potvrdí- že mezi prodejem politika voličům a prodejem výrobku spotřebitelům není velký rozdíl. A tohle že má být demokracie? Čili nejen v Evropě, ale ani v Americe nevládne lid, nýbrž zase jen snadno identifikovatelná finanční oligarchie.
     Korupce ve stranách a v parlamentu je tedy obrovsky škodlivá a mnoha lidem došlo, že korupce vrcholí tam, kde je koncentrace moci bezmezná. Zdá se, že nejlepším lékem proti korupci i mafiím všeho druhu bude skutečně jen a jen přímá demokracie. Co bychom tedy měli chtít? Měli bychom si přát přímou demokracii formou permanentního referenda prostřednictvím internetu. Demokracie má být vláda lidu, a nikoliv jeho nehodných, zato dobře placených zástupců. Dosahují-li jejich příjmy desetinásobku průměrné mzdy, není rozhodující, že celková suma na ně vynaložená je jen nepatrným zlomkem státního rozpočtu- rozhodující je nepatrná a nekvalitní práce, kterou za tyto peníze odvádějí.
      V době počítačů je naprostým přežitkem nynější parlamentní systém s prodejnými politiky (tzv. politickými prostitutkami) a předraženým aparátem včetně dvou sněmoven. Všímejme si pozorně, jak vysoko vyskakuje ten který politik při vyslovení slova referendum. A jaké stanovisko zaujímá k přímé demokracii politická věda? Většinou žádné, přechází ji mlčením. A když se náhodou zmíní, je přímá demokracie bez jakékoli analýzy odmítnuta ve prospěch frázovité definice nynějších systémů jako “zodpovědné vlády”. Zodpovědné komu? Přímá demokracie nepředpisuje žádné specifické společenské a ekonomické zřízení. Je to jen systém struktur a pravidel, prázdná skořápka, jejíž obsah bude vytvářen a pravděpodobně i průběžně pozměňován samotnými občany. Skutečná demokracie proto může být pouze demokracie přímá, tj. systém, v němž mají jednotliví občané SKUTEČNOU možnost účastnit se veškerého důležitého rozhodování, které se týká jich samých. Všichni lidé mají totiž právo na vlastní názor, na realizaci vlastní osobnosti. Vnucovat někomu zvenčí nějaký program nebo reprezentanty, kteří budou na reprezentování pravděpodobně především budovat vlastní kariéru- což je hlavní snahou každé politické strany- to je psychické znásilňování, proti kterému se většina občanů nemůže bránit. Skutečná demokracie nemůže být proto nikdy nepřímá, nýbrž pouze přímá, bez deformujícího filtru politické strany.
     Další otázkou je pak mechanismus tvorby orgánů státní moci, jako například výběr ředitele policie nebo soudců. V USA existuje řada států, kde občané mají právo si přímo volit právě toho šerifa a toho soudce, který bude na teritoriu, ve kterém žijí, vykonávat své pravomoce - a právě toto je jeden z klíčových momentů rozvíjení přímé demokracie. Také přímo volený prezident by měl být na přání občanů nejen za své nepatřičné chování odvolatelný, ale i odsouzený. Jednou z nejzákladnějších zbraní v každé skutečně fungující demokratické společnosti je totiž možnost demokratické kontroly zdola. Znamená to, že ke všem klíčovým informacím, důležitým pro vývoj společnosti, musí mít rovný přístup jak mocenské centrum, tak všichni občané. Znovu kladu otázku: Je lepší pro občana volba prezidenta přímo občany nebo elitou, kterou si moc vybrala? Odpovězme si na druhou otázku: Zmanipuluje, zkorumpuje, popřípadě zastraší mocní loutkaři za oponou snadněji 200 poslanců anebo 7 milionů občanů, oprávněných voličů?
     Pokud se Vám zdá, že všude za vším vidím jen samé spiknutí- ale ano přesně tak to je. Svět je již několik tisíciletí řízen spiklenci a historie je nepřetržitě falšována. Málokdo si uvědomuje, že technologie moci je tak dobře propracovaná, že z toho není úniku. Vzhledem k tomu, že jde o tučná koryta a rozdělování státních miliard (peníze nás všech), tak to mocní loutkaři mají posichrované i v těch nejmenších straničkách z nejmenších. Všude mají své agenty a pozorovatele, takže i kdyby se dostala kterákoliv pidistranička do parlamentu, tak v tom okamžiku by stejně okamžitě změnila rétoriku a začala by pískat, jak to mocní potřebují. Bez ohledu na nějaké předvolební programy a sliby. Do jejího vedení by se totiž dostali ti správní lidé- na to existují, jak jsem již popsala, velmi přesné metody a páky, jak toho dosáhnout. Čili situace je ta, že ať volí občané koho volí, tak výsledek je vždy takový, jak to mocní potřebují.
     Když zvítězí pravice, tak začne provádět nepopulární opatření namířená proti lidu a levice v opozici řve jako tur a lidu se zastává. Když zvítězí levice, tak začne provádět samé nepravosti a rozkrádat co se dá a pravice v opozici řve jako tur, jak skvěle by vše napravila, kdyby byla u moci. Skutečná pravda ale je taková, že v pravici i levici jsou instalování předem v zákulisí schválení hajzlové a lid může volit koho chce, nikdy nedopadne dobře. ONI totiž nemohou nikdy prohrát. Kdežto lid prohrává VŽDY. Když pozorujeme politiku z tohoto úhlu, tak najednou člověk dobře chápe všechny ty děje, které se odehrávají ve vrcholné politice. Politici pro nás hrají nepřetržitě jenom divadýlko- kdy jeden proti něčemu protestuje a ten druhý mu odporuje. Ale ve skutečnosti je většina VÝSLEDKÚ jejich rozhodnutí již dávno připravena v ZÁKULISÍ.
     Je nadmíru nenormální a sprosté, že by byly platné volby i v případě, kdyby volilo třeba jen jedno procento voličů. Takové volby by pochopitelně měly být neplatné. Měl by být stanoven limit, že pokud se k volbám nedostaví 51 procent voličů, tak jsou neplatné. Voliči totiž nejdou k volbám proto, že nemají koho volit, ne proto, že se jim nechce nikam chodit. Jenže to bychom museli mít slušné poslance, kteří by takovýto zákon schválili. Další věc: volby jsou mazaně matematicky propočteny tak, aby vždy zákonitě zvítězily jen dvě největší parlamentní strany a k tomu dva nebo tři jejich nevýznamní přicmrndávači. Jestliže existuje pětiprocentní klausule, tak si z nás voličů posranci fakt dělají normálně srandu. Dejme tomu, že se do voleb přihlásí 30 stran. Óóó ten velký výběr, řekne si naivní volič. Jenže díky té pětiprocentní klausuli automaticky po volbách vypadne 25 stran. Je to pohrdání voliči, když oni jdou poctivě k volbám, ale jejich hlasy propadnou. Proto lidé ze strachu, že by jejich hlas zbytečně propadl, radši zvolí větší známou stranu. No a v těch větších parlamentních stranách jsou již nachystaní na volitelných místech hybatelé-agenti, kteří byli schváleni v zákulisí nevolenými loutkaři. Z toho důvodu pořád dokola opakuji, že stranický systém je velký podvod na voličích, takže mě už dávno žádná strana, velká ani malá, nezajímá. Dokud nevznikne nějaká forma přímé demokracie, kde já sama budu smět přímo o něčem rozhodovat, tak už mě u voleb nikdy nikdo v životě neuvidí.
     V českých internetových diskusích se často vyskytuje tvrzení, že přímá demokracie by prý nic nevyřešila, protože by si lid prý stejně neuměl vládnout sám. Tato tvrzení jsou úmyslně šířena internetovými vojáky, placenými manipulátory davů. Když si nesvéprávný lid neumí vládnout sám, tak by mu měly být zakázány i volby, ne? Ovšem jak je možné, že ve Švýcarsku přímá demokracie již několik století bezvadně funguje? Jsou snad Švýcaři nejchytřejším národem světa? Ne, tak tomu zajisté není. Důvod je ten, že vládci světa si přímou demokracii nepřejí. Radši nás dál budou klamat podvodným stranickým systémem.
     Čili nejen u nás, ale na celém světě by se měl zrušit podvodný, zkorumpovaný pravolevý stranický systém a místo něho by se měli ucházet o post do poslanecké sněmovny, do vlády a na funkci prezidenta občané sami za sebe. Lid by si v přímé demokracii sám rozhodl o těch nejlepších z nejlepších. Řadových občanů je mnoho, jsou jak oceán- a v tom je jejich jediná síla. Smutné ovšem je, že tito občané mají jen jedinou možnost vyjádřit s politiky svou velkou nespokojenost- vyrazit do ulic a hlasitě protestovat. To je ale bohužel víc než chabá obrana! Mocní si z demonstrací nic nedělají. Doufejme tedy, že v budoucnosti budou mít většinoví občané s pomocí přímé demokracie větší možnosti bránit se zvůli finanční oligarchie. Přímá demokracie je totiž ze všeho nejlepší, protože jedině tehdy občané nebudou tak zoufale bezmocní. Jde o to, aby většinoví bezmocní co nejdříve (včera bylo pozdě!) natrvalo omezili moc menšinových mocných. Aby se na vládnutí podíleli všichni lidé, nejen hrstka mafiánských politiků napojených na mocné finanční skupiny, či dokonce rovnou na zločince, psychopaty a mafiány. Je veřejným tajemstvím, že organizovaný zločin u nás pronikl nejen do státní správy, ale i do nejvyšších pater politiky. Je to způsobené tím, že dnešní vrcholní politici nejsou propojeni s občany, ti jsou jim zcela lhostejní, ale jen plní příkazy světových vládců a doma pak příkazy úzkých skupin bohatých lobbistů. Lokajští prodejní politici se sice nechají jednou za 4 roky občany zvolit, ale pak je již ignorují a dělají si co chtějí. Takže “řídící hlava” připomíná hlavu oddělenou od těla, neboť je odseknuta od lidu.
     Moderní, řídící systém, kde by politik-loutka byl nucen se řídit příkazy z řídícího pultu řízeného všemi občany je velmi nezbytný. Zkrátka je potřeba co nejrychleji zavést opravdovou demo-kracii (vládu lidu). Totalita (vláda zastupitelů) přináší ve světě jen samé zlo, neštěstí, krize a války. Jen s pomocí přímé demokracie ztratí bohatí  nevolení zákulisní loutkáři svou neomezenou moc. Až příliš mnoho lidí si dnes uvědomuje, že jim dosavadní volební systém nevyhovuje. V době kdy existuje internet už dávno měly všechny civilizované státy přejit na moderní elektronický způsob hlasování, kde by bylo možné s pomocí internetu používat přímou demokracii. Je neuvěřitelné, že v době, kdy je internet ve všech sférách života již neodmyslitelnou součástí všech procesů- tak jen volby se uskutečňují pořád krajně zastaralým způsobem, jako v 19.století. Třeba bankovní systém si již bez internetu neumíme vůbec představit. A i taková banální věc jako je sázení sportky má rovněž dokonalý on-line servis, jež umí zaznamenat každý tiket sázejícího. Jen volební systém, který je pro občany nesrovnatelně důležitější, dodnes nic podobného nemá, protože jak známo, kapři si svůj rybník nevypustí.
     Miliony lidí jde volit politiky do parlamentu proto, aby byla vyplněna jejich vůle, ne proto, aby byly jejich hlasy ignorovány. Ale tihle kartelově domluvení politici nám vzkazují - můžete si "svobodně" vybrat: buď budete volit jen dvě velké a tři menší strany, nebo váš hlas stejně propadne ve prospěch velkých stran. Co je tohle za nehoráznost? Lidé pak říkají: Neměli jsme koho volit, proto jsme nešli radši ani volit. Vždyť by naše hlasy stejně propadly. A ti co k volbám přesto hrdinně jdou, tak jejich hlasy skutečně propadnou. Taktika manipulátorů s mocí je naprosto průhledná: snaží se, aby byl navždy definitivně zakonzervován mafiánský, kartelový způsob vládnutí v podstatě jen dvou stran, které pak rozkrádají státní majetek. Vůdci těchto dvou stran se navenek vždy vzájemně kritizují- hrají si spolu na ideové protivníky, na pravé a levé, ale ve skutečnosti pomáhají jeden druhému udržet si neomezenou, stejně jako za komunistů, pyramidově organizovanou moc. Ti níže postavení ve straně se bojí o koryta, a tak schválí cokoliv, co v zákulisí dávno předem dohodli ti domluvení a do všeho zasvěcení “straničtí vůdci na niti”.

 

Zastupitelský podvod
Svržení feudálů kdysi otevřelo cestu k bohatství a moci podnikavému jedinci i z řad nešlechticů. Parlament nahrazoval nebo postupně omezoval dříve absolutní moc panovníka. Zpočátku šlo ovšem o parlament stavovský, tj. kolektivistický. Během devatenáctého století začala být vláda stavů nahrazována vládou politických stran- instituce mnohem více individualistické než byl stav. Avšak ani strany se nestaly- a nemohly stát- nositelem skutečné demokracie. Vytvořily oligarchické vlády, které se dříve nebo později- v procesu dále postupující individualizace- musely víc a více dostávat do konfliktu s požadavky jednotlivého občana. Tento proces se začal zrychlovat zejména po druhé světové válce. Dnes oficiální doktrína včetně politické “vědy” odmítá vidět fakt, že to, co bylo pokrokem a solidní základnou pro budování nového, lepšího státu ke konci osmnáctého a začátkem devatenáctého století, je již dnes, ve století jednadvacátém ZCELA ZASTARALÉ!
     V době internetu, zbraní hromadného ničení, ekologické hrozby a mnohých dalších jiných jevů soudobého světa je velmi špatným jevem, že řadový občan v nepřímé “demokracii” nemá vůbec žádný vliv. Tlak na vládu může vyvinout pouze v krizových situacích, a to mimoparlamentními prostředky, jako je třeba demonstrace. Ovšem lidé už dávno tuší, že demonstrace i petice jsou na nic. Jsou to jen berličky. Dudlík, který nám dali, aby utišili zlobivé děti. Demonstrace ani petice totiž nejsou mocenský ani legální nástroj ke sjednání nápravy, takže jsou ty protesty prakticky bezcenné a neúčinné. Je to jen taková ponížená žádost, jestli by vašnostové laskavě neuvážili to nebo ono. A vašnostové si s petičními archy vytřou prdel a demonstrace jsou jim k smíchu. Takže během volebního období čtyř let nemají voliči vůbec žádnou možnost zasahovat do politiky, i když se politika “jejich” strany během této doby hodně negativně změnila. Vezmeme-li v úvahu uvedené aspekty, dospějeme nutně k závěru: To co se dnes běžně nazývá demokracií ve skutečnosti žádná demokracie není. Je to zastupitelská totalita, která byla refinovaně vymyšlena zednáři už někdy v dobách Francouzské revoluce. Což samozřejmě ve skutečnosti nebyla žádná revoluce ale zednářský puč. Mezi „zastupitelskou nepřímou demokracií“ a pravou přímou demokracií je takový rozdíl jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou. Proč? Protože parlament v zastupitelském podvodu vede uzavřenou politiku bez vnějšího kontaktu s občany. Neexistuje zde žádná zpětná vazba, žádná spolupráce, žádná plodná interakce. Parlament tak připomíná hlavu odseknutou od těla, kde hlava si dělá co chce a vůbec nereaguje na potřeby těla. Jen je k tomu tělu jednostranně paraziticky přisáta, aby z něj mohla co nejvíc vysávat živiny. Tato hlava plná intrik  proti vlastnímu tělu jen neustále takticky a nepřátelsky manévruje, aby těch živin mohla z těla vydolovat co nejvíc. Je vzácností, když členové parlamentu hlasují podle přání svého voličstva- což by měla být jejich stálá povinnost.
     V dnešní tržní době, kdy se kdekdo snaží trhnout co se dá, kdy ani kuře nehrabe zadarmo, se těžko věří mocným korporacím a firmám, které tvrdí, že za sponzorování politiků nic nechtějí. Všichni víme, že chtějí. Mají zájem o různé privatizace či různé výhodné státní zakázky- takže miliardy se pak do jejich privátních kapes z daní nás všech daňových poplatníků jen hrnou. Lobbistickým firmám stačí i to, když se jim podaří například získat v parlamentu či ve vládě dostatek hlasů pro to, aby byl prosazen návrh, který vyhovuje jejich potřebám. I všude v zahraničí patří takto zaměřené společnosti mezi časté sponzory politiků. Nejen stranický systém, ale i zastupitelská demokracie prostřednictvím poslanců je tedy vědomě nastavený podvod. Protože veškeré parametry jsou úmyslně nastaveny tak, aby zkorumpovaní poslanci byli všemocní, neodvolatelní a nepostižitelní. Zatímco lid je totálně bezmocný, nemá jedinou páku, jak ty vládnoucí organizované zločince nahoře ovlivnit či usměrnit. Vychytralý systém, kde jsou od voleb do voleb občané tahaní pokaždé jen za nos, je vládou mocenského centra, které se nechalo občany zvolit nikoliv proto, aby je zastupovalo, ale aby si uzurpovalo mandát k neomezenému absolutistickému vládnutí. Pokud v tomto trendu, kdy prakticky o všem rozhodují nevolení loutkaři za oponou, hodlají vládci pokračovat, pak nezbývá nic jiného, než s dotyčnými “zástupci lidu” nějakým způsobem skoncovat. Žádná teorie, žádný příslib, žádná morálka, žádná sebelepší vůle, žádné náboženství nemůže udržet moc v mezích. Proti moci bohaté diskrétní elity musí nastoupit zase jen jiná moc. Moc aktivních mas lidí. Pokud nebude každý jednotlivý člověk mít možnost být v politice aktivní, pak mohou lidé jen bezmocně tupě zírat, jak tento svět ovládaný zločinci jde vstříc své zkáze. Všichni lidé si musí hlídat svůj kraj, svou zemi, svou vládu a u politiků musí dávat bedlivý pozor nikoliv na jejich krásné řečičky, sliby, či jednotlivé bezvýznamné kladné činy- nejdůležitější jsou ZÁVĚREČNÉ VÝSLEDKY jejich práce! Mnoho lidí v dnešním světě již chápe, že vláda mafiánské zastupitelské byrokracie je totalita, která se zcela vymkla občanské kontrole.
     Pokud mi není lhostejný osud společnosti ve které žiji, nemohu se odevzdaně účastnit toho loutkového divadla, zvaného zastupitelská demokracie. Ale musím naopak prosazovat ty hodnoty a jejich nositele, které budou směřovat k prosazení přímé demokracie. V komunismu jsme byli ovládání ideologickou totalitou, ale teď jsme pro změnu ovládáni jiným druhem totality- totalitou peněz. Nežijeme v demokracii, ale v moneykracii, kde vládnoucí moc kontroluje sama sebe.
     V decentralizované společnosti je ovládnutí mocenského centra prakticky bezvýznamné, protože tato společnost žije úplně jinde. Vše podstatné pro život společnosti se odehrává mimo mocenské centrum. Krajní decentralizace a přesunutí pravomocí na samotné občany je největším nebezpečím každého mocenského centra, proto se tolik brání přímé demokracii- neb jak známo, kapři si svůj rybník nevypustí. Naše společnost byla po převratu podvedena. Po krachu socialismu, a teď vidíme, že i po krachu kapitalismu, by měla přijít nová uskutečnitelná optimistická vize budoucnosti. Pokud ne, tak se utopíme v mafiánském bahně. Jako se renesanční papežové považovali za osvobozené od vlastních mravních požadavků, považují se i nynější příslušníci vládnoucí peněžní oligarchie osvobozeni od zákazů, které ukládají zbytku většinového obyvatelstva. Utahují obyvatelstvu šrouby a čím jsou úspěšnější a bohatší, tím více se také spojují s bankovní sférou i mezi sebou- až narostla jejich nezávislost na společnosti do obludných rozměrů. Hrozí reálné nebezpečí, že se v blízké době vše zvrhne a vše vyústí v politický extremismus, beznaděj, bezohlednost a brutalitu a v konečném stádiu ve válečný chaos a na závěr v celosvětovou totalitu.
     Nové věci se těžko prosazují a zvláště tehdy, když si to vládci světa nepřejí. Nebo si myslíte, že těch takřka 7 miliard lidí jen nečinně přihlíží a že neexistují lidé, kteří neposílají mocným tohoto světa své návrhy na přímou demokracii? Samozřejmě že posílají! Jenže mocní superboháči a jimi vlastněný mainstream jsou k těmto návrhům naprosto hluší. Všimněte si, že mainstreamoví novináři (poskoci mocných) se tématu přímé demokracie vyhýbají jak čert kříži.
     Manipulace s ovčany je velmi rafinovaná. Dnes nás politici neovládají pomocí policejního teroru (zatím) jako kdysi bolševici, ale manipulují s námi pomocí finančních sankcí. Výsledkem je, že občan má prakticky pořád ty samé možnosti podílet se na politice, jako je měl v komunistické totalitě. To znamená jít jednou za 4 roky k volbám a pak už jenom držet hubu a krok. A pak jen s obavami bezmocně sledovat, co budou mafiáni nahoře zase vyvádět. Bez jakékoliv další kontroly a možnosti korekce jejich rozhodnutí. Všichni víme, že v takto centralizované společnosti je pozice centra proti zbytku společnosti tragicky dominantní. Jedná se prakticky o mocenský monopol, i když existují různé politické strany. Kdo drží centrum, ten drží moc. Tito vládci mají svůj vlastní specifický zájem na zachování systému, kterému vděčí za svou existenci, a proto potlačují, zamlčují, překrucují a bagatelizují veškeré informace a hlasy debatérů, snažících se odhalit jejich pravou podstatu. Východiskem, jak z toho marastu ven, je nejít hromadně k volbám a místo toho jít na demonstraci s transparenty tohoto znění: Zastupitelská demokracie je podvod, žádáme přímou demokracii. Jestli něco chceme změnit, musíme jednat. Vyhrnout si rukávy a začít ty zrůdy mlátit (myslím to obrazně). Proč parazitická menšina vládne většině? Nejlepší co dnes může volič udělat je tu frašku jménem volby zcela ignorovat. Protože chozením k urně lidé dávají systému legitimitu. Zkuste si představit ty jejich protažené držky kdyby k volbám nikdo nepřišel. Platí často opakované: kdyby volby mohly něco změnit, tak už by je dávno zrušili. Ano, je to přesně tak, lež o tom, že vhozením lístku do volební urny mohou lidé něco změnit, je jeden z nejlépe vymyšlených podvodů. Dokáže si někdo představit tu estrádu, kdyby volební účast byla 0 (NULA!) a politici by přesto vymýšleli obhajobu svých koryt.... no, to byl jen takový sci-fi žertíček.
     Odjakživa platilo, že králové a absolutističtí vládci odměňovali své vazaly a trestali neposlušnost. Ale prý údajně nemáme absolutistické vládce. Že prý všichni ti neomezeně vládnoucí papalášové slouží lidu. V tom případě by veřejnost měla do toho co mluvit, když máme tu slavnou demográcii. Představte si továrnu, která by fungovala tím způsobem, že její majitel (lid) by do ní zvolil několik ředitelů- ale pak už by nesměl do ničeho zasahovat. A to i v případě, že by ředitelé kradli jako straky a továrnu evidentně vedli ke krachu- tak přesně tímto způsobem funguje zastupitelská demokracie. Podle ústavy je největším nositelem moci lid- bohužel pouze na papíře.

Na závěr pár názorů posbíraných z internetu:

- Lidé, když už konečně pochopíte, že něco takového jako levice, pravice střed či dokonce středolevice neexistuje. ČSSD, ODS TOP atd, jsou jenom slova na papírech. Ve skutečnosti je tahle země fakticky rozdělena na dva tábory - my (s několikanásobnou převahou) a oni. Vše má pevnou strukturu i řád organizovaného zločinu, klientelistické vazby ve stylu mafie, výtěžnost větší než obchod s drogami či prostitucí. Všichni o tom mluví, všichni o tom vědí, ale málokdo si dovolí vůbec na tyto věci otevřeně poukázat či konkrétně pojmenovat. Při tom je to všechno tak prosté. Celou společnost tady okrádá banda vychytralých profesionálních zlodějů, velmi dobře přikrytých z nejvyšších politických míst, částí soudní mafie i podplacených policistů. Zkorumpovaní politici připravují na míru řešené zákony, které umožňují stále více a více okrádat produktivní obyvatelstvo, aby se “vytěžilo” co nejvíce peněz na přerozdělování s korupční nadhodnotou a bylo pak velmi těžné, až nemožné, rozkrýt toky odkloněných peněz i jejich konečné příjemce. K tomu se pak v rámci pofidérního “páchání dobra” vymýšlejí různé programy rozvoje společnosti, investiční pobídky, dotační tituly. Vše zabaleno do politického ptydepe boje s nezaměstnaností, pozitivní diskriminace či za lepší životní nebo dokonce snad podnikatelské prostředí. Vytvoří se pár tisíc státem placených zbytečných úřednických pašalíků a rozhodí se pár “drobných” na granty do kultury, aby nevysychal pramen volebního stáda “uctívačů dobra”. Půda je připravena.

- Politicka strana je zločinecká organizácia, ktorej ciel je ukradnúť štátny majetok pomocou zmeny zákonov tak,  aby jej  krádež bola legálna.

- Dnes ja kazdému normálnemu vzdelanému človeku jasné ako ma fungovat zdravá spolocnost. Takto:
1. Státna bezuročná banka, 2.Vlastná mena, 3.Určenie maximálnej mzdy, 4.Zdanenie 95% alebo 100% čistých ziskov firiem alebo povinnost rozdelit ich svojim zamestnancom, 5. Prírodné bohatstvo,suroviny,voda, strategické podniky, mobilný operátori, energetika musia byt v státnom vlastníctve.
Niet nad čím dalej špekulovat a filozofovat. Uplne nezmyselné su v takomto pohlade aj politické strany lebo vsetci sme rovnakí občania.
Takéto zriadenie sa podarilo jedine Kaddáfimu a chcel ho rozšírit na celu Afriku, preto sa s ním podla toho naložilo. Ale na kazdu svinu sa voda varí a aj na túto zberbu demokraticko-komunisticku uz voda vrie.

 

Moje osobní zkušenosti s politikou
Po listopadu 1989 jsem byla plná ideálů a nabyla jsem dojmu, že když jsme teď konečně svobodní, měla bych pro svou vlast také něco udělat. Z nepřeberného množství nově vzniklých straniček jsem si vybrala stranu mě nejbližší- přihlásila jsem se do Politické strany žen a matek (PSŽM). Tato strana měla svůj specifický program- upevnění a zkvalitnění života rodiny. To se mi líbilo, už jen proto, že neblahý osud mé matky mě přesvědčil o tom, že v rodinné oblasti je hodně co dohánět. Zakladatelka strany Alena Valterová měla v úmyslu prosazovat prorodinnou politiku, neboť ona sama byla matkou čtyř dětí. Byla to silná, cílevědomá osobnost, která neúnavně pracovala ve dne v noci, aby uskutečnila své ideály. Ovšem nebylo jí to nic platné. Až po letech jsem si i já uvědomila, jak bylo marné, naivní a směšné zakládat Politickou stranu žen a matek za situace, kdy světu vládnou peníze. O tom, že se žádná strana bez peněz neobejde, a že skutečně platí ta známá poučka- bez peněz do politiky radši vůbec nelez- se členky strany na vlastní kůži přesvědčily záhy samy. Jako každá jiná strana, aby mohla vůbec fungovat, jsme ke své činnosti potřebovaly finanční prostředky, neboť členské příspěvky na fungování strany nikdy nestačí. Ale majetek, který byl třeba k rozvoji nových stran, zůstal už tenkrát hned po „revoluci“ na další období pro “staré struktůry” zachován, neboť tento obrovský majetek nebyl komunistům nikdy odebrán. Nově vzniklé ministraničky, složené z opravdových nadšenců, zůstaly chudé a díky tomu se záhy rozpadly. Kdežto ty bohaté, staré, národněfrontové, jen nově přejmenované, kupodivu vzkvétaly. Když se Valterová obrátila na KC OF o finanční pomoc, bylo jí sděleno, že na ženském hnutí nemají zájem, protože je to přežitek. Přežitkem patrně pro ně bylo i rození dětí a rodina. Prohlásili, že zájmy žen nemusí nutně prosazovat ženy samy. Zkrátka nepodařilo se nikde najít žádné finanční zdroje. Nikdo neměl zájem stranu matek financovat. Zato například nově vzniklá ODS náramně prosperovala. Jako houby po dešti rostly na každém rohu náborové kanceláře, které zvaly občany, aby se stali členy ODS. Pronájem a provoz těchto kanceláří včetně placených zaměstnanců jistě stál obrovské množství peněz. Kde na to nově vzniklá ODS vzala? Někdo to tedy všechno bohatě financoval. Nebo třeba nově vzniklá republikánská ministranička, ta měla také velké štěstí. Po Praze tenkrát viselo statisíce plakátů s modrookým vůdcem- kde na to jen tenkrát ti čerstvě zaregistrovaní republikáni vzali? Kdo je sponzoroval a proč? Zlé jazyky později tvrdily, že Sládek byl do politiky nasazen k tomu účelu, aby soustředil do svých řad extremisty- a pak je cílevědomě rozprášil. (Tyhle stejné finty prováděli už Hitler, Lenin i Stalin). Bylo tedy od samého počátku zřejmé, že jen určité, předem vyvolené politické strany jsou kapitálem dobře vykrmovány. Jen ony měly dovoleno vzkvétat a růst. Všechny ostatní porevoluční strany včetně strany matek byly předurčeny k zániku. Strany, které prosperovaly byly tyto: ODS, ČSSD, KSČM a lidovci.
     Když se strana matek asi za dva roky živoření rozpadla, sedla zklamaná Valterová za stůl a napsala o tom alespoň knihu nazvanou: Připomínky od sporáku. Shrnula v ní své zkušenosti, poznatky a názory a vydala ji vlastním nákladem. Sepsala tu knihu už roce 1992, ale už tenkrát měla správnou intuici- její postřehy jsou platné dodnes. Česká rodina je v rozkladu, téměř každé druhé manželství se rozvádí a každé třetí dítě vyrůstá v neúplné rodině. Mladí lidé nemají chuť rodiny ani zakládat a porodnost je na nízké úrovni.Vyjmula jsem z knihy pár jejích myšlenek:
     - O práci a záměrech PSŽM, kterou jsem založila, projevilo zpočátku zájem dost novinářů. Články však byly otištěny pouze v Rudém právu, Vlastě a Práci. “Zprava” neprojevil zájem nikdo. O něco později mne zaskočilo pár dalších věcí- naprosto nečekaným problémem se ukázala “nespolehlivost” pošty. Například hodně podpisových archů i dopisů se “poztrácelo”. Taky mě zlobil věčně nefungující telefon a jiné a jiné věci. Netrpím stihomamem, ale některé okolnosti byly skutečně podivné.
     - Co bylo cílem PSŽM? Nestála zde žádná pravicově středová strana, která by vytvořila ucelený program na vytvoření podmínek pro konsolidaci rodiny v naší společnosti. Ženy v nové straně měly zastupovat zájmy “mateřského pohlaví” a hlavně dětí. Domnívaly jsme se, že v naší postkomunistické společnosti bude potřeba zajistit takovou výstavbu demokratického mechanismu společenského života, v jehož fungování by nebylo možné přehlédnout a obejít vůli a hlediska ženské části obyvatelstva. Špatně se totiž poslouchá o rovnoprávnosti, když člověk prakticky celý život vidí ve vládě a v řídících funkcích pouze muže.
     - Rodina stojí na ekonomických podmínkách, které spolu s muži vytvářejí i ženy. Ženy jsou nositelkami lásky, porozumění a zodpovědnosti za budoucí generace. Aby tuhle roli mohly plnit, musí být v pohodě. Pro celou společnost je velmi důležité, aby byla žena šťastná. Je-li žena šťastná, je šťastná celá rodina. Jen šťastná matka vychová šťastné děti a učiní šťastného i muže- a tím je zdravá celá společnost.
     - Vzniká velký kontrast: vysoká životní úroveň podvodníků a zlodějů všeho druhu a nízká až hanebná životní úroveň rodin s malými dětmi. Děti a matky jsou ve spektru problémů naší vlády až na samém konci. O rodině se hovoří většinou jen z reklamních důvodů. Už proto, že žijeme v tržním hospodářství je žena vždy nejslabší, nejzranitelnější a nejnapadanější člověk. Ženy totiž mají děti, což znamená, že ne vždy se mohou naplno věnovat své práci- zůstávají alespoň na čas doma. Proto je důležité zakódování práv žen legislativně, protože tržní hospodářství preferuje silné a bohaté- kdežto pracující ženy jsou díky rození dětí většinou slabé, chudé a zranitelné. Všeobecně na celém světě platí pravidlo, že kdykoliv se daří špatně mužům, pak ženám a dětem se daří ještě hůř.
     - Kapitalismus, do kterého nás naši výrazně pravicoví myslitelé s výrazně komunistickou minulostí vedou, je řízen zákony trhu, penězi. Všechno je v něm jenom zboží a nejvýnosnějším artiklem v něm jsou zbraně a drogy. V nehumánních tržních podmínkách se dál sníží vliv žen na řešení problémů veřejného života, neboť jim v tom budou bránit ty nejzákladnější existenční starosti. Stále panuje podivný mýtus, že problémy rodin a vůbec sociální věci jsou doménou levice. Považovat sociální za socialistické je matení pojmů. Sociální neznamená socialismus. Chovat se sociálně je kladné, chovat se asociálně je záporné.
      - V návaznosti na boj starých struktur o majetek a moc se nejvíce rozvinuly všechny způsoby boje o peníze. Představitelům moci v podstatě o veřejné blaho vůbec nejde. Nejlepší předpoklady k realizaci zde má jakýkoliv nový totalitní systém. Je pouze otázkou, zda bude “západního” či “východního” typu. Pro novou totalitu jsou tu totiž podmínky jako stvořené- protože jediné, co zde funguje kvalifikovaně a spolehlivě jsou mafie všeho druhu. Žádný pokus o opravdové rozbití “starých struktur” nebyl podniknut, všude jsou jen všudypřítomní komunisté. I straně zelených se říká červení. Je smutné, že zde nerozhodují zformulované programy nebo zájmy obyvatel, ale rozhodují především peníze. A ty má hlavně bývalá KSČ a její následovníci. Sociální hnutí si asi najdou spoustu sympatizujících, ale zdejší obyvatelé se téměř paušálně nevyznají ve státotvorných a zákonodárných strukturách a předpisech našeho státu a od politické aktivity hromadně ustupují. A přitom právě jedině politickou cestou je dnes možné něco pro ně prosadit. Obávám se, že se řady sociálně slabých začnou rozšiřovat. (Vidíte, některé myšlenky Aleny Valterové byly prorocké. Skutečně se řady sociálně slabých rozšířily- a dnes tu máme i obrovskou armádu bezdomovců, což za komunistů nebývalo).
     Strana matek bez financí zákonitě skončila v propadlišti dějin, ale moje zkušenosti z reálné politiky se neomezily jen na tuto stranu. Po nějaké době jsem nabyla dojmu, že vliv komunistů, exkomunistů a postkomunistů u nás čím dál víc sílí, a tak jsem vstoupila do malé strany zvané Pravý Blok, abych přispěla svou trochou do mlýna k omezení jejich vlivu. Vznik Pravého Bloku opět dokazoval, že technologie moci uvnitř stran je stále uplatňována. Předchůdcem Pravého Bloku byla původně Demokratická unie, která vznikla hned po převratu. V jejích řadách se soustředili všichni autentičtí antikomunisti, kteří měli komunisty rádi, jak se říká lidově, jako osinu v prdeli. Předsedkyní se stala Alena Hromádková. Jenže se po čase vedení DEU zničehonic začalo z nepochopitelných důvodů chovat jako diktátoři- a zlikvidovali tím demokracii uvnitř strany. Autentičtí odpůrci komunistů z DEU znechuceně odešli- a tím vlastně byli rozprášeni na všechny světové strany, podobným způsobem jako Sládkovi republikáni (čili stále stejná taktika: soustředit určitý druh lidí na jedno místo a pak je politikou totálně znechutit a rozprášit). Někdo cíleně soustředil všechny antikomunisty do jedné strany- aby pak byla ta strana účelově zlikvidovaná. Předsedkyně Alena Hromádková však sama vystupovala jako oběť, když v novinách prohlásila: “Když jsme se setkávali v prosinci 1989 v Laterně magice, najednou jsem cítila záhadné energie, které mě z toho společenství vytěsňovaly. Zatímco dříve ty dveře byly přede mnou otevřeny, najednou za přítomnosti Klause a Dlouhého se ty dveře přede mnou zavíraly, takže bylo cítit, že tam v zákulisí něco pracuje. Mám pocit, že tvrdá pravice byla obětována již v první půli prosince 1989. Vpředu již nastupovaly ty bílé gorbačovské límečky typu Junek a další, které věděly, že přes banky a přes kapitál se společnost řídí nejúčinněji”…. Hm, to byla sice hezká slova paní Hromádkové, jenže ona a nejbližší vedení se prý sami zasloužili o rozbití antikomunistické strany DEU.
     Hrstka antikomunistů z DEU se ale nevzdala a založila si svou novou antikomunistickou stranu bez ohledu na to, že začínali zase úplně od nuly. To znamená, že byli opět chudí jak kostelní myši. Odsouhlasili si název Pravý Blok a vrhli se opět nadšeně do práce.
     Když jsem do Pravého Bloku vstoupila, líbilo se mi, že podmínkou vstupu bylo, že nový člen nikdy nebyl v minulosti komunistou. A taky každý zájemce o členství ve straně musel předložit negativní lustrační osvědčení. Tím se hned od počátku antikomunistická strana jistila, aby do ní zase nenalezli komunisti a agenti, kteří by ji rozložili zevnitř. Rovněž se mi líbilo, že v Pravém Bloku panovala naprostá demokracie. Byla jsem nadšená z toho, že jakékoliv mé názory byly bez jakékoliv cenzury zveřejňovány ve Zpravodaji PB. Tam jsem taky zveřejnila svou první verzi internetového účetního hlasování. Příjemné bylo i to, že jsem byla na schůzích obklopena vzdělanými, inteligentními a sečtělými muži.
     S některými muži v PB jsem se přátelila, vyměňovali jsme si knihy i názory a chodili po schůzích do hospody na pivo. Jenom mne mrzelo, že je v PB tak málo žen, neboť mezi tolika muži jsem se občas cítila nesvá. Chtěla jsem se nějak podvědomě zařadit do mužské hierarchie, ale nešlo to. Nepomohlo ani to, že jsem se začala vulgárněji vyjadřovat, abych se mužům přiblížila. Cítila jsem, že stojím pořád tak nějak metr vedle od jejich samčí hierarchie. Jak mi tak uctivě drželi dveře, či dávali galantně všude přednost, připadala jsem si v tom jejich mužském kolektivu výjimečná jak posvátná kráva.  Za těch pět let činnosti v PB jsem se samozřejmě setkala i s podceňováním žen. Musela jsem si vyslechnout obligátní názory, že ženy mají malé mozky a jsou slepice. Když na jednom sněmu PB jeden fanatický katolík vykřikoval, že potraty jsou vražda a že je třeba je zakázat, ani jsem se nenamáhala mu oponovat. Kdybych totiž předstoupila před mikrofon, každý by si jistě hned pomyslel, že potrefená husa kejhá. A tak jsem radši mlčela. Jen o přestávce jsem na něj zasyčela: “Proč si nejdete mezi ty své- do KDU ČSL?” Ale on si nešel mezi “své” proto, protože KDU ČSL skutečné křesťany ze svých řad nepřetržitě a systematicky vytěsňovala. Nahrazovala je radši poslušnými kariéristy a bývalými komunisty. Tahle promyšlená strategie- zbavovat se nepohodlných, slušných lidí, autentických idealistů, probíhala totiž patrně nepřetržitě ve všech velkých stranách. Tak se stalo, že z Luxovy strany odešel i pravý a nefalšovaný křesťan a velice moudrý muž - pan Augustin Navrátil. Odešel radši do Pravého Bloku, protože i on byl z KDU ČSL vyštván. Pan Navrátil za komunistů sepsal petici, kterou podepsalo 600 tisíc lidí. To byl za komunistů neuvěřitelně hrdinský čin. Ale pan Lux takové lidi ve své straně nepotřeboval. Čestní lidé mu překáželi. Komplikovali mu totiž jeho záměry. Neprůhledně přerozděloval zemědělský majetek a tak potřeboval poslušné stranické stádo plné kariéristů, kteří mu všechno bez problémů odkývou. Z toho důvodu se mu kritizující, praví, čestní a nefalšovaní křesťané do “křesťanské strany” nehodili. Můj bratr byl z KDU ČSL rovněž vyštván jako nežádoucí kritik.
     Muži v PB tedy občas ženy podceňovali- ale na druhou stranu já jsem si servítky taky nebrala. Do Zpravodaje PB jsem třeba klidně napsala, že muži jsou v politice jako kohouti, co spolu pořád bojují jak na smetišti- ale nikde nejsou vidět žádné výsledky.Těch kohoutích zápasů znenadání přibylo, když jsme zvolili za předsedu strany vydavatele Necenzurovaných novin a seznamů StB Petra Cibulku. Byli jsme nadšeni, že se nám podařilo získat do svých řad “našeho národního hrdinu”. Obětavě jsme všichni pro něho pracovali v senátní kampani, kde jsme nelitovali svých peněz, ani času, abychom ho protlačili do senátu. Ačkoliv jsem poměrně plachá trémistka, “vzmužila jsem se” a v Kotli jsem se zeptala moderátorky Jílkové před milióny TV diváků, proč do svého pořadu nikdy nepozve našeho národního hrdinu Cibulku. Náš národní hrdina se nám pak ale pěkně odvděčil. Asi půl roku před parlamentními volbami se do PB začali hlásit divní týpkové, kteří ve straně vyvolávali jenom samé hádky. To jsme předtím neznali. Pan Cibulka jim z nepochopitelných důvodů podléhal a všechny poctivé antikomunisty od sebe odvrhl. A opět staří členové PB zažili to samé co v DEU: Cibulka a jeho nohsledi se začali chovat jako diktátoři. Chtěli mít ve straně neomezenou moc. V té době už mi činnost v Pravém Bloku připomínala frašku. Asi tak nějak v podobném duchu, jak své zkušenosti z politiky popsal Jaroslav Hašek. Pan Cibulka se prostě obklopil prolhanými lidmi, kteří všechno překroutili, a nakonec se sám dopustil neomluvitelné křivárny, to když 48 hodin před volbami nechal vyškrtnou 75 lidí z kandidátních listin. Právě všichni tihle vyškrtnutí lidé byli kupodivu ti největší staří poctivci. Když byl potom svolán narychlo sněm, tak intrikán Cibulka posbíral z ulice asi třicet lidí, u kterých mu najednou zničehonic vůbec nevadilo, že nepředložili lustrační osvědčení. S těmito lidmi z ulice vtrhl na sněm, a tam pokřikovali, hvízdali a nepřetržitě rušili jednání. S jejich pomocí autentickou antikomunistickou stranu Cibulka na tom sněmu prakticky zrušil a rozbil. Byla jsem z toho všeho  zklamaná a znechucená. Získala jsem oprávněný pocit, že moje několikaletá práce v politice byla zbytečná ztráta času. Vyčítala jsem si, proč jsem do té strany vůbec lezla. Napadlo mě, že jsou jiné ženy vlastně moudré, když se té špinavé politice radši obloukem vyhnou.

 

Proč je politika doménou mužů
Ve sportu musí ženy a muži soutěžit zvlášť, neboť kdyby soutěžili spolu, tak by fyzicky silnější muži vždy vyhrávali nad slabšími ženami- čili všichni lidé chápou, že fyzicky silnější muži jsou přírodou pozitivně diskriminovaní, jsou ve výhodě, proto musí soutěžit zvlášť. Ale v politice to lidé jaksi nechápou, i když v politice jsou muži oproti ženám rovněž pozitivně diskriminovaní. Nerodí děti a nemusí pečovat o rodinu (naopak nechávají pečovat o sebe), mají tudíž mnohem víc času na politiku a nekonečné schůzování. Příčiny, proč je málo žen ve vysoké politice jsem shrnula do čtyř bodů: 1. nedostatek času u vdaných žen, 2. rozdílné mužské a ženské vlastnosti, 3. předsudky, 4. peněžní vztahy v politice.
     U bodu číslo jedna se nebudu dlouho zdržovat. Žena, která chce v politice pracovat, řešení obvykle najde. S dětmi a domácností může pomoci buď hodný manžel, nebo babičky ( i dědečkové), či placené hospodyně, apod. Je to složité, ale řešit se to dá.
     Bod číslo dvě, který je o rozdílných mužských a ženských vlastnostech: Zde se zastavím jen u jediné věci, která mě nejvíc irituje. Konkrétně se zastavím u ženských časopisů, protože mi pijí krev. Stupidní ženské časopisy totiž navádějí české ženy ke stupidnosti. Zeptala jsem se prodavačky v trafice, které ženské časopisy se nejvíc kupují. “Co já vím? Všechny jsou na jedno brdo”, řekla prodavačka. A tak jsem si namátkou vybrala sedm časopisů a zde je můj soukromý rozbor:
Vlasta: O politice ani řádka a dále- drby, reklama, recepty, reklama, krása, reklama, kytičky a serepetičky, reklama, vaření a bydlení, reklama, móda, reklama….Za komunistů se o tomto časopisu říkávalo, že to jsou Kachní rozhledy. Jenže tenkrát to byl těžce intelektuální časopis proti tomu co je dnes. Za komunistů bývaly na titulních stránkách krásné umělecké fotografie krajin, nebo ze života prostých lidí. Ovšem dnes je tam pokaždé zobrazena jen tvář krásné ženy. Proč? To se vážně šéfredaktorka domnívá, že české ženy dnes pořád musí vidět jenom výhradně krásné ksichty a nic jiného? Jak je možné, že se Vlasta těsně po převratu politikou velmi intenzivně zabývala- a teď, po tolika letech jí už nevěnuje ani řádku? Co má tohle znamenat? Vždyť u nás v té záplavě šuntu není jediný inteligentní ženský časopis! To je mi tedy podivná demokracie!

 A další časopisy:
Cosmopolitan: O politice ani řádka a dále: sex, reklama, krása, reklama, rady, reklama, móda........
Svět ženy: O politice ani řádka, a dále- rady, reklama, sex, reklama, krása, reklama, móda, reklama
Žena a život: O politice ani řádka a dále- drby, reklama, rady, reklama, sex, reklama, móda, rekla...
Katka: O politice ani řádka a dále- krása, reklama, sex, reklama, recepty, reklama, móda,reklama...
Tina: O politice ani řádka a dále- vaření, reklama, rady, reklama, sex, reklama, drby, reklama.........
Rytmus života: recepty, reklama, drby, reklama, krása, reklama, móda, reklama, sex, reklama........
Výsledek rozboru: Blbost žen nejvíce podporují ženské časopisy. Prostě politickou zaostalost českých žen podporují všechny ženské časopisy bez výjimky. Vyzdvihují pořád donekonečna jen ženskou krásu ( abychom my běžné ženy byly patřičně trvale zakomplexované a bez špetky sebevědomí) a na piedestal staví především tupé konzumentství. Takže nejhlavnějším posláním všech těchto ženských časopisů je vést ženy ke konzumu- kupujte, kupujte, kupujte. To je celé jejich poselství. Vydávají se především kvůli reklamě, ne ku prospěchu žen. Žijí z reklamy a pro reklamu, to je jejich hlavní účel. Všudypřítomné, agresivní reklamy je v některých časopisech obsaženo až 50 procent. To, že se všechny ženské časopisy pečlivě vyhýbají politice považuji za trestuhodné - podle mne je to záměrné pěstění ženské omezenosti- ženské časopisy jsou nejvíc protiženské. Takže prodavačka měla pravdu, skutečně jsou všechny ženské časopisy na jedno brdo. Nemají duši, jsou to pouhé reklamní poutače. Sladký, přímo přeslazený obrázkový kýč jak bič. A já se ptám: Jsou opravdu všechny ty šéfredaktorky tak tupé, když se domnívají, že politika k ženám nepatří? Zároveň si hned odpovídám: Ne, ony nejsou tupé, ony jsou jen svým dobrým šéfredaktorským bydlem ZKORUMPOVANÉ. Jak smutné- ženy jiným ženám vymývají mozky a krmí je nepřetržitě propagandou všeho druhu. Tohle je velmi závažné zjištění: Šéfredaktorky ženských časopisů dokazují, že ženy jsou na významnějších postech kdykoliv stejně zkorumpovatelné jako muži. Když tuhle pravdu přenesu i do politiky, tak je to pro mne zklamání. To tedy znamená, že jsem si o ženách dělala v minulosti jen klamné iluze, když jsem se domnívala, že by politické prostředí kultivovaly. Teď už vím, že i kdyby bylo ve vrcholné politice nakrásně třeba i 50 procent žen- stejně by to nevedlo ke zlepšení politické kultury. Možná by se ty zvolené ženy dokonce chovaly ještě hůř než muži. Jednaly by rovněž ve prospěch vládnoucího kapitálu, byly by rovněž jen poslušnými figurkami- jako jimi jsou všechny šéfredaktorky ženských časopisů. Nejednaly by v zájmu řadových občanek, jenom by byl zneužit ženský potenciál k jejich volbě do nejvyšších míst. Jak jsem na to jen mohla zapomenout? Vždyť jsme to už vše zažili i za komunistů. Soudružky přece nebyly o nic lepší než soudruzi. Byly stejně servilní k vládnoucí moci, na pohlaví vůbec nezáleželo.
     Nejen všechny mainstreamové ženské časopisy jsou u nás k ničemu, ale ani na internetových feministických webech nic kloudného nenajdete. Na webových stránkách Feminismus.cz trůní pár soudružek, převlečených za feministky. Proč je nazývám soudružkami? Protože většina jejich článků je o přerozdělování majetku a o rovných příležitostech- ovšemže řízených shora, nikoliv vzniklých demokratickou cestou. Skutečné a velmi naléhavé pracovní problémy současných žen je absolutně nezajímají, to vůbec neřeší. Chovají se jak uzavřená sekta a zejména neomluvitelné je to, že zrušily i veškeré diskuse pod články. Tyhle soudružky chtějí rovnost- a přitom se samy chovají navýsost totalitně, nepřipustí ani diskusi. Směšné v naší zemi je i to, že ačkoliv tady žádné feministky v podstatě nejsou, tak kdekdo o nich mluví a dělá z nich strašáky ve velkém. Všechna negativa ve společnosti jsou sváděna na ně. Nízká porodnost v zemi? Mohou za to feministky! Rozklad rodiny? Způsobily to feministky! Prostě cokoliv je zde špatně, všechno se svede na ně, na ty imaginární neexistující feministky. Tak byl nalezen viník a problémy se dál neřeší.
     Třetí bod se mi nechce rozebírat, přestože předsudky vůči ženám v politice existují dodnes. Koneckonců kdo chce, tak se na předsudky vykašle a jede si po svém.
     Čtvrtý bod, peněžní vztahy v politice, je největší zádrhel, který ženám brání, dostat se do vysoké politiky. Protože od dob vítězství kapitalistů nad šlechtou platí železné pravidlo- za vším hledej prachy. Pouze v galantní době možná platila ona vzletná věta- za vším hledej ženu. Ale po Francouzské pseudorevoluci se vydaly peníze na svou vítěznou pouť světem. Svět řízený penězi ovšem nemůže dopadnout dobře, protože ne alkohol, ale peníze jsou metlou lidstva. Peníze, skutečný vládce světa, nakonec lidstvo zahubí. Právě peníze v rukou mocných globálních bankéřů způsobují, že ženy nejsou k moci připuštěny. Politika je koncentrovaným výrazem ekonomiky. Je nadstavbou nad sociálně ekonomickými vztahy. Kdo ovládá ekonomiku, má vliv i na politiku. A kdo ovládá politiku, má vliv i na ekonomiku. Peníze a politika jsou spojené nádoby. Peníze v rukou globálních superboháčů tlačí nejen nemajetné ženy, ale i nemajetné muže do nízkých poloh, v jakých by se díky svým schopnostem a vzdělání neměli nacházet. Představme si situaci v dnešním světě obrazně jako třeba hru v košíkovou. V této hře, ti co mají peníze a styky mají desetimetrovou vysokou postavu- čím víc peněz, tím vyšší postava. Kdežto ti, co peníze nemají jsou půlmetroví trpaslíci. Pochopitelně, že desetimetroví hráči si snadno vzájemně přihrávají míč, zatímco půlmetroví trpaslíci, kteří sice mají oficiálně a formálně veškerá demokratická práva zúčastnit se hry zaručena, se ale k míči ve skutečnosti nikdy nedostanou. Poctivě tam jako pitomci pobíhají a vyskakují do výšky, ale nic jim to není platné. Míč jim není nikdy přihrán- akorát se těm finančním velikánům pletou k jejich zlosti pod nohy. No a v této pomyslné, virtuální košíkové to vychází tak, že superboháči, desetimetroví obři , si přihrávají vzájemně veřejné státní zákazky a udržují mezi sebou důležité klientelistický styky, zatímco chudí občané, malincí trpaslíci, jen tak naprázdno směšně poskakují.
     Celosvětová pavoučí síť tajných služeb rozprostřená po celé zeměkouli je v rukou superboháčů. Vojenskoprůmyslový komplex je v rukou superboháčů. Světová masmédia jsou v rukou superboháčů. Armáda i policie jsou v rukou superboháčů. I světová náboženství jsou v rukou superboháčů. Temné, tajemné spodní proudy jsou pro vysokou politiku daleko důležitější než to, co vidíme na povrchu. Čím dál víc je zřetelnější, že ve vysoké politice si normální smrtelník ani neškrtne. Autentický, slušný člověk, který by tam byl čistě jen sám za sebe, nemá šanci. Vždy to musí být něčí dosazený agent, nebo bílý kůň nějaké korporace, která ho do funkce protlačí, aby jim pak mohl poctivě sloužit a prosazoval jejich finanční zájmy.
     Snad nás může trochu utěšit, že každá epocha má své obavy. Před tisíci lety se lidé domnívali, že světové hodiny došly a že nastane soudný den. Před pěti sty lety se báli čarodějnic a rohatých čertů. Dnes se děsíme myšlenky, že pár vládnoucích šílenců s pomocí zbraní hromadného ničení nebo biologických zbraní vyhubí většinu lidí na celé planetě. Ale stejně mi vrtá hlavou, proč se i superboháči nesnaží prožít svůj život (to krátké jepičí mezidobí mezi věčností před námi a věčností po nás) jako bytosti čestné. Člověk zná ubohost svou vlastní i ubohost lidí kolem sebe. Toto vědomí činí jeho život dosti těžkým, a proto ho chce žít alespoň s čistým štítem. Velkou hrabivost těchto lidí bych snad dokázala pochopit, kdyby žili na Zemi alespoň 300 let. Jenže oni také žijí sotva nějakých 80 let. A přesto pod sebe zcela nelogicky hromadí majetek jako by tu měli být věčně. A většina z nich kvůli mamonu jsou schopni dopustit se jakéhokoliv zločinu. A jejich dobře placení lokajové, kteří vnucují milionům lidí život v nespravedlnosti, ve lži, v hanbě a bídě, si zaslouží ještě větší opovržení. Na závěr je ovšem smutné zjištění, že ženy nejsou v politice o nic lepší než muži. Kolikrát jsou ještě i horší: Vzpomeňme si na duševní ubožačku Parkanovou a její píseň o radaru.
     Politika je vysoká hra o vysoké peníze, proto ekonomické zájmy různých bohatých skupin vždy vítězí nad zájmy širokých mas lidí. Jak s oblibou říkával Klaus: O peníze jde až v první řadě. A tak politika je dnes jen prázdné politikaření a občan se pokaždé dostává do situace, že ať zvolí kohokoliv- stejně je to vždycky a zásadně špatně, protože vždy v jeho neprospěch a na jeho účet. Občan VŽDYCKY prohrává.

 

Jak se pozná totalita, pseudodemokracie, demokracie
Socialismus byl ideologická totalita postavená na pyramidě moci a plánovaném, direktivním hospodářství. Všichni jsme poznali praktiky komunistické oligarchie s jejich zrůdnými nomenklaturními klasifikacemi lidí. Ovšem monopolně kapitalistickomafiánský systém útlaku, namířený vůči širokým vrstvám řadových občanů, který se nazývá pokrytecky demokracií, je ještě  zrůdnější než ten socialismus. Možná je pro někoho lepší nezajímat se o politiku a nestarat se o zítřek, jenže tento druh apatie je jako voda na mlýn politikům, kteří se řídí heslem: po nás potopa. Již dnes místo vševědoucího božího oka nad námi všemi bdí pro změnu oko nesrovnatelně horší: Všudypřítomná monitorovací zařízení umístěná prakticky všude. Fungují nepřetržitě, aby ty mocné nahoře v případě potřeby informovala o každém kroku nepohodlných osob. Koneckonců i jen pouhé vlastnictví mobilu usnadňuje šmírování o veškerém našem pohybu. Mafiánské praktiky rychlým tempem vítězí v celém světě.
     Představme si obyvatelstvo v jednotlivých státech jako tři barevné vrstvy- červenou, zelenou a černou. Červená vrstva znázorňuje superboháče, zelená je střední třída a černá je chudina. Podle množství těch tří různých barev se pozná, v jakém stavu se ten daný stát nachází.
     Jak vypadá totalita: Struktura obyvatelstva v totalitních státech je barevně zcela jednoznačná- převládá v nich černá barva. Rudá barva superboháčů se v totalitě táhne jen jako tenký proužek na povrchu – a má neomezenou moc nad černou barvou (chudina), protože zelené barvy (střední třídy) je mizivé množství. Prostě pár rudých boháčů ovládá černé moře chudáků. Červené barvy nahoře je asi jen 10 procent, zelené barvy uprostřed taky jen asi 10 procent a černé barvy je nejvíc, čili 80 procent. Totalitní stát je tedy typický tím, že rudá peněžní oligarchie si v něm může nekontrolovatelně krást a bohatnout a zřizovat si stamilionová konta ve Švýcarsku i jinde, aniž by jim v tom mohl kdokoliv z černé chudiny zabránit- neexistuje síla, která by jim v tom zabránila, protože neexistuje rovnováha moci v silné, zelené střední třídě. S pomocí svých nakradených a nashromážděných peněz dokáže rudá oligarchie tu totalitu ve svých zemích pevně udržet. Je zde prostě zákonitost, která platí pro celý svět: pokud se společnost skládá jenom z úzké vrstvy velkých boháčů a pak už jenom ze samých chudáků- je to totalita, je to fašismus. Všechny druhy totalitních režimů mají jednu věc společnou: bez peněz se diktátoři neobejdou ani náhodou. Bez nich by svou neomezenou moc neudrželi, bez ohledu na to, pod jakou nálepkou vládnou. Ty peníze jsou totiž potřeba především na silný represivní aparát, aby tu chudou chátru udržely na uzdě.
     Co dokáže totalitní režim jsme všichni poznali na vlastní kůži už za komunistů. Atmosféra strachu- promiňte, řeknu to vulgárně- udělá z milionů lidí připosrané jedince nebo rektální horolezce (lidově vlezdoprdelisty). Všechno se totiž odvíjí od represivních složek. Vládnoucí oligarchie si na davy chudáků pořídí především silnou policii (i tu všudypřítomnou tajnou). Dále si pořídí zkorumpované politiky, kteří promptně odsouhlasí jakékoliv paskvily zákonů a soudy pak podle těchto paskvilů soudí v neprospěch chudáků. Potom si ještě pořídí dobře vyzbrojenou profesionální armádu. V neposlední řadě je velmi důležitá i početná armáda byrokratických úředníků, která pomáhá chudinu všemi směry dusit. Členové policie sami sebe omlouvají tím, že jsou pouze příslušníci PČR, že pouze za řádný plat plní řádně své povinnosti. Ale vzpomeňme si z předlistopadové doby na tisíce uniformovaných mladíků v pražských ulicích v bílých helmách s bílými pendreky v rukou. Také jen plnili svou povinnost, když přetáhli obuchem každého, kdo se jim namanul do cesty. Kde teď jen asi všichni jsou? Že by kapitalisticky podnikali?
     Totalita probouzí v lidech jejich negativní vlastnosti jako je lidská zbabělost, udavačství, degenerace morálky a je postavena na neomezené nelidské policejní zvůli, sloužící jako mocenský nástroj k zastrašování bezbranných. Žádný takový zrůdný systém by ovšem nemohl fungovat bez těch, kteří ho naplňují: bez bezcharakterních biřiců (lokajů), kteří se bojí o své výnosné pracovní místo (koryto). Spojuje je slepá poslušnost a podřízenost k jakémukoliv režimu a ochota mu za slušný plat sloužit. Všudypřítomná tajná policie a agenti postupují přesně podle pravidel likvidace opozice. To znamená, že nelze-li opozici umlčet, je nutné ji infiltrovat, ovládnout zevnitř a postavit se do jejího čela (takhle přesně to probíhalo i v chartě 77). Pak si mocenská struktura přímo řídí svoje protivníky. Totalitní režimy dokáží přímo zázraky. Za situace, kdy většina národa s komunistickým režimem nesouhlasila, uměli komunisté vykouzlit při volbách, že 99,9 procent oprávněných voličů je volilo. Z toho je vidět, že v totalitě lze uspořádat prakticky jakoukoliv frašku. Stejně tak i v dnešním světě se přesvědčujeme, že úzká vrstva superboháčů (rudá agresivní barva) skutečně dokáže zastrašit třeba všech 7 miliard lidí. 95 procent lidí se dá represivním složkami zastrašit, 4 procenta koupit a zbytek nenápadně fyzicky zlikvidovat.

Hlavní znaky totalitního státu tedy jsou:
- Moc ve státě se podobá pyramidě, v jejíž špičce je soustředěna veškerá moc v rukou úzké skupiny velmi bohatých lidí (nevolených a skrytých za oponou).
- Existuje jen mizivá střední třída, která mocným neoponuje, ale naopak jim posluhuje v represivních složkách ( jsou to jejich dobře placení lokajové).
- Chudí lidé jsou naprosto bezmocní proti mocným, i když je jich nejvíce (80 procent). Pokud máte polaritu velemocných na jedné straně a na té druhé masu atomizovaných, izolovaných, šikanovaných, zastrašených, manipulovaných, dobře hlídaných, nejistých a stále existenčně tonoucích občanů- pak je to stoprocentně totalita. Úzké skupině bohatých lidí věrně slouží zkorumpovaná policie, zkorumpované soudy, zkorumpovaná armáda, zkorumpované byrokratické úřednictvo i zkorumpovaný mainstreamový tisk. Justice v totalitě je katastrofální, protože všechny zákony jsou nástroji mocných, jimiž utlačují lid a soudci nejsou ničím víc než výkonnými pomocníky vládců. Policie je rovněž všemocná, sbalí každého občana prakticky kdekoliv a za cokoliv.

A další znaky totality jsou ještě tyhle maličkosti:
- Tisk podléhá kontrole a cenzuře. Neinformuje pravdivě, ale naopak kdeco mlží a zatajuje. Protože cílem všech totalitních vlád je udržet lid v hluboké nevědomosti, aby mohli co nejpohodlněji vládnout.
- Volby jsou zmanipulované. Lidé musí volit strany, kde mají na výběr buď čerta nebo ďábla, neboť několik stran funguje jen naoko, žádná skutečná opozice ale ve skutečnosti neexistuje, protože byla udušena již v samém zárodku.
- V každé totalitě si lidé prožívají orwellovský zážitek světa, v němž lež je státní doktrína a historické události se falšují jen pár let po jejich uplynutí. Proto se zákonitě v totalitním systému hodně lidí mění v hyeny a potkany.
- Hospodářství se v každé silné totalitě, kde je všechno hlídané, obvykle později zhroutí, protože co se nemůže svobodně rozvíjet, to zaostává. Lid čím dál víc chudne a je čím dál víc nespokojenější. Nemocné tělo nakonec zmírá vysílením. A když už lidé nemají ani co jíst, pak už nepomůže ani silná policie. Nastává výbuch nespokojenosti. Lidé vyrazí do ulic, protože nemají co ztratit. Příliš silná totalita končí válkou. Ale i tu válku, případně puč (protože spontánní revoluce neexistují) vždy zorganizují ti nahoře. Tyhle věci nikdy nevznikají spontánně zezdola, protože lid je dobře tajnými službami hlídaný, takže nemá žádnou možnost se zorganizovat. Vládci uspořádají válku nebo revoluci (ve skutečnosti spiklenecký puč), vybijí všechny rebely (jejich seznamy jsou vždy ihned k dispozici) a nastolí znovu „pořádek“, tedy jinak strukturovaný typ totality.
     Jak se pozná pseudodemokracie: Struktura obyvatelstva v pseudodemokracii vypadá takto: 10 procent červených superboháčů, střední zelené vrstvy je 40 procent a černé barvy (chudáků) je 50 procent. Pseudodemokracie se dá nazvat více názvy, třeba i jako polodemokracie. Je to prostě nepravá demokracie, která se falešně tváří jako demokracie, ale má do ní hodně daleko. Jako můžeme říct o láhvi, která je napůl vypitá, že je poloprázdná nebo poloplná, tak o nepravé demokracii můžeme tvrdit, že je to buď polodemokracie, nebo polototalita. Nebo jak ten divný režim nazval legendární písničkář Karel Kryl- demokratůra. O falešné demokracii pak složil píseň nazvanou Demokracie. (třeba zde:http://www.youtube.com/watch?v=Ak8o5lSU6xQ)
     Pseudodemokracie je organismus sužovaný chronickými nemocemi, s nimiž se sice dá žít, ale není to ono. V pseudodemokracii prostě všechno funguje jen tak napůl. Je to demokracie jenom odsuď až podsuď, je jí jenom půl.V některých ohledech je pro běžné občany „polododemokracie“ ještě nebezpečnější než otevřená totalita. V totalitě jsme alespoň přesně věděli, kdo je náš nepřítel. Věděli jsme, že jsme bezbranní, že proti nám stojí nebezpečný vlk, proti kterému nemáme šanci. Dnes žijeme v nebezpečné iluzi, že bezbranní nejsme, že se můžeme rovnocenně bránit. Ale není to pravda, jsme stejně bezbranní jako předtím. A je to o to záludnější, že svého nepřítele neznáme- vlk je schován v rouše beránčím.
     Pseudodemokracie, nebo-li polototalita či polodemokracie se tedy bezpečně pozná podle těchto znaků:
- Slabá střední třída (40 procent) nemůže vzdorovat peněžní oligarchii. Ať nastoupí do vlády kdo chce, pravice či levice, vždycky se snaží střední třídu oškubat a ožebračit. Údajná levice z toho důvodu, aby se zalíbila chudým- ukořistěné peníze vybrané od střední třídy jim částečně rozdá, zbytek ale prošustruje ve prospěch šedých eminencí za oponou. A podruhé proto, aby vytvořila silný stát. A údajná pravice dělá totéž, ale z jiných pohnutek. Také ožebračuje střední třídu, ale ne proto, aby rozdala peníze chudým, na ty ona kašle. Chce jen ještě více posílit moc superboháčů. Takže vlastně levici i pravici vyhovuje totéž: utvořit silný stát a ožebračit střední třídu. Protože silný stát i ožebračená střední třída vyhovuje peněžní oligarchii ( superboháčům, čili rudé vrstvě). Když je střední třída patřičně oslabena, teprve potom totiž mohou superboháči a mafiáni neomezeně a nerušeně vládnout, krást a tunelovat, přičemž tzv. pravice i levice těmto mocným slouží. Pravice i levice nejen u nás, ale vlastně v celém světě se soustavně snaží ožebračovat střední třídu ve prospěch finanční oligarchie- aby mohla pak velmi snadno ovládat stamiliony lidí.
- Pseudodemokracie se vyznačuje tím, že je v ní stejně jako v totalitě příliš rozbujelá a zkorumpovaná byrokracie. Úředníctvo dusí obyvatelstvo spoustou nesmyslných příkazů, vyhlášek a nařízení- aby lidé neměli čas zabývat se politikou. Soudy a policie se v polototalitě tváří jako nezávislé- ale nepracují, tak jak mají. Zatímco malý zlodějíček je okamžitě lapen a odsouzen, protože na chudý lid musí být přece přísnost, tak velcí zloději v bílých límečcích, kteří kradou miliardy, ti se jenom smějí, protože jsou nepostižitelní. O jejich případu se na soudu popíše třeba sedmdesát tisíc stran, ale pak každá aféra vyšumí do ztracena, nikdo není potrestán.
- Další zákonitost, která platí pro všechny státy světa je, že: čím více se vyskytuje v kterém státě korupce, tím míň je ten stát demokratický. Korupce je jakýmsi lakmusovým papírkem každé demokracie. V pravé demokracii se jí vyskytuje nejméně, protože si demokratický stát dovede za pomocí účinných pák korupci ohlídat. Kdežto v  polodemokracii řádí beztrestně různé mafie, které obcházejí špatně utvořené zákony za pomocí korupce. Korupce je tedy endemickým jevem, že ve společnosti není něco v pořádku. Když neexistuje účinný způsob kontroly efektivnosti výdajů a investic, ani účinný systém tvrdého postihu, pak superbohatí mafiáni mají dost peněz na to, že si politika, funkcionáře či úředníka podplatí. Vražda je až tím posledním krokem. Korupce je skutečným nebezpečím pro všechny státy světa, protože organizovaný zločin manipuluje s miliardami dolarů. A nezapomeňte, že podnikatel- zločinec snadno vyžene toho poctivého. Z tohoto hlediska situace v Česku není vůbec růžová, patříme k zemím s nejvyšší korupcí. Fenomén špinavých peněz se stal vážnou hrozbou. Jen si znovu vzpomeňme na všechny ty finanční aféry, tunelování, skandály, ba i vraždy, co už jich u nás od převratu proběhlo! Citlivější povahy by nad tím mohly zvracet od rána do večera. Podle naprosto stejných scénářů se totéž děje i v ostatních postkomunistických zemích, nejen u nás. V Rusku nyní rovněž existuje loupeživý kapitalismus, kde prakticky každý z vlivnějších “podnikatelů” má za sebou policisty a příslušníky tajných služeb, kteří mu před vlastními kolegy kryjí záda a mnohdy dokonce při trestných činech asistují. Jeden z oligarchů otevřeně prohlásil:“Všechno tu souvisí se vším a jen málokdo má čisté ruce. Rusko se změnilo v zemi s rostoucí úlohou uzavřených finančních struktur, stále zkorumpovanější byrokracií, vysoce monopolizovaným soukromým sektorem, který prosperuje pouze tehdy, domůže-li se podpory státu (poslanců), a kriminalizací politické moci.”
- V polodemokracii je zkorumpován i tisk- píše pro toho, kdo dobře zaplatí. Ale co je klíčové- že především plní vůli svého majitele. Říká se, že tisk je sedmou velmocí- tuhle směšnou lež mainstream o sobě velkohubě léta rozšiřuje, ale není to samozřejmě pravda. Šéfredaktoři novin si svého postu náramně váží a tak není divu, že si v polototalitě nechtějí pálit prsty, bojí se něco zveřejnit, protože se mocných majitelů bojí. Navíc kolikrát ani novináři nemají přístup k důležitým informacím, jelikož příliš mnoho informací je v polototalitě tajných. A tak aby vůbec o něčem psali, a jejich noviny se prodávaly, zahlcují společnost pseudoinformacemi o pseudoproblémech. Každý jednotlivý novinář podléhá jako každý smrtelník různým prozaickým důvodům, které ovlivňují jeho psaní. Pokud neexistuje ve společnosti dostatečná svoboda a mnoho informací se utajuje- tak nejen šéfredaktorům ale i řadovým novinářům se tím přistřihují křidélka. Poznenáhlu se přizpůsobují požadavkům, které jsou na ně kladeny seshora od šéfredaktorů a řídí se heslem: koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A tak píší jen věci, které nikoho z mocných nedráždí. Zvláště čeští novináři se vždy pružně přizpůsobovali každé době. Za komunistů měli obzvláště ohnuté hřbety, psali často a rádi o nepřátelích socialismu. V kapitalistické době zase píši často a rádi o modelkách a prostitutkách. Je to takové vděčné téma, pohodlně se jím zaplácne vzduchoprázdno, ve kterém chybí novinářská invence a odvaha. Mnohé noviny a hlavně časopisy se stávají prostředkem závislosti té nejprimitivnější komerce a reklam, ženoucích se pouze za ziskem. Všichni lidé ale nechtějí, aby z nich byli tupí konzumenti, pohunkové mafií, pasáci či drogoví dealeři, ale chtějí být občany. Tedy podílet se na správě věcí veřejných. A k tomu mají především sdělovací prostředky sloužit, mají něco podstatného sdělovat, nikoliv být prostředkem pozlátkových opičáren. Ale abych nebyla nespravedlivá, existují semtam i jednotliví stateční novináři, kteří zveřejnili mnohé finanční aféry- jenže pro pseudodemokracii je typické právě to, že sebevětší lumpárna a zlodějna, i přes zveřejnění, zůstává nepotrestána, vyšumí vždy do ztracena. Pseudodemokracie je také typická tím, že nechá lid, ať si svobodně žvaní na internetu o čem chce a nadává si na co chce, ponechává mu svobodu slova, netrestá ho za to jako v socialistické  totalitě- ale to je vše, k nápravě kritizovaných jevů nedochází.

 Z komunistické totality jsme se tedy vyšvihli do polototality, je to lepší než nic. Ale nepříjemné na tom je, že se do té totality zase zpátky vracíme. Pokud totiž formování společnosti jde cestou zhoršování postavení občanů vůči moci, a to včetně oslabování vlivu a ekonomického postavení střední třídy, která je v každé civilizované společnosti nositelkou demokratických a kulturních hodnot i hospodářského rozvoje společnosti, dostává se celá společnost na šikmou plochu. V poslední době je svět zneklidněn činností světových bankéřů, kteří již mají na internetu přiléhavý název, světoví banksteři. Zejména američtí banksteři z FEDu se snaží manipulovat se světovou ekonomikou, aniž k tomu dostali volební mandát. Tito globální bankovní gangsteři si díky své moci často zajišťují nepatřičná privilegia a výjimky ze zákona, kupují si politiky v jednotlivých zemích. Ovládají i média a kontrolují je, protože je vlastní. I pro Ameriku platí, že jak se moc bankéřů a byznysmenů neustále zvyšuje, tak se životní úroveň normálních Američanů rapidně snižuje. Peněžní oligarchie se často ani nerozpakuje ničit životní prostředí ve velkém (naposled třeba British Petroleum -Mexický záliv). Tito všehoschopní bohatí gauneři třeba někde prosadí jadernou elektrárnu- ale pak se musí v těch místech šikovně potlačit demokracie, aby lidé proti postavené jaderné elektrárně nemohli protestovat.
     Když se široké vrstvy obyvatelstva cítí ohroženy, obvykle začnou volat po vládě pevné ruky, čímž mívají občané na mysli nastolení pořádku ve společnosti. Jenže ve skutečnosti hrozí, že se pak moci chopí finančními oligarchiemi dosazené diktátorské figurky a polototalita se zvrhne zpět v tvrdou totalitu. V ní teprve pořádně peněžní oligarchie a mafie pohodlně převezmou nad lidem veškerou moc. Vlastním motorem extremismu ve společnosti je tedy rozšířený pocit lidí, že nemohou normální cestou nic ovlivnit, neboť veškeré rozhodování si uzurpovala nenáviděná politická elita. Pak jenom stačí, aby existující frustraci voličů někdo chytrým způsobem využil a shromáždil dost velkou část obyvatelstva koketující s xenofobií a vládou pevné ruky. Její cesta může vést ke zformování nového totalitního systému stojícího na vztahu úzká mocenskoekonomická elita (rudá barva) kontra zproletarizovaná společnost (černá barva).

      Řadoví občané jsou již léta udržováni v šachu především pomocí ekonomického strachu. Většina lidí totiž není nositelem kleptomanie a musí se živit za každých režimů normální prací. Platy těchto vrstev obyvatel jsou tak mazaně vypočtené, že akorát stačí na obživu rodin a placení složenek. Úmyslné zvyšování různých drakonických pokut a exekutorských sankcí má rovněž přimět občany k poslušnosti. A strach propuštění z práce je nejúčinnější nástroj udržující většinu obyvatel v závislosti na svém zaměstnavateli- a tedy pokorné poslušnosti. Málokdo má totiž odvahu veřejně a kriticky vystoupit a nastavovat vlastní krk za druhé i za cenu vlastní nezaměstnanosti. Až příliš často vidíme, že dnešní kapitalisté, včerejší soudruzi, si zákony a právní normy čím dál víc nenápadně přizpůsobují podle svých potřeb. Používají tzv. metodu vařené žáby. Zahřívají vodu pomalu, obezřetně, aby si toho žába nevšimla. Takže se nakonec uvaří, aniž by co zpozorovala. Stejně tak pomalu utahují totalitní šrouby, aniž by to občané vnímali. Kdo jim v tom může zabránit? Justice? Policie? Parlament? Vláda? Pche! Vždyť právě oni mocným poctivě slouží coby jejich úslužní lokajové.
     Jak vypadá demokracie: Pravá demokracie je zdravý organismus, kde všechno funguje tak jak má. Komu se nelení, tomu se zelení. Schopní, pracovití a podnikaví lidé mají v pravé demokracii zelenou. Z toho důvodu se ve skutečné demokracii nejvíce daří zelené střední třídě, protože jí stát (poslanci) nehází klacky pod nohy. Podnikatelům se dobře podniká, ti co jsou schopní, jsou bohatí a ti co jsou neschopní, bývají chudí. A ti všehoschopní končí v pravé demokracii za mřížemi, protože vládne právo, pořádek a zákony. Čili v ideální demokratické společnosti převládá zelená barva (70 procent a více), jen nahoře je nepatrná rudá vrstva a dole trochu smutné černé. Řadoví občané se mají dobře, jsou spokojeni se svou dobrou životní úrovní. Nad nějakými menšími nedostatky rádi přivřou oči.

       Znaky pravé demokracie jsou:
- Moc ve státě má podobu sítě, kde má každý uzel svoji významnost, je rozptýlená na všechny strany do rukou mnoha lidí, nemá podobu ostré pyramidy.
- Většinu obyvatel tvoří zelená střední třída, která svobodně a sebevědomě podniká a rozvíjí tak bohatství země. Lidé jsou dostatečně bohatí na to, aby se mohli bránit proti zvůli kohokoliv. Mají dost peněz na advokáta, který by je ochránil u nezávislého soudu i před státními úředníky, policisty, či dokonce superboháči. Široká střední vrstva je prostě natolik finančně nezávislá, že může tvořit přirozenou opozici těm nejmocnějším, protože je střední třídy nejvíc.
- Soudy a policie jsou nezávislé a jsou pod kontrolou široké veřejnosti. V pravé demokracii je typické, že se spravedlnosti soudu nevyhne ani přední politik, či ten největší boháč, ani nejznámější celebrita, pokud se dopustí protiprávního činu.
- Tisk nepodléhá kontrole shora, má velkou svobodu. Málo dokumentů je tajných a novináři mají všude přístup- úřady jsou povinny poskytovat jim veškeré informace. Otevřený přístup k dokumentům omezuje korupci a podněcuje úředníky i politiky k poctivější práci.
- Demokracie je společenství mnoha slušných lidí, protože kvalitní zákony nedávají šanci gaunerům. Tím že se běžní lidé mají dobře, nemají důvod se měnit na krysy. Aby byla společnost lidská, musí být demokratická, což znamená, že většina jejích občanů je dostatečně bohatá a spokojená s panujícími poměry. Nejslušnějším demokratickým systémem je tzv. tržní sociální hospodářství, kde uvědomělí boháči spolu se střední třídou se snaží zajistit důstojnější život i chudším občanům. Víme, že sociální neznamená socialistický a citlivá sociální politika svobodné společnosti s jistým procentem zabezpečení sociálních jistot pro slabší není žádný komunismus. Jsme přece lidé a ne zvířata, která slabší jedince zlikvidují. Čirý individualismus by znemožnil již vznik našeho druhu, protože mláďata primátů jsou dlouho odkázána na sociální cítění svých matek i celé tlupy.
      Ze všech uvedených informací jasně vyplývá, že pravá demokracie v zásadě neexistuje nikde. Žijeme v pseudodemokracii. Je to smutné zjištění: Lidé na celém světě žiji buď v totalitě, nebo v polodemokracii. Skutečná demokracie neexistuje v žádném státě světa. Možná jenom ve Švýcarsku- a to taky kdoví jestli.

 

Švýcarská přímá demokracie
Zastupitelská demokracie soustavně zklamává očekávání, a to nejen v oblasti trestního práva. Přímé rozhodování občanů je jediný způsob, jak zachránit Evropu.Vzorem nám může být přímá demokracie ve Švýcarsku. Mocenská elita parlamentní demokracie tam sice může v parlamentu prosadit jakýkoliv zákon, ale tento zákon vstoupí v platnost až teprve tehdy, když ho odsouhlasí v referendu občané celé švýcarské konfederace. To je podle mě mechanismus, který pozitivně usměrňuje rozhodnutí mocenského centra a zabraňuje mu zneužít svého výlučného postavení ve společnosti proti zájmům společnosti bez jejího souhlasu.
     Takže Švýcarsko je jedinou zemí světa, kde existuje přímá demokracie. To je v 21.století vědy a techniky víc než zvláštní úkaz. Švýcarská přímá demokracie je super, všichni o ní básní- ale považte, přestože se osvědčila už nejméně 150 let, nebyla zavedena dodnes nikde jinde na světě. Jak je tohle vůbec možné? Nemusím se domnívat, ale mohu to s určitostí tvrdit, že je to proto, že světoví vládci si přímou demokracii nepřejí. Kapři si přece svůj rybník nevypustí. Světoví kapři rozhodují o místních zkorumpovaných minikapřících, tahají je jako loutky na provázcích, takže není v jejich zájmu, aby si lid bez místních loutek rozhodoval sám. Zbývá otázka, z jakého důvodu přímou demokracii dovolili ve Švýcarsku, proč tam také radši nenechali zastupitelský podvod. Domnívám se, že to má souvislost s tím, že se Švýcarsko stalo pokladničkou světových bankéřů. Potřebovali mít ve Švýcarsku trvale stabilní prostředí, bez sebemenších sociálních otřesů. Z toho důvodu jednak udělali ze Švýcarska neutrální zemi, kde se prý už asi 200 let neválčilo a zavedli v něm přímou demokracii, aby byl lid maximálně spokojen a nevytvářely se nikde žádné sebemenší třecí plochy, nebo nedejbože jakékoliv odbojné skupinky. Ve Švýcarsku dodnes existuje také domobrana, která umožňuje, že všichni muži mají doma zbraně a mohou být kdykoliv povolaní bránit svou vlast. Takže zlatá bankéřská pokladnička je skutečně velmi dobře zajištěna ve stabilním prostředí.
     Zdá se, že lid nikde ve světě nemá šanci, aby se přímá demokracie prosadila a zavedla, přestože se ve Švýcarsku tolik osvědčila. To by se k tomu museli odhodlat světoví vládci- ale ti přemýšlí nad jinými věcmi. Americko-izraelská oligarchie prý již několik let připravuje válku. Nejprve prý mají v úmyslu napadnout Irán a postupně rozšířit konflikt na další státy- prostě prý vyprovokovat řízenou třetí světovou válku. Je toho plný internet. Již dlouho po internetu kolují názory, že vládci světa chtějí vybít 5 miliard lidstva, aby si ze zbytku obyvatelstva udělali pečlivě kontrolované, očipované otroky a tím je definitivně zotročili a zavedli tzv. NWO.
     Ale zanechám katastrofických představ a radši popíšu, v čem spočívá švýcarský zázrak přímé demokracie. Menšina proti většině obvykle nemá z matematického hlediska žádnou šanci. Existuje však způsob, jak dokonce i menšinám zajistit právo na sebeurčení – a to je švýcarský systém přímé demokracie. Švýcarský zázrak začíná tím, že ačkoliv Švýcarsko nemá téměř žádné suroviny, přesto je to jedna z nejlépe prosperujících zemí světa. Například úroveň životní úrovně ve Švýcarsku převyšuje životní úroveň v Mosambiku 400 krát, začátkem 19.století to bylo ale jenom 5:1. Velký význam v diferenciaci krajin však sehrály především strukturální reformy MMF v Mosambiku- o čemž snad není nutno dále pokračovat psát, neboť praktiky zločinného Mezinárodního Měnového Fondu jsou již na internetu notoricky známé.
     Dalším zázrakem je, že i když  lidé žijící v této zemi mají různé jazyky (němčina, francouzština, italština a další), různá náboženství (katolické a protestantské) a různou kulturu (německou, francouzskou a italskou), tak v této zemi neexistují vnitřní konflikty. To vše se podařilo jen díky zvláštnímu systému státní správy, který je pro občany jediným stmelujícím principem. Jedná se o vyváženou kombinaci držených, sdílených a delegovaných pravomocí na 3 úrovních státní správy: na úrovni obce, kantonu a federace. Díky tomu Švýcarská konfederace existuje v pohodě již více než 700 let!
     Tento vyvážený demokratický systém nevznikl rychle. Vyvíjel se od r.1291, kdy tři horské kantony, Uri, Schwyz a Unterwald, založily konfederaci států, k níž se postupně připojovaly další, až dosáhly dnešního počtu 26 kantonů. Švýcarská konfederace vznikla „zdola“ tak, že jednotlivé kantony – vlastně samostatné státy – dobrovolně předaly část svých pravomocí konfederaci. Ale Švýcarsko se nestalo „tavícím kotlíkem“ jako tomu je v případě USA, ale zůstalo státem sestávajícím z různých menšin.
     Aby takto různorodý stát držel bez konfliktů a s plným souhlasem všech občanů pohromadě, vznikl zde účinný systém přímé demokracie. Pro stát tvořený různými etnickými, náboženskými a jazykovými skupinami využívá k tomu důmyslný systém referend na federální, kantonální a místní úrovni, doplněný systémem lidových iniciativ. Jak švýcarský systém přímé demokracie funguje? Přímá demokracie Švýcarska je uskutečňována na třech úrovních: na úrovni obce, kantonu a na úrovni federace. Mezi federací, kantony a obcemi je rovnováha moci.  Existuje federální ústava, ale každý kanton má taky svou vlastní ústavu.
     Ačkoliv je suverenita kantonů omezena, kantony mají všechny tři tradiční státní pravomoci: legislativní, výkonnou a soudní. Rozhodují o svém vlastním demokratickém systému a určují vykonávání moci v systému jejich přímé demokracie. Rozhodují o své vlastní struktuře vnitřní decentralizace včetně pravomocí místních úřadů. Pro srovnání: v České republice anonymní byrokracie v centrálních institucích v Praze a velmi často dokonce jen  politická menšina – hrstka vládních politiků -  rozhoduje  o  administrativní struktuře celého státu. To znamená, že politici v Praze rozhodují i o velikosti okresů a krajů, o zahrnutí obcí pod jednotlivé okresy a kraje, rozhodují, zda se okresy nebo kraje zmenší, zvětší, zruší nebo obnoví, jaké budou jejich pravomoci, které instituce pod ně budou spadat – zda školy, nemocnice, atd., a to bez ohledu na přání občanů, kteří v těchto krajích, okresech či obcích žijí, bez ohledu na to, zda si tam určitou školu nebo nemocnici přejí nebo nepřejí. Ve Švýcarsku si ale o všech  těchto záležitostech rozhodují přímo občané v rámci svých kantonů nebo obcí sami, neboť oni sami nejlépe vědí, co a jak potřebují a sami si rozhodují, co chtějí ze svých daní platit. Proč by o jejich daních měla rozhodovat hrstka anonymních centrálních úředníků kdesi v Praze?
     Každá obec se také stará o každodenní potřeby občanů a prostřednictvím systému přímé demokracie kontroluje finanční výdaje, volí místní parlamenty a členy výkonné rady, rozhoduje o daních, účastní se místního plánování atd. Místní demokracie je velmi podstatnou součástí systému společnosti při zajišťování práv na sebeurčení  a při urovnávání konfliktů.
     Federální struktura země zase musí místní demokracii zajistit její existenci v duchu pojetí švýcarského federalismu. Referenda a iniciativy existují na všech třech úrovních: federální, kantonální i místní.
     Legislativní referendum nepovinné je možné buď na základě iniciativy 50 000 občanů, nebo na základě iniciativy 8 kantonů. Federální státní úřady samy nemohou vyvolat legislativní referendum. Jakmile je zákon podléhající referendu přijat oběma komorami, je uveřejněn ve Federálním věstníku a běží lhůta 90 dní, během nichž může být žádáno referendum. Pokud je získáno 50 000 podpisů občanů během těchto 3 měsíců, referendum se stane závazným  – úřady nemohou napadený zákon odvolat. Pak jeden měsíc před referendem všichni švýcarští občané dostanou ve formě publikace legislativní text a jako jeho součást veškeré námitky jak proti jeho přijetí, tak i pro přijetí. Občané se pak mohou při hlasování kvalifikovaně rozhodnout.  Je-li vyšší počet hlasů proti než je počet hlasů pro nebo je-li stejný počet hlasů proti a pro, zákon je považován za neplatný a nepřijatý. V opačném případě anebo pokud nebylo referendum vyžádáno, nabude text platnosti.
     Povinné ústavodárné referendum. Žádná úprava ústavy není možná bez lidového hlasování a bez získání dvojí většiny: prosté většiny hlasů v rámci celé konfederace a současně souhlasu většiny kantonů. Povinně musí být v referendu schváleny i mezinárodní smlouvy ohledně připojení Švýcarska ke kolektivní bezpečnostní organizaci nebo k  mezinárodní organizací a též v případě naléhavých rozhodnutí měnících ústavu.
     Lidová iniciativa umožňuje libovolné skupině voličů navrhnout celkovou nebo částečnou revizi ústavy. Návrh na referendum musí získat 100 000 podpisů, shromážděných během 18 měsíců. V tom případě federální úřady nemohou lidovému hlasování bránit.
     Ve Švýcarsku je zkrátka a dobře demokracie chápána jako nástroj individuálního a kolektivního sebeurčení a tím i individuální a kolektivní svobody. Demokracie tvořená na základě souhlasu neslouží jen k ustanovení zákonné vlády, ale je to i způsob jak zajistit mírové urovnání konfliktů. Toto mírové urovnání konfliktů je mimořádně důležité pro stát, který je tvořen různými etnickými, náboženskými a jazykovými skupinami. Tento švýcarský systém přímé demokracie je systém otevřený a pružný, aby reagoval na potřeby obyvatel, a je dostatečně pevný na to, aby odolal tlakům zvenčí i rozvratům zevnitř. Je velmi dynamický a vždy spojený se svými občany – s jejich aktivitou stojí a padá. Občané Švýcarska si svou aktivitou a zodpovědností sami vybudovali svůj unikátní systém, který jim slouží, a ve kterém jsou šťastni.

 

Závěr
Ze všech argumentů, které jsem v této kapitole vyjmenovala, jasně vyplývá, že celá zastupitelská demokracie je švindl nebývalých rozměrů. K vládnutí se dostanou vždy jen ti lidé, kteří se tam dostat mají, kteří jsou předem zákulisními vládci světa pečlivě vybraní. Svět v současnosti stojí na velké křižovatce: buď bude lidstvo v nedaleké budoucnosti totálně zotročeno samozvanou světovou „elitou“, nebo nějakým zázrakem bude prosazena přímá demokracie, v které bude většinová společnost konečně zbavena svých krutých válečnických tyranů a začne si vládnout sama.
     Zejména volby politiků do vlády a parlamentu by se měly co nejdříve konat bez podvodného stranického systému. Občané by měli mít možnost volit do nejvyšších politických míst samostatné jednotlivce, nezávislé na nikom, ty nejlepší z nejlepších nás. Konečně by nastal normální způsob voleb, kde prohnilý stranický systém by definitivně skončil na smetišti dějin. Ti nejlepší z nás by v parlamentu měli hlasovat vždy a výhradně pouze sami za sebe, podle svého vědomí a svědomí, nikoliv podle toho, co jim přikáže stranické ústředí.
     V následující kapitole předkládám návrh, jak by mohla internetová přímá demokracie  fungovat, kdyby ji světoví organizovaní zločinci dovolili zrealizovat. Tento systém přímé demokracie by vyřešil mnoho věcí zároveň a jeho velkou předností taky je, že v jeden celek spojuje papírové doklady, účetnictví a internet. Nejprve by se totiž všechna referenda i jiné druhy hlasování protáhly přes papírové účetnictví a teprve pak by se výsledky referend a dalších hlasování zobrazily na internetu, pochopitelně všem občanům plně k dispozici. Tímto spojením papírových dokladů, účetnictví a internetu by bylo zaručeno, že by se nikde v žádné fázi hlasování nedalo podvádět. Navíc by výsledky referend a voleb byly neuvěřitelně přesné, protože by probíhaly jako účetní operace Má dáti-dal. Ovšem co by bylo vůbec nejdůležitější, že by byla umožněna zpětná kontrola ze strany občanů. Jednak by se nedalo nikde a v ničem podvádět - a přitom by občané tak jako dosud volili i nadále přísně anonymně. Ale nejgrandióznějším kladem by bylo to, že by internetová účetní přímá demokracie sebrala neomezenou moc politikům a předala by ji všem občanům.
     Na Zvědavci se objevil před několika lety názor, kde se jeho autorovi zdál tento typ hlasování příliš složitý. Diskutér napsal: Nevím proč to není jednoduše tak, že se hlasuje převodem třeba jedné koruny na bankovní účet xyz. Stačí vygenerovat pro každého náhodně specifický symbol, variabilní pak vznikne např. kombinací čísla kandidátů. Stačí jen rozeslat obálky se specifickým symbolem do vlastních rukou a nemusí dojít k žádnému kontaktu s nikým, zahlasuju přes počítač z tepla domova, nikdo neví co mi přišlo za číslo, na internetu je můj hlas v seznamu, přes bankovní výpis můžu kdykoliv doložit jak jsem hlasoval....A zde je moje odpověď: Váš návrh vypadá lákavě, ale některé věci by nevyřešil. Především lidé nejsou povinni mít doma počítač. Vždy bude existovat určité procento lidí, kteří odmítnou mít mobil i počítač - ale i tito lidé mají právo volit a hlasovat v referendech. Čili vedle hlasování z počítače z domova by zase musely existovat i volby přes volební místnosti. V takovém dvojím systému pak mohou vzniknout různé zmatky, nebo přímo podvody s hlasy. V Belgii to prý mají tak, že lidi volí ve volebních místnostech rovnou přes počítač- tam však neexistuje zase ta zpětná kontrola ze strany voliče. Voliči si nemohou zkontrolovat na internetu, zda jejich hlasování putovalo, kam oni chtěli. Čili se tam zase dá v závěrečném sčítání libovolně podvádět s hlasy jako se tomu stává všude ve světě a zejména v Americe. Pak je tady švýcarský systém, kde voliči hlasují v referendu tím způsobem, že hodí svůj hlas normální poštou- takže opět žádná kontrola ze strany voliče, opět možnost podvádění při konečném sčítání hlasů. Z toho důvodu by bylo dobré oželet možnost hlasování z domova a skutečně jít vždycky radši hlasovat napřed přes ten starý dobrý papír. Protože jednak zůstane hmatatelný papírový doklad o tom, jak jsme o něčem hlasovali, (že se nebudeme spoléhat jen na virtuální prostor, který mohou vymazat hackeři), a jednak by měli voliči důkladnou zpětnou kontrolu na internetu, kam jejich hlas putoval- což se dnes neděje v žádném volebním systému na světě!
     Poslední výhodou nového volebního systému by bylo i to, že by odborníci ze všech oblastí života konečně získali mnohem větší kontrolu a pravomoci v rozhodování o navrhovaných zákonech. Rovněž je potěšitelné, že tato reforma nijak neodporuje současné ústavě, takže by se klidně dala zavést, aniž by se kvůli tomu muselo v ústavě cokoliv měnit. Tato reforma přímé demokracie obsahuje několik druhů internetového hlasování: Nejdůležitější je všeobecné referendum, v kterém by si občané sami rozhodovali o všech nejdůležitějších věcech, které se jich přímo týkají. Druhým typem hlasování je univerzální použití referendového hlasovacího systému, kde by si i místní občané na místní úrovni mohli kdykoliv rozhodovat o všech svých záležitostech. Třetím typem hlasování jsou volby politiků do parlamentu, vlády a volba prezidenta. Všechny tyto vrcholné politiky by občané mohli volit přímo, bez existence politických stran. Čtvrtým typem hlasování je odvolávání jednotlivých politiků, pokud by se dopustili nepřípustného jednání. A konečně je zde páté hlasování, kde by občané měli možnost schvalovat důležité zákony sami, nejen hrstka zkorumpovaných poslanců. Můžete si ji celou přečíst v následující 20. kapitole.

ZPĚT NA ÚVOD

Jarmila Kubátová 2013
kubata1@seznam.cz