O PŘELIDNĚNÍ A POTRATECH

Obsah: Přelidnění planety je propaganda....Všechno mohlo být v minulosti i v současnosti jinak... Jak to bylo s potraty dříve....Byznys a zisk nade vše?...Tmářství církevní oligarchie....K sobě soucitně, ke zvířatům bezcitně?...

Přelidnění planety je propaganda
Na internetu již dlouho kolují mezi lidmi zvěsti, že světová „elita“ by si velmi přála snížit lidskou populaci ze 7 miliard na pouhých 500 milionů lidí. To z toho důvodu, že 7 miliard lidí ke své obsluze nepotřebuje, proto by jí stačilo 500 milionů otroků. Toto množství lidí by se také daleko lépe ovládalo. Nositel Nobelovy ceny míru a válečný zločinec Henry Kissinger, který nechal na začátku sedmdesátých let vybombardovat Kambodžu, což přineslo stovky tisíc obětí a otevřelo dveře rudým Khmerům, se veřejně vyjádřil, že prý je na planetě příliš mnoho zbytečných jedlíků, což by se mělo nějak redukovat. O zredukování populace také neustále uvažuje i Bill Gates, který by to rád provedl s pomocí vakcín. Jiní dobráci chtějí přidávat jedy do pitné vody, které by u lidí způsobovaly neplodnost. Také letadla NATO se činí a den co den nás sprejují chemtrailsem, jednak aby uměle, tzv. chemodekou, zakryli slunce, a jednak rozprašují různá svinstva, o nichž nemáme ani tušení, co v tom všechno může být. Monsanto nás pro změnu pomalu tráví GMO plodinami a farmaceutické firmy svými „léky“.
     Již za dob komunistů jsme byli nepřetržitě strašeni, že se lidstvo příliš přemnožuje. Už tenkrát si globální elita pravděpodobně dala za úkol, že nás bude prostřednictvím mainstreamu a koupených vědců strašit přelidněním. Stačí si ovšem zaletět letadlem třeba do Dubaje, abyste během 6 hodin letu pohledem z letadla zjistili, že je vlastně planeta v zásadě pustá a neobydlená. Letíte šest hodin a pořád pod sebou vidíte jen neobydlené hory i údolí a jen semtam nějaké to město. Jak je to tedy ve skutečnosti s tím přelidněním?
     Skutečná pravda je taková, že růst světové populace zpomaluje už od poloviny 60. roků. V roce 1968 na populační explozi upozornila kniha Paula Ehrlicha „Populační bomba“. Na začátku 19. století byla podle odhadů na světě 1 miliarda lidí. V roce 1960 měla planeta už 3 miliardy obyvatel. A v prosinci 2011 podle statistik OSN populace planety dosáhla počtu 7 miliard. Těchto čísel se chytli zastánci eugeniky, kteří to využili jako novou záminku, proč prosazovat centrální regulaci populace. Vlády by prý měly přikročit k nuceným sterilizacím obyvatelstva, například přidávat do pitné vody jedy, které by způsobily neplodnost (P. Ehrlich a J. Holdren: Ecoscience). Nebo by rodiče museli od úřadů dostat na dítě povolení. Jako když žádáte o stavební povolení. Jenže nakonec se ukazuje, že proti přelidnění planety nemusíme dělat nic. Malthusiáni se mýlili. Problém se vyřešil sám.
     V Rusku je dnes porodnost na dně, zatímco úmrtnost patří k nejvyšším v Evropě. Největší evropská země bude za 40 let mít asi jen 100 milionů obyvatel ve srovnání se 142 miliony, které má dnes. Podobný vývoj vidíme i v zemích, kde by to nikdo nečekal. V Subsaharské Africe sice populace stále přibývá. Jenže roste stále pomaleji. Zatímco v roce 1980 tam připadalo 6,6 porodů na jednu ženu, v roce 1999 už to bylo jen 5,3 porodů. Jak ukazuje Nicholas Eberstadt (Fertility Decline in the Muslim World: A Veritable Sea-Change, Still Curiously Unnoticed), pokles porodnosti se týká i muslimských zemí. Například v Iránu porodnost za posledních 30 let klesla o 70 procent. Takže dnes na jednu ženu připadají dva porody.
     Pozoruhodné je, že toto světové brždění populační exploze začalo dlouho před tím, než malthusiáni začali bít na poplach. Paul Ehrlich svou knihu „Populační bomba“ vydal v roce 1968. Ale růst světové populace začal zpomalovat už od roku 1963. Tehdy populace vzrostla o rekordní 2 % za rok, ale od té doby jsou přírůstky stále nižší. Dnes už je to roční přírůstek jen asi 1,2 % ročně. Od začátku 90. let klesají i roční přírůstky v absolutních číslech. V roce 1950 ročně na světě přibylo asi 40 milionů lidí. Koncem 80. let už to byl přírůstek cca 87 milionů ročně. Pak ale začaly roční přírůstky klesat.
     Jak je možné, že na procenta roční přírůstek populace klesá od 60. let, ale měřeno v milionech lidí klesá až od 90. let? Inu, v roce 1987 byl roční procentní přírůstek sice procentuelně menší než v roce 1963, ale celkový počet lidí byl vyšší. 1,6 procenta z 5 miliard lidí v roce 1989 je více hlav než 2,2 procenta ze 3 miliard lidí v roce 1963. Dnes už přibývá méně jak 80 milionů lidí ročně. Světová populace tedy ještě roste, ale čím dál pomaleji. Jako když auto začne brzdit před křižovatkou.
     Není to zase tak nic překvapivého. Důvodem je tzv. demografický přechod (demographic transition), jako důsledek modernizace, který přinesla průmyslová a vědecká revoluce. Když se zlepšila zdravotní péče a životní úroveň, klesla úmrtnost a populace začala rapidně růst. Takový růst populace je v přírodě odjakživa dobrou zprávou, že druh prosperuje a dobře se mu daří. Nakonec si lidé ale uvědomí, že když děti neumírají jako mouchy, nepotřebují jich mít tolik. V dřívějších dobách musely rodiny mít více dětí, protože byla vysoká dětská úmrtnost, aby jim alespoň nějaké přežily do dospělosti. Mít děti bylo tehdy levné, nemuseli jste jim kupovat mobilní telefony ani počítače ani platit vysokou školu. Naopak, děti se využívaly jako levná pracovní síla v zemědělství. Děti také fungovaly jako důchodové pojištění. Museli jste mít více dětí, aby vás měl ve stáří kdo živit. V éře nízkých příjmů by rodiče jediné dítě neuživilo.Tohle všechno v bohaté urbanizované společnosti s dobrou zdravotní péčí a důchodovým zabezpečením už není zapotřebí.
     Průmyslová revoluce začala v Británii. Zde k poklesu porodnosti/plodnosti došlo mezi 1860 a 1930. Mezi 70. lety 19. století a třicátými lety 20. století hrubá porodnost (crude birth rate) v Británii klesla z 3,5 procent na 1,5 procenta. Ostatní země nastoupily na cestu průmyslové revoluce později, tedy i demografický přechod přišel později. Díky demografickému přechodu očekáváme, že růst populace planety se zastaví někdy v druhé půli 21. století. A to asi na čísle cca 10 miliard lidských bytostí. Ovšem představa, že to přinese nějaké přelidnění, je falešná.
     Jestli je tu někdo přelidněný, rozhodně to není Afrika. Podíváte-li se na hustotu obyvatelstva, pak nejvyšší je v Evropě, Indii a Číně. Čína má asi stejnou hustotu osídlení jako Česká republika (136 vs 144 lidí na km2). http://data.worldbank.org/indicator/EN.POP.DNST/countries/1W?display=default Rozvojové země v Africe či Latinské Americe, mají ve skutečnosti hustotu populace nízkou. Česká republika patří k zemím s vysokou hustotou obyvatel, přesto se tu žije dobře. Máme i nejvyšší hustotu železniční sítě na zeměkouli. Na tisíc km2 území u nás připadá 122 km železnic. Švýcarsko a Německo jsou v těsném závěsu za námi. Ve Velké Británii je to jen 67 km železnic na tisíc km2. Přitom Československo bylo před rokem 1989 prakticky potravinově soběstačné. Otázky, zda při takové hustotě populace bude dost jídla pro všechny, tedy můžete pustit z hlavy.
     Sedm miliard lidí na první pohled působí jako ohromující číslo. Představme si ale pro názornost, že by celé lidstvo žilo v jediném velkoměstě, odkud by dojížděli do práce. Jak by bylo velké? Celé dnešní lidstvo 7 miliard osob by se pohodlně vešlo do státu Texas. Ten je asi tak velký jako Francie. Projekt overpopulationisamyth.com uvádí, že na jednu osobu by v takovém mega velkoměstě vyšlo asi 90 m2 (pozemek 10 x 10 m). Pro jednu čtyřčlennou rodinu s 2 dospělými a 2 dětmi by stačil pozemek 180 m2 (asi 20 x 90 m). To je dost na rodinný domek se zahrádkou pro každou rodinu.
     Historky o nezastavitelném růstu populace nám jsou vtloukány do hlavy už desítky let a vryly se nám pod kůži. Lidé o tom konverzují i po hospodách a lámou si hlavu, jak se sem všichni ti lidé vejdou, pokud jednou bude lidí ne 7 miliard, ale třeba 50 miliard. Jak ale vidíte, všechno je jinak. Strašit přelidněním v situaci, kdy je před námi naopak stárnutí populace a snížení porodnosti, je absurdita postavená na hlavu. Převzato z článku od Vítězslava Kremlíka: http://orgo-net.blogspot.cz/2013/04/problem-prelidneni-planety-se-vyresil.html http://www.osel.cz/index.php?clanek=6864

Všechno mohlo být v minulosti i v současnosti jinak
Zrekapituluji v krátkosti minulost. Ženy v prehistorických tlupách investovaly do potomstva víc než muži, ale nebyla to žádná tragédie. Starost o mláďata byla vcelku jednoduchá, neb sotva mládě odpadlo od prsu, už nic moc dál nepotřebovalo. Stalo se platným členem velké rodiny a snažilo se taky k jejímu fungování přispět “svou trochou do mlýna”. Třeba jenom tím, že přikládalo větývky na oheň. To víte, tenkrát studovat Harvard děti nemusely, proto svým rodičkám na krku dlouho nevisely. V každém případě starost o mláďata ženy nijak neomezovala v jejich sexualitě. Co prožívaly v sexu ony, to prožívali i muži, nic nebylo mezi tím. V tlupách byly jen matky a jejich děti, otcové neexistovali. Díky své promiskuitě muži nevěděli, které z dětí je jejich. Z hlediska přírodního výběru to byla nejúspěšnější rozmnožovací strategie. Muži mezi sebou nemuseli zápasit kvůli sexu, ani nezabíjeli cizí mláďata. Infanticida mláďat v tlupě neexistovala, protože žádné mládě nebylo “cizí”. Patřila k jednotlivým matkám a byla “majetkem” celé tlupy. Platilo pravidlo, že čím víc měla žena dětí, tím byla mocnější. Její moc spočívala v tom, že při ní stálo celé její pokrevní příbuzenstvo, tedy všechny její děti a jejich děti.. Za muži stály jen jejich matky, oni žádné své konkrétní děti neměli.
     Ve starověku muži uchvátili moc nad ženskou reprodukcí a tím způsobili největší tragédii všech dob. Porušili tím přirozenou rovnováhu moci mezi pohlavími, mezi mužským a ženským principem jin – jang. Bylo to nejhorší zlo, co se mohlo na Zemi přihodit. Jako jediní samci na této planetě násilím uchopili moc nad ženskou reprodukcí a tím zrušili reprodukční i sexuální svobodu lidských samic. Ani u jediného živočišného druhu neexistuje, že by samci rozhodovali o tom, kolik samice smí či nesmí mít potomků. Původní rovnováha moci tkvěla v tom, že muži měli nad ženami převahu ve fyzické síle, ale slabší ženy měly nad muži převahu plozením SVÉHO potomstva. Tím že muž násilím z JEJÍHO potomstva učinil SVÉ potomstvo rozvrátil přírodní řád. Ke svému vlastnictví větší fyzické síly si přivlastnil ženské vlastnictví její plodnosti- a tím se stal dvojnásobně mocný. Kdežto ženě její moc odebral, stala se bezmocnou, na její straně byla nula. Fyzická síla plus ovládnutí reprodukce= muži dvojnásob mocní, ženy nula= otrokyně. Tak byl již ve starověku předurčen začátek zkázy lidstva v budoucnosti. Společnost se začala trvale dělit na menšinové otrokáře a většinové otroky, kteréžto rozdělení trvá dodnes, přes veškeré řeči o demokracii. Otrokářů je čím dál menší hrstka (několik bankéřských dynastií), kdežto otroky se stává takřka celé lidstvo. Ale kdyby byly ženy reprodukčně svobodné, vývoj lidstva by se ubíral jiným směrem. Ve světě by se nikdy tolik neválčilo, protože hromadění majetku by pro muže nemělo valný smysl. Hromadili by ho jenom pro sebe, nebo pro své sourozence či své staré matky, což by je asi moc nebavilo.
     Těžko by se mezi sebou fanaticky a nenormálně rvali o majetek, kdyby věděli, že po své smrti by ho mohli předat tak leda své staré matce, nebo svým sourozencům. SVÝM synům by ho předat nemohli, protože by žádné své syny neměli. SVÉ syny i dcery by měly akorát ženy. A to by bylo to správné rozložení moci, které by vedlo k prosperitě lidstva. Kdežto nerovnováha moci mezi mužem a ženou byla pro další vývoj lidstva zničující. Pohanské bohyně byly svrženy a v podstatě teprve nedávno vzniklí monoteističtí bohové, židovský, křesťanský a islámský- prý to byli oni, kteří ženám zakázali co se dalo. Judaismus, Starý zákon, Nový zákon, Tóra, Bible, Korán - jenže předtím existovala prokazatelně různá pohanská náboženství a různé bohyně. Co mně, modernímu člověku, je do nějakých starověkých Starých a Nových zákonů? Mně do nich nic není, protože se mi nelíbí. Mně se líbí představa, že ženy byly zbožňovány jako bohyně za to, že tvoří nové lidi. Což je představa úžasná a kladná, ukřižovaný mrtvý člověk na kříži mě odpuzuje. Jsem Slovanka a svým přirozeným založením Pohanka, takže matka Příroda je pro mě ten největší Bůh.
     Tohle ovšem příroda nemohla tušit, že se lidé vymknou z přírodních zákonů. Kdyby ženy měly zachovánu svou reprodukční svobodu jako ji mají všechny samice světa, tak ne teď, ale již někdy před pěti sty lety by přiměřeně omezily svou porodnost, aby obstály v existenční konkurenci s jinými ženami. Vzájemně by si pracovně konkurovaly, takže by se snažily mít nanejvýš třeba jen 3 děti, aby je v pohodě stačily uživit. Bylo zbytečné, že se lidé v inulosti tak nepřiměřeně moc množili- kdyby se tolik nemnožili, nevedlo by se v minulosti ani tolik válek. Být jen nedobrovolným strojem na rození dětí a sypat je sebe povinně celý život jak na běžícím pásu- a pak si mocní tohoto světa (bankéřské a olejářské dynastie Rothschildů a Rockefellerů) uspořádali dvě nejzničující a nejhrůznější války v dějinách lidstva a nechali povraždit lidi (své otroky) ve velkém stylu. Určitě je lepší potrat, než 80 milionů dospělých lidí zavražděných ve dvou světových válkách. A dalších 50 milionů mrtvých lidí bylo při španělské chřipce, která nebyla španělská a ani to nebyla chřipka. Nýbrž to byl určitý druh moru vypuštěný z německých laboratoří na americké vojáky.(http://www.stream.cz/nejnovejsi/slavnedny/10001595-den-kdy-vypukla-spanelska-chripka)
     Kdyby také měly ženy odjakživa stejný přístup ke vzdělání jako muži, tak by lidstvo dnes mělo snad o 1000 let větší náskok ve vědě a technice. Byl by využit tvůrčí potenciál obou pohlaví, nejen toho jednoho. Lidstvo by o 1000 let technicky rychleji vyspělo a možná i podstatně zmoudřelo. Ale vládnoucí otrokáři si ženské vzdělání nepřáli, proto jim vzdělání i podnikání zakázali.
     Někteří muži se dodnes mylně domnívají, že za veškerý rozvoj vděčíme patriarchálnímu modelu společnosti. Není to pravda. Kdyby ženy měly reprodukční svobodu a směly se i vzdělávat, lidstvo by se jednak zbytečně nepřemnožovalo a ve vývoji bychom byli mnohem dál. Celá minulá totalitní doba byla hlavně o tom, že každá žena měla určeného svého celoživotního manžela ani ne tak proto, aby pomáhal živit společné děti, ale proto, aby měla celoživotního dozorce nad sebou. Byl to její celoživotní dráb, který si majetnicky hlídal její věrnost a reprodukci, aby měl jistotu, že její děti jsou JEHO děti. Sám si ale dělal co chtěl, pro sebe si bezohledně ponechal veškerou sexuální svobodu. Na ženiny žárlivecké pocity se nijak neohlížel.
     Dnes je tvoření nových lidí na této planetě už samozřejmě o ničem. Západní země se chovají rozumně, že už se dál nemnoží. Největším regulátorem porodnosti je SVOBODA a VZDĚLÁNÍ žen. Zaostalé části světa by se zázrakem také přestaly nadměrně množit, kdyby tam ženy dostaly tytéž podmínky jako západní ženy- OSOBNÍ SVOBODU A VZDĚLÁNÍ. Nic takového se ale neděje, místo toho si západní zbrojařské korporace mnou ruce nad obrovskými zisky, když dodávají do rozvojových zemí zbraně, přestože vědí, že vraždit dospělé lidi a malé děti není ten nejlepší způsob, jak regulovat přelidněnost.
     Co se týče současného Západu, je pravdou, že je v morálním rozkladu. Není to však tím, že se přestal množit, ale tím, že jeho morální rozklad je záměrně řízen shora. Globální banksteři si přejí, aby se pevné rodinné partnerské svazky definitivně rozpadly. Společnost trvale atomizovaná se totiž všemi směry lépe ovládá. Mocní finančníci vedou jak krysaři, s pomocí koupených masmédií, dav tam kam potřebují.Vládnoucí globální mafiáni lásku vyškrtli a propagují všemi prostředky pouze sex, protože láska se zpeněžit nedá, sex ano. Ze sexu se udělalo atraktivní zboží na prodej, z toho důvodu lásku mezi pohlavími vládci zahodili jako nepotřebné haraburdí. Jako zbytečná instituce se zahodilo i manželství. Jsou to vzájemné povinnosti - a o povinnostech dneska nechce nikdo nic slyšet. Je smutné, že dovolí většinová společnost, složena z řadových občanů, vládnoucím menšinovým kriplům rozkládat rodinu. Že se nechá poslušně atomizovat na nešťastné singl jedince. Že zkrátka lidé neprohlédli ten trik, že ryba smrdí vždycky od hlavy. Takže za rozklad rodin mohou vždy vládci (otrokáři) nikdy ne ovládaní (otroci). Protože vládci nastavili všechny podmínky tak, aby se lidi co nejméně množili a aby bylo pro lidi výhodnější žít radši singl než v pevných rodinách.

Jak to bylo s potraty dříve Kdysi dávno pradávno bylo vše na Zemi úplně jinak než dnes. Tenkrát v pradávných dobách, někdy před sto tisíci lety, čili na samém úsvitu dějin lidstva, pobíhala po světě jen hrstka lidí rodu homo sapiens sapiens. Tito přírodní tvorové žili v naprostém souladu s Matkou přírodou. Samci chránili tlupu před predátory, zatímco samice přiváděly na svět nové lidské bytosti a s láskou o ně pečovaly. Každé nově narozené dítě bylo v tlupě vítáno do života s velkou spontánní radostí. Jeho narození bylo vnímáno jako zázračný dar a matky byly postaveny na roveň bohyň, které umí stvořit nový život. Plodné matky, které měly za sebou velký počet dětí, byly vážené a ctěné. Jejich zásluhou tlupa vzkvétala, slibně se rozrůstala a sílila. Mohla pak jako celek lépe odolávat krutým přírodním podmínkám. Čím víc měla tlupa členů, tím byla silnější a životaschopnější. Snadněji se bránila všem predátorům, nebo snadněji zahnala ze svého teritoria některou jinou slabší tlupu s menším počtem členů na útěk.
     Každé nově narozené dítě bylo pro tlupu tak vzácné, že se u žen dokonce kvůli tomu časem vyvinul zvláštní úkaz: menopauza. Aby se totiž od smrti zachránilo co nejvíc narozených dětí, zvítězily v přírodním výběru ( nebo-li v přirozené selekci) evolučně ty matky, kterým menzes skončil předčasně. Tyto již nerodící ženy, ještě poměrně mladé a plné sil, pomáhaly svým dospělým dcerám-matkám, s výživou jejich odrostlejších dětí a jejich přenášením na větší vzdálenosti. Tímto způsobem bylo zachráněno z matematického hlediska více dětí před smrtí, než kdyby všechny ženy rodily až do konce svého života.
     Asi před deseti tisíci lety, v době, kdy ženy objevily zemědělství a začaly se věnovat vedle chovu ochočených zvířat i sázení rostlin, byla každá nově narozená budoucí pracovní síla rovněž s velkou radostí vítána do života. Úrodná půda uživila všechny, a tak se lidské společenství utěšeně rozrůstalo. Úcta k ženám tehdy ještě více vzrostla, protože byly nejen božskými dárkyněmi nových lidí, ale byly ceněné i jako velmi pracovité a užitečné zemědělkyně. I v dobách prvních zemědělských společností byly tedy ženy za svou všestrannou užitečnost oslavované a hýčkané. Vedle původních bohyň plodnosti přibylo plno dalších jiných bohyň, jež symbolicky znázorňovaly, co se dělo na Zemi. Nejvíce existovalo různých bohyň úrody, ale existovaly i bohyně lovu, což svědčí o tom, že nejen muži byli lovci. Později začínali přibývat k pohanským bohyním i bohové- to jak postupně rostla i důležitost mužů. Lidé se v úrodných oblastech rychle množili, proto se postupem času paprskovitě rozšiřovali a přesunovali i do méně úrodných neobydlených končin.
     V málo úrodných krajinách ovšem začaly vznikat mezi muži a ženami jiné vztahy, než v úrodných zemích hojnosti. Ve vysušených stepích, v horách, či v chladnějších oblastech, kde potravu zajišťovali převážně muži buď lovem nebo pastevectvím, nabyla na velkém významu jejich mužská hierarchie. Tyto přírodní kmeny se začaly formovat patriarchálně, protože se ženy staly závislé na úlovcích mužů. To v praxi znamenalo, že když muži ulovili málo potravy a tlupa hladověla, byly čerstvě narozené děti vnímány jako další nežádoucí hladové krky. Tyto hladové krky by museli muži živit taky, proto je bylo třeba zavčas odstranit. Jako přebytečné byly zabíjeny především děti ženského pohlaví, aby se zamezilo rozrůstání tlupy. Menší žádanost dětí ženského pohlaví bylo odjakživa obecným znakem nedostatku potravy. Na samém počátku dějin podstata tohoto jevu tedy tkvěla především v neúrodném kraji a v neutěšených hospodářských poměrech. U kmenů, které musely zápasit o holou existenci, byly dcery odstraňovány, protože by je kmen zkrátka neuživil a bylo praktičtější a výhodnější, aby přibývali budoucí lovci. To byl ten hlavní důvod. Některé primitivní lovecké hordy si dokonce regulovaly svůj počet příslušníků v dobách nouze o potravu a odchodu z vyjedeného území tím nejdrastičtějším způsobem- nezřídka byly zabity a snědeny malé dívky i stařeny.
     Na neúrodné, sluncem sežehnuté půdě žili i staří Arabové předmuslimské doby a ti měli ve zvyku pohřbívat novorozeňata ženského pohlaví zaživa. Indiáni žijící ve vysušených savanách byli milosrdnější, ti novorozence ženského pohlaví před pohřbením alespoň napřed uškrtili. Zato Eskymáci-lovci, žijící ve věčném ledu a chladu, ti měli zvyky taky hrůzné: zabíjeli děvčata až ve věku 4 až 6 let. Zanesli je k pohřebišti, ucpali jim ústa a nos sněhem a ponechali je jejich osudu. O Hindech žijících v nehostinných horách bylo rovněž známo, že zabíjení děvčat bylo u nich velmi rozšířené. Koneckonců i u některých kmenů slovanských, stejně jako u kmenů je obklopujících, například u Germánů, žijících v rozbahněných neúrodných močálech a i Litevců, bylo zabíjení ženských novorozeňat obvyklým jevem. Tento obyčej byl doložen především u Baltických Slovanů, Pomořanů a Luticů, kde i matky rdousily nemluvňata ženského pohlaví, když se jich narodilo víc než mělo.
     Chudé pastevecké nomádské kmeny časem zjistily, že je výhodné přepadat bohaté zemědělské usedlosti. Veškeré muže tam pobili a nashromážděné bohatství si přivlastnili. Přivlastnili si nejen všechen domácí dobytek, ale i zbylé svobodné ženy, z kterých učinili rovněž svůj soukromý majetek, tedy otrokyně. Když se ve starověku tyto loupeživé zvyky rozšířily již téměř do všech oblastí a ženy i děti se staly soukromým majetkem mužů, bylo zabíjení dětí ženského pohlaví též velmi rozšířené. Dělo se tak ale již z jiných důvodů, nikoliv kvůli hladu, jako kdysi. Muž-válečník vynalezl monogamní rodinu, kde on byl neomezeným vládcem nad životem i smrtí své manželky-otrokyně i jejích narozených dětí. Po narození dítěte manžel obřadně rozhodoval o tom, zda dítě uzná za své, či nikoliv. Činil tak bez ohledu na to, že bylo vždycky jeho, neboť žena mu musela být pod hrozbou trestu smrti povinně věrná. Pokud ho za své uznal, bylo dítě slavnostně přijato do rodiny, pokud ne, bylo odloženo na odlehlém místě a ponecháno svému osudu. Jako nepotřebné se opět odkládaly většinou dcery.
     Krutá vláda otců ve starověkých rodinách znamenala katastrofu a neštěstí pro všechny zúčastněné. Představovala katastrofu i pro pozdější lidskou civilizaci, která na předešlý vývoj navazovala. Mezi pohlavími místo lásky vznikla nenávist- to byl zejména ve starověkém Řecku mezi nimi ten nejsilnější cit. A není divu. Musely to být pro ženu strašné a tragické situace, když devět měsíců nosila pod srdcem dítě, ve velkých bolestech ho porodila- ale pak přišel manžel a rozhodl, že dítě do rodiny nepřijme. Nebylo to kvůli hladomoru jako kdysi, byla to jen ješitná mužská pýcha a svévole, která rozhodla, že to hezounké, jemňounké, voňavé děťátko matce sebere a ponechá ho někde na opuštěném místě napospas smrti. Chtěla bych vidět ženu, která by dál milovala muže, jenž ji odtrhne od prsu čerstvě narozené dítě a – zahodí ho! Manželky tenkrát nebyly uznávány už ani jako matky, vždyť Aischylos napsal: “Žena by neuměla dát život. Je pouhou nádobou, v níž se vyvíjí živoucí semeno otce….To otci patří úcta a láska dětí. Kdo zabije svou matku, není rodičovrahem“....Jenže otcové za dob Aischyla od svých dětí obvykle moc lásky a úcty nesklidili, sklidili většinou jen to, co sami zaseli: odpor a nenávist.
     Středověk převzal mnohé zvyky starověku, ale poměry v rodinách díky křesťanskému náboženství již nebyly tak kruté. Muži v rodinách již nerozhodovali o životě či smrti svých narozených dětí. Pokud si však těhotné ženy z různých závažných důvodů nepřály plod donosit, snažily se ho různými metodami z těla vypudit. Vyhánění plodu z těla byl mnohem humánnější způsob než vraždit hotové děti. V tomto ohledu projevovali středověcí lidé již pokrokovější přístup. Ženy byly velmi vynalézavé, když se potřebovaly zbavit nechtěného těhotenství. Prostředky k vyvolávání umělých potratů se dělily na chemické, tzv. abortiva a mechanické. Z chemických to bývaly různé odvary a lektvary z bylin, keřů, stromů či kořenů, které nezřídka zničily nejen dítě, ale i matku. Byly to například odvary z aloe, myrty, ambry, mošusu, ale i sirnaté horké prameny, vařená mořská voda, výtažek ze španělského pepře v araku, či paprika, nebo silná kořalka a spousta dalších a dalších přípravků.
     Mechanických způsobů byla rovněž celá řada. Častým způsobem bylo, že si těhotná žena lehla na záda a přes břicho jí bylo položeno široké prkno. Na toto prkno se postavily dvě nebo tři její přítelkyně a poskakovaly na něm tak dlouho, dokud netekla krev z pochvy. Anebo si žena lehla na břicho a jiná žena se jí postavila na záda a opět hopsala. Oblíbenou metodou bylo bušení do spodní části těla z obou stran tak dlouho, až plod vyšel. Taky byly ženám kladeny na břicho horké kameny. Jinde si zase ženy uvazovaly pevné obvazy kolem těla. Silné šněrování, silné hnětení, mačkání a bušení do břicha, seskakování z vysokého balvanu, stromu či balkónu, to byly všechny ty zoufalé pokusy zbavit se plodu. Tímto velmi krátkým výčtem není pochopitelně vyčerpán obrovský počet způsobů vyhánění plodu z těla. Několika uvedenými příklady jsem jen v krátkosti naznačila, jak se středověké ženy snažily vyřešit svou tíživou životní situaci, když si ze závažných důvodů nemohly dovolit mít dítě.
     V renesanci byl seznam “zaručených” prostředků proti “zaražené krvi” přímo nekonečný. Bylo napočítáno až dvěstěpadesát abortiv. Nejpoužívanější odvary a lektvary bývaly zároveň zdraví a životu nejnebezpečnější. Když nepomáhaly ani lektvary, přikročily ženy k radikálnějším prostředkům. Používaly horké koupele div se neuvařily. Nebo bláznivě tančily, div duši nevypustily. “Ta holka tančí, jako by zítra měla být nedělkou”, říkávalo se o příliš horlivých tanečnicích. Pro umělý potrat tenkrát existovaly už i zákroky chirurgické. Porodní báby používaly přístroj, jehož součástí byla jehla, která se zaváděla do dělohy. Umělé vyhánění plodu nebylo většinou trestné, takže abortivní prostředky byly veřejně nabízeny. Tam kde náhodou trestné bylo, jen velmi zřídka bylo skutečně trestáno.
     Vše se zásadně změnilo, když církev upevnila svou moc a získala obrovský vliv nad myšlením lidí. O náboženské totalitě S.K. Neumann ve své knize Dějiny ženy napsal: “Křesťanství, které mělo od počátku víru v duši, má tu pochybnou zásluhu, že později vnutilo civilizovanému světu své mystické představy o oduševnění plodu a klíčícím životě a z vyhánění plodu učinilo zločin. Tím dalo vládnoucímu náboženství i vládnoucí třídě do rukou mocnou zbraň proti svobodě mateřství a plánovanému plození dětí a otázku umělého potratu odstranilo z denního světla lékařské vědy a zatlačilo ji do přítmí fušerství a výdělkářství. Vznik představy, že existuje zločin proti klíčícímu životu je velmi poučný: ani z římského práva, ani z biblického práva si křesťanství nepřineslo své pojetí zločinu proti klíčícímu životu; na toto pojetí měla patrně spíš vliv pozdní řecká filozofie. Její přívrženci si přisvojili učení o praexistenci duše a našli pro své mystické představy jakousi oporu i ve spisech Hippokratových a Aristotelových např. v klamné domněnce, že plod mužského pohlaví je úplně vytvořen již po 40 dnech, zatímco plod pohlaví ženského je beztvárný ještě na počátku čtvrtého měsíce. Tyto bludné a mystické názory působily také na židovského filozofa Filona z Alexandrie, který z nich odvozoval, že embryo nabývá duše a že tudíž vyhnání plodu by mělo být trestné. Křesťanství, které se opíralo o široké nevzdělané davy, ochotně přijmulo tyto mystické názory, které působily silněji než výsledky střízlivého bádání.
     První křesťanští ideologové se snažili opatrně a upřímně objasnit si pravou povahu plodu. Teologové se zabývali také otázkou, odkdy má embryo duši. Vznikl nekonečný spor o pojem duše a způsob jejího vzniku. Podle novoplatónské představy měla duše absolutně jinou povahu než tělo- musela tedy nějak do těla vniknout. Vznikly tři směry: jeden učil, že duše je plozena rodiči a embryo tudíž oduševněno, druhý mínil, že při plození přechází duše rodičů na dítě a třetí konečně tvrdil, že bůh tvoří duši odděleně a přenáší ji na dítě. Tento směr vítězil, ale nebyli si ovšem jisti, kdy se tento přenos děje. Augustinus obohatil křesťanství dalším mystickým břemenem. Na orientálním manichejském učení vybudoval své učení o pekle, z něhož vzešla zhoubná nauka o dědičném hříchu. Peklu propadli kvůli Adamovu hříchu téměř všichni lidé a nemohli se vlastní silou zachránit před ďáblem, protože hřích je děděn. Vykoupení bylo provedeno v zásadě smrtí Ježíše Nazaretského, ale účastni ho mohou býti pouze pokřtěni. Duše každého člověka, který zemře nepokřtěn, je tudíž ztracena. To platilo i pro plod. Toto zvrácené pojetí přešlo pak do tzv. Decretum Gratiani, jež tvořilo důležitou část korpusu kanonického práva. Byly tudíž navždy zatraceny duše oněch plodů, které zemřely nepokřtěny. Také bylo dodatečně přijmuto středověké učení Tomáše Akvinského, kdy tento nejvlivnější církevní vědec rozhodl, že k oduševnění nedochází při početí, nýbrž u chlapců ve čtyřicátý a u děvčat v osmdesátý den těhotenství. Toto konstatování, pro něž nebyl vůbec žádný biologický důvod, mělo velký význam především pro otázku potratů a především však bylo časovým rozdílem v oduševnění autoritativně uznána nadřazenost mužského pohlaví už dávno před narozením. Tyto myšlenky Tomáše Akvinského v podstatě souhlasily ne-li doslova, tedy alespoň duchem, se starověkým Aristotelovým učením. Tak vzniklo dogma, jehož neblahý vliv nebyl dodnes úplně zlomen.
     První světský zákon, který mezi své paragrafy přijal r.1507 vyhnání plodu jako zločin, byl Bamberský řád práva hrdelního. Od tohoto roku bylo v Německu poprvé trestáno vyhnání plodu. Bylo posuzováno jako vražda a trestáno smrtí. Světská moc rozhodla, že plod žije po uplynutí poloviny těhotenství. Přes odpor osvícených lékařů a právníků, i jiných vynikajících duchů, pokračovala církev a s ní i stát na této cestě pověry. Prohlásili nakonec, že plod je třeba pokládat za živý už od prvního dne těhotenství, takže i vyhnání plodu již v prvních dnech těhotenství bylo prohlášeno za zločin. Svoboda mateřství tak byla podle zákona zrušena. To ovšem v praxi znamenalo, že zoufalé ženy, které se rozhodly pro potrat, byly vydány na pospas fušerům a vyděračům. Mnohé ženy si ale tenkrát zároveň uvědomily, že je vlastně bezpečnější dítě řádně donosit, řádně ho nechat pokřtít- a pak ho zakrátko prostě nechat zemřít na „nějakou nemoc“. Ovšem i tak, vzdor přísným trestům, byly umělé potraty prováděny ve všech katolických zemích již v dobách přímého právního vlivu církve. Trestnost umělého potratu nejenže nezamezila tajnému vyhánění plodu, nýbrž byla příčinou mnoha neštěstí a hrůz jak pro ženy, tak jejich dětí i celé jejich příbuzenstvo. Technika výkonu byla tak všeobecně známá, že se mnohé ženy často „operovaly“ samy. Používaly k tomu i obyčejné pletací jehlice.

     V osmnáctém století vyvinuly ženy jinou taktiku. Odkládání dětí bylo celkem běžnou záležitostí, nebylo trestné, i když to pro narozené děti často znamenalo jistou smrt. Vzpomeňme si na slavného J.J.Roussea, v jehož případě nerozhodla jeho žena ale on sám, že odloží do sirotčince svých vlastních pět dětí, čímž je odsoudil prakticky k smrti. Po Francouzské revoluci nastala opět jistá změna, vůdcům revoluční Francie záleželo na maximálním populačním přírůstku, proto plodit a rodit děti platilo za vlasteneckou povinnost. Především, když se ukázalo, že se republika bude muset bránit proti vnějším nepřátelům. Po pařížských ulicích tenkrát chodily průvody žen s vlajkami na nichž stálo: “Občanky, dejte vlasti děti, štěstí mají zajištěné.” Ale občanky to vnímaly jen jako prázdné proklamace, proto hesla nedodržovaly. Radši se řídily svou vlastní životní realitou. Ta jim často velela, aby své mateřství korigovaly, pokud nechtějí, aby jejich děti umíraly hlady.
     V 19. století, v nejpokrytečtější době všech dob, byly pokoutní potraty velice odsuzované- a přesto v nebývale obrovském množství provozované. Mnoho žen při neodborném zásahu zaplatilo životem, ale i tak musely riskovat, protože kapitalisty krutě vykořisťované dělnice zkrátka nemohly tolik dětí uživit. Všichni lidé byli velmi zbožní, všichni se pořád pánbíčkářsky modlili- ale za žádnou cenu nechtěli připustit, že v reálném životě nehýbou světem jejich zbožné ideály, ale peníze. Nejen tajné potraty, ale i zabíjení novorozeňat se dělo kdykoliv na požádání. Narozené děti se zabíjely potají prakticky až do 20 století. “Snad lze porod tak zaonačit, že dítě se narodí mrtvé?” V její tváři se zablýsklo: “Ó ano, nic snadnějšího pod sluncem,” pravila, “ale to stojí peníze. Když se dítě narodí, nedám mu vydechnout. Zacpu mu prostě ústa. K tomu netřeba velké síly. Obratem ruky je to hotovo.” To byl výňatek ze zprávy anglického žurnalisty, který na popud časopisu Sun vyšetřoval v roce 1895 inkognito poměry, za kterých se děly tajná vyhánění plodů, zabíjení nemluvňat a různé podvody s tím spojené. Byly přitom zjištěny i další otřesné skutečnosti: nechtěné děti byly dávány do “adopce”, kde za pár dnů zemřely.“.....
     Někomu se může zdát, že se ženy 19.století chovaly k dětem krutě. Ale ony byly přinuceny se tak chovat, protože se k nim krutě chovala celá společnost. Žádná samice světa nebyla za své těhotenství i mateřství tolik pronásledována, jako ta lidská. Mladá, neprovdaná služtička podlehla touze a pak se dostavily následky. S hrůzou pozorovala, jak se jí něco jako rakovina proti její vůli rozrůstá v břiše. Věděla, že až se to provalí na veřejnost, bude za to společností velmi týrána a odsuzována. Musel to být strašný pocit- kvůli jednomu zakopnutí si zkazila život nadosmrti. Porodit parchanta totiž znamenalo konec šťastného života.
     Dobová morálka byla taková, že i ženy se k sobě navzájem chovaly krutě. Panička nekompromisně vyhodila služku na dlažbu, jen co zjistila, že je těhotná s jejím synem nebo manželem. Pro příklady nemusíme chodit daleko, sáhněme namátkou do slavné malířské rodiny Mánesů. Fanynka Šťovíčková byla venkovská služebná a do této černovlasé a černooké dívky s krásnou tváří a ztepilou postavou se zamiloval Josef Mánes, tehdy již známý malíř. Podle jejího nahého těla maloval obrazy Jitro a večer. Rovněž obraz nazvaný Josefina, jedno z jeho nejlepších děl, je portrétem Fanynky. Jenže Fanynka otěhotněla a Josefova sestra Amálie, která se o své dospělé bratry tak mateřsky starala, nemilosrdně služebnou macešsky vyhnala. Podle dobového zvyku dbala na dobrou pověst rodiny a osud služky “s parchantem” ji nezajímal.
     Na počátku dvacátého století nastala snad nejtragičtější situace. Čím více globální bankéři a kapitalisti prosperovali, tím více prosperovalo potratářství v chudých dělnických rodinách. Díky nelítostnému kapitalistickému vykořisťování neblahá potratářská živnost jen kvetla. Odhadovalo se, že v roce 1910 bylo jen v Paříži provedeno okolo 100 000 kriminálních potratů. V Německu počátkem 20.století se celkový počet pokoutních potratů odhadoval na 300 000 případů ročně. Jiní odborníci však uvažovali o 500 000 případech. Přitom obrovská většina trestných přerušení (která se už naštěstí netrestala smrtí) unikala trestu. V roce 1912 bylo v Německu vyneseno jen 977 rozsudků. Čili za půl milionu netrestaných žen to odneslo zhruba těch tisíc přistižených.
     Pokoutní potraty byly velmi nebezpečné hlavně proto, že bývaly prováděny neodborně a v nevyhovujících podmínkách. Často se při nich poranila děloha, nebo docházelo k těžkým infekcím vnitřních rodidel, někdy i s následnými záněty pobřišnice a celkovou sepsí. Jindy docházelo ke vzduchovým emboliím nebo toxickému poškození. Všechny tyto těžké a často smrtelné následky vedly již počátkem 20.století v Německu ke snahám legalizovat interrupci v případech zdravotně nebo sociálně potřebných. První průlom do obecně odmítavé praxe, podmíněné zejména přetrvávajícími vlivy náboženství, byl uskutečněn v Sovětském svazu. Tam byl r. 1920 poprvé v dějinách práva vydán dekret, který povoloval interrupci. Potrat byl povolen za předpokladu, že ho provedou lékaři ve veřejné nemocnici. K legalizaci potratů však nedošlo proto, že by stát “uznal ženino právo na vlastní tělo”, nýbrž z ryze praktických důvodů: až příliš mnoho žen při tajných potratech umíralo.
     Sovětský svaz byl tedy jedinou zemí, jejíž zákony dávaly ženě právo na interrupci. Jinde platil stále potrat za těžký zločin. Od okamžiku, kdy žena počala, nemohla už svobodně o sobě rozhodovat, nýbrž musela plod povinně donosit. Tak si to žádalo platné právo i u nás.
     Ve druhé světové válce nastal stejný chaos jako v té první, takže mocní měli jiné starosti, než sledovat, co ženy provádějí se svými břichy a zda dodržují platné zákony. Ženy si ve válce dělaly co uznaly samy za vhodné. Byl zde ale zvláštní úkaz, že nejen Hitler, ale všichni diktátoři bez rozdílu si přáli mít velkou populaci. Také Stalin (neboť za jeho vlády byly potraty opět zakázány), Mussolini a později i Mao-c-tung nabádali ženy, aby porodily co nejvíce budoucích vojáků. Zvláštním příkladem toho, co může způsobit úplný zákaz interrupcí, se odrazilo i v nedávné historii Rumunska. Za vlády diktátora Ceausesca byly zakázány nejen interrupce, ale i používání jakékoliv antikoncepce, neboť Ceausescu chtěl rovněž vládnout velkému národu. Vdané ženy musely povinně chodit každý měsíc na prohlídky, aby náhodou těhotenství nezatajily a lékařům hrozilo za provedení interrupce až 12 let vězení. A výsledek? Zpočátku sice stoupla porodnost, ale během následujících 10 let klesla a již v osmdesátých letech minulého století byla opět na stejné úrovni jako před zákazem. Na tuto zrůdnou Ceausescovu politiku ovšem doplatilo životem nebo trvalým zmrzačením tisíce žen a tisíce nechtěných dětí živořilo a umíralo v dětských domovech. Za jeho vlády existovala velmi nápadná nejvyšší úmrtnost mladých žen v Evropě. Ale Ceausescu v roce 1986 hrdě prohlásil pro časopis Spiegel: „Zárodek je socialistickým vlastnictvím celé společnosti. Rodit je vlasteneckou povinností. Ti, kdo odmítají mít děti, jsou dezertéři.” Ovšem jak se říká, žádný strom neroste do nebe. Diktátor Ceausescu byl r. 1989 popraven a od těch dob se vše vrátilo do starých kolejí. Úmrtnost mladých žen okamžitě klesla, a také počet dětí v sirotčincích se výrazně snížil.
     Jak hodně se vždy rozcházejí příkazy či ideály s tvrdou životní realitou, svědčí i příhoda ze života mé matky z období druhé světové války. Psal se rok 1943 když se jí narodilo v zapadlé slovenské vesničce první dítě jako nemanželské. Panovala tenkrát bída a hlad, a tak dobromyslné, zkušené staré tetky, všechny silně věřící, velmi zbožné, leč praktické, novopečené dvacetileté matce radily: “Anka, daj ho zchladit za okno a budeš mať po starostech.” Kolik nechtěných miminek takto zhynulo na zápal plic, průjem nebo “jinou nemoc” se už nikdy nedovíme. Můžeme jen tušit, že úmrtnost dětí byla tenkrát velmi vysoká.
     V socialismu, do kterého jsem se narodila, již panovaly zase jiné poměry. Dva roky po Stalinově smrti byly r. 1955 v Sovětském svazu potraty znovu povoleny. A dva roky na to byly povoleny i u nás. Od roku 1957 byly tedy interrupce konečně legální, ale byly spojené s tzv. interrupčními komisemi. Tyto komise zjišťovaly, zda je žádost o interrupci oprávněná. Gynekologové spolu “s dobrotivými mateřskými” přísedícími se snažili ženám jejich úmysl rozmluvit. O tom, že ženy měly obvykle pádné důvody své těhotenství ukončit svědčilo to, že nakonec komise stejně 99 procentům žen potrat povolila. Legalizace interupcí byl velký pokrok, vždyť si stačí uvědomit, že při ilegálních potratech před rokem 1957 umíralo v průměru 200 žen ročně. Tento interrupční zákon, který platil 30 let až do roku 1987, zřejmě od svého vyhlášení zachránil život 6000 žen.
     Vystoupení před komisí bývalo pro ženy velmi trapné a stresující. Žena například uvedla, že má velké zdravotní problémy, dvě malé děti, malý byt, malý plat a že se právě rozvádí. To vše musela doložit potvrzeními. Přesto se ji snažila komise přesvědčit, aby si dítě buď nechala, anebo aby ho donosila a pak ho darovala k adopci. K adopci by ovšem žádná normální žena nikdy dítě nedala, protože by pak měla celý život stokrát větší výčitky, než když šla na potrat. Při každých narozeninách dítěte by přemýšlela, zda se má v cizí rodině dobře, zda mu tam není ubližováno, atd.,atd. (Ti co ženy přemlouvají k adopci si totiž vše představují jak Hurvínek válku, neboť si patrně neuvědomují, že ženy jsou lidé, nikoliv krávy, kterým lze tele kdykoliv odebrat).
     Před komisí stály i vdané ženy, které už měly odrostlé děti, velký byt, velký plat ba i hodného muže, a přesto se z mnoha osobních důvodů již necítily na to, mít další dítě. Takové ženy byly nuceny si vymýšlet neskutečné lži a báchorky a kydat samy na sebe hnůj. Nezbývalo jim než tvrdit, že byly manželovi nevěrné s kolegou v práci, nebo že byly v parku znásilněné neznámým vojínem, nebo že vlastně ani neví s kým to mají, neboť byly opilé a toho chlapa ze zábavy si vůbec nepamatují. Bylo potupné se takto veřejně zpovídat před cizími lidmi ze svého sexuálního života. Stály tam před komisí jako nesvéprávné, nemyslící dobytče, za které musí rozhodnout moudří lidé, jak naloží s jejich břichem. Existence těchto interrupčních komisí plně odpovídala koncepci totalitního režimu, že řadový občan je nesvéprávné hovado, za které musí rozhodnout vyšší instance, co smí či nesmí dělat, či na co má, či nemá nárok.
     Po zrušení komisí roku 1987 přibyly další velké změny: byly zavedeny miniinterrupce. Miniinterrupce jsou zákroky, které jsou prováděny už do měsíce po vynechání menstruace. Jsou mnohem šetrnější než interrupce, protože se zárodek neodstraňuje chirurgicky, ale se “vysaje”. Tyto šetrnější zákroky se začaly provádět zdarma a rovněž antikoncepce byla zdarma. Svědčilo to o tom, že komunisti o vysokou porodnost již nestáli.
     Po slavném, leč značně pochybném sametovém puči roku 1989 bylo zase vše jinak. Ve všech masmédiích se jako na povel rozvinuly široké debaty na téma nemorálnosti miniinterrupce. Najednou zničehožnic spoustě mainstreamových novinářů vadil ten příliš liberální komunistický zákon, který měl za následek nevídaný nárůst umělých potratů. Jejich počet to opravdu dokazoval: nejvyšší byl v roce 1988, kdy vzrostl o 36 procent, což představovalo 100 000 umělých potratů ročně.
     V několika časopisech ale místo láteření na potraty byly krátce po sameťáku zveřejněny zajímavé výsledky výzkumů, které se prováděly v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tyto výzkumy byly o tom, jaký život vedly narozené nechtěné děti. Komise v socialismu nepovolovaly tenkrát interrupci hlavně mladým, velmi dobře finančně zajištěným dívkám. Určovaly těmto dívkám trest: zhřešilas, budeš mít za trest dítě! A jak dopadla tato mateřství za trest? Dlouhé roky byly studovány osudy těchto matek a jejich nechtěných dětí. Tyto výzkumné studie prý jednoznačně dokázaly, že nechtěné děti jsou na tom špatně. Jednalo se o děti, jež se narodily v Praze po dvojím zamítnutí interrupce. Výzkum došel k velmi závažným údajům. Již ve věku devíti let se u této populace projevily symptomy dlouhodobé sociální deprivace. On to sice těm dětem do očí nikdo nikdy neřekl, že jsou nechtěné, ale ty děti to cítily z chování rodičů celý svůj život. Pubertu prožívaly mnohem komplikovaněji a v dospělosti měly mnohem horší vztahy ve vlastní rodině i v zaměstnání. Dále bylo zjištěno, že z nich byli častěji alkoholici, drogově závislí a kriminálníci. Největší problém však spočíval v tom, že si syndrom nechtěného dítěte nesli celým svým životem a dokonce jej přenesli i na další generaci. Také rozvodovost mezi nimi existovala desetkrát větší.
     Ani matky, které dítě nechtěly nedopadaly dobře. Byly nespokojené se svým životem a většinou špatně snášely už své těhotenství. Pak brzy přestaly kojit a příliš rychle se vracely do zaměstnání. Na své nechtěné dítě byly nevraživé a přísné nebo se mu nevěnovaly. Otcové těch dětí byli lhostejní nebo se často staly takové děti objektem týrání obou rodičů....
     Nemám nic proti seriozním vědeckým výzkumům, co mě ale zarazilo, když jsem o těch výzkumech v mainstreamu četla a v čem není dodnes jasno: jak ti socialističtí vědci ke všem těm intimním výsledkům v době tvrdé normalizace přišli? Že by se propůjčili k tomu, že celá desetiletí dlouhodobě tajně sledovali “vybrané objekty”? Nebo snad ty matky a jejich děti věděly, že jsou pokusnými sledovanými králíky? Asi těžko. To by ty výsledky byly zkreslené, neboť oficiálně sledované matky by si dávaly velký pozor a naopak by se příkladně o své nechtěné děti staraly. Zdá se tedy, že ty dlouhodobé výzkumy matek a jejich dětí tenkrát probíhaly tajně. Dodnes však není známo, kdo se k těm tajným výzkumům konkrétně propůjčil, neboť mainstream pak náhle o těchto věcech přestal psát a už se o tom natrvalo mlčelo.
     Byla to samozřejmě pravda, že se potraty v socialismu zneužívaly ve velkém. Ženy prostě potrat vnímaly jen jako jiný druh antikoncepce. Jít na miniinterupci bylo chápáno jako jít na bezvýznamný zákrok, něco jako vytržení mandlí. Chytřejším lidem ale bylo z těch porevolučních, uměle vyvolaných nekonečných diskusí v mainstreamu předem jasné, o co ve skutečnosti šlo: nešlo o morálku, ale o peníze. A to se záhy potvrdilo: potraty i antikoncepce zdarma byly v nové tržní kapitalistické době urychleně zrušeny, aby se z obojího vzápětí stal výnosný byznys.

Byznys a zisk nade vše?
V prohnilém kapitalismu, kde jak známo jde vždy především o zisk, jde všechno ostatní, třeba i lidské zdraví, stranou. Když se dá vydělat na lidském neštěstí, tak se bez skrupulí vydělává i na něm, jak se u nás stalo i v případě potratů.
      Takřka ve všech zemích byly miniinterrupce nahrazeny asi u 40 procent žen hormonálním potratem. Ten se provádí tak, že už za několik dní po vynechání menstruace se za pomocí tzv. pilulky mifepriston menstruace vyvolá. Tato pilulka se ve Francii používá již od r. 1988. O něco později byla zavedena i v Británii, USA, Německu, Švédsku, Japonsku, Číně a Rakousku. Po roce 2000 i do všech ostatních západoevropských států. U nás v Česku byla povolena až v roce 2013. Tato pilulka ohrožuje ženu podstatně méně než miniinterrupce (vysání obsahu dělohy), protože představuje daleko šetrnější způsob potratu. Eliminuje totiž riziko porušení děložního hrdla nebo zanesení infekce chirurgickými nástroji- a tím i riziko neplodnosti. Potrat pomocí pilulky vypadá jen jako silnější menstruace- zárodek měří nejvýše 4 milimetry.
     V zemích, kde se potratová pilulka již léta používá, zdravotníci zkonstatovali, že se nijak nezneužívá. Její zavedení nevyvolalo žádné zvýšení počtu žádostí o potrat. Některé katolické země, které akceptují spíše smrtící přelidnění na naší planetě nežli účelnou kontrolu porodnosti, však dosud distribuci této pilulky sabotují. Na rozdíl od katolických zemí je český národ pověstný svou bezbožností, proto mě překvapuje, že mifepriston byl u nás schválen až tak pozdě. Také mě překvapuje jeho nehorázná cena. Prý jeho aplikace bude stát 3500 Kč. Ona by byla přemrštěna cena i 500 Kč, natož 3500 Kč. Ale jak známo, prohnilý mafiánský kapitalismus je pouze o zisku a byznysu, a tak si kdekdo na lidském neštěstí opět pořádně namastí kapsy, zejména opět farmaceutické firmy.
     Kvůli větším ziskům čachrují farmaceutické firmy i s jinými věcmi. Už před mnoha lety bylo západním ženám slibováno, že zanedlouho bude dána na trh antikoncepční pilulka, kterou by braly jen jednou měsíčně. Úspěch mifepristone jako potratové pilulky, která se bere jednorázově po vynechání menstruace vedl vědce k tomu, že vyvinuli mírnou verzi mifepristonu- jako antikoncepční pilulku. Tato antikoncepční pilulka neměla být založena na ženských hormonech, na nichž je založena nynější antikoncepce, ale na bázi vyvolání menstruace. Měla být pro ženy mnohem pohodlnější než běžná hormonální antikoncepce, mít méně záporných vedlejších účinků a měla být zejména levnější. A v tom byl kámen úrazu: že ta antikoncepce měla být podstatně levnější. Kdyby se ta jednoměsíční pilulka zavedla, byla by nejméně čtyřikrát levnější než denně užívaná hormonální antikoncepce- a něco takového přece farmaceutické korporace nemohly připustit. Pokud by ta pilulka byla tak skvělá, jak vědci ženám slibovali, tak pochopitelně by na tento druh antikoncepce přešly všechny ženy. Protože spolknout jen dvanáctkrát do roka jeden prášek je výhodnější, než se cpát práškama denně. Jenže tím by farmaceutický průmysl přišel o obrovské zisky, protože když si spočítáme, že stamiliony žen v EU by ročně platilo čtvrtinu ceny současné ceny hormonální antikoncepce, tak nám z toho vychází, že by farmaceutický průmysl přišel o nepředstavitelný balík peněz. A tak se nový druh antikoncepce vhodil do zásuvky a zamknul na deset západů.
     Přitom pro ženy, pro společnost i pro přírodu by bylo daleko výhodnější, kdyby se hormonální antikoncepce přestala v tak masovém měřítku používat. Oč jde? Už dávno se mezi ženami šeptá, že hormonální antikoncepce snižuje plodnost žen. Něco na tom bude. Když srovnáme ženy užívající dlouhodobě antikoncepci s kontrolní skupinou žen, které antikoncepci nepoužívají, pak snadno zjistíme, že u těchto žen plodnost snížená není. Romky, muslimky nebo křesťanky, které hormonální antikoncepci nepoužívají, s otěhotněním problém nemívají. I mnozí doktoři se domnívají, že problém vězí v tom, že když dívky používají antikoncepci v průměru 10 let, tak si jejich tělo natolik zvykne odmítat spermie, že je pak ”ze zvyku”odmítá i tehdy, když mladé ženy antikoncepci vysadí a chtějí otěhotnět. Hormonální antikoncepce má mnoho dalších nepříznivých účinků na zdraví žen: nevolnost, bolestivou citlivost prsů, slabé krvácení mimo cyklus, náchylnost ke střevním infekcím, zvracení, riziko infarktu myokardu, migrény, riziko křečových žil a tromboembolie, tloustnutí, nebezpečí chronického onemocnění jater, poruchy metabolismu cholesterolu a mnoho dalších nepříjemných zdravotních komplikací. Že s hormonální antikoncepcí mají ženy tisíce problémů si můžete snadno pod nějakým heslem vyhledat na google, nebo si počíst třeba na tomto webu v jeho internetové poradně: www.antikoncepce.com . Klikněte si tam na tu Internetovou poradnu a nepřestanete se divit, kolik zdravotních nepříjemností kvůli antikoncepci ženy prožívají. Také si dost žen stěžuje na to, že při užívání hormonální antikoncepce ztratily chuť na sex. V okamžiku, kdy antikoncepci vysadily, chuť na sex se jim zase vrátila. K čemu je dobrá ntikoncepce, která bere lidem chuť na sex?
     Antikoncepce zkrátka přináší pharma firmám pěkné zisky a na příkladu postinoru názorně ukážu jak farmaceutický průmysl přímo nestydatě na ženách vydělává. V socialismu stálo jedno platíčko tabletek postinoru 7 Kčs. Bylo jich tam deset na deset použití, takže jedno použití stálo sedmdesát haléřů. Dnes stojí jedna dvojtableta postinoru na jedno použití neuvěřitelných 500 Kč. Čili tento postinor je za 25 let od sametovky o 50 000 procent dražší. (1 tabletka postinoru před revolucí zaokrouhleně 1 Kčs, 1 dvojdávka postinoru nyní 500 Kč, Rozdíl= zdražení o 50 000 procent) Kdyby se takto mělo zdražit třeba máslo, jež v socialismu stálo 10Kčs a dnes ho můžete v Tesku koupit za 30 Kč, tak by stálo 5000 Kč.
     Je tohleto normální? Pochopitelně není. Kdyby existovala ve farmaceutickém průmyslu nějaká konkurence, tak by takováhle přemrštěná cena postinoru nemohla nikdy vzniknout. To znamená, že nám vládnou monopolní korporace, které si s námi dělají co chtějí. Pilulka postinoru má doslova cenu zlata, neboť vězte, že za 500 Kč si dnes můžete koupit zlatý přívěšek na krk.
     Zkusím odhadem vypočítat, o kolik zisku by monopolní farmaceutický průmysl přišel, kdyby nenormálně nezdražil postinor. Počítejte se mnou. Lze přepokládat, že z 5 milionů žen v Česku jsou 3 miliony v reprodukčním věku. Tyto ženy se musí chránit nějakou antikoncepcí a ta je stojí v průměru 1500 Kč ročně. Tři miliony krát tisícpětset, to se rovná čtyři a půl miliardy korun zisku ročně. Monopolní výrobci hormonální antikoncepce by byli značně ztrátoví, kdyby dobrá polovina z těch tří milionů žen, užívajících hormonální antikoncepci odpadla, protože by se spolehly jen na postinor. Byly by to dva druhy žen: buď velmi mladé dívky do dvaceti let, nebo ženy nad 45 let. Existuje mnoho mladých dívek, které mívají pohlavní styk zřídka. Těmto dívkám by stačilo mít v kabelce schován pro všechny případy postinor. Jenže postinor je jako z udělání zničehonic nepředstavitelně drahý, takže by přišel dívky ročně (při souloži jedenkrát za měsíc) na 6000 Kč. Proto musí na postinor zapomenout a musí se zbytečně DENNĚ cpát škodlivou hormonální antikoncepcí, přestože mají sex tak zřídka. Ženy nad 45 let, které už děti mají, a těhotenství jim už v zásadě nehrozí, těm by stačila až do menopauzy kombinace postinoru s mifepristonem. Místo toho se ale rovněž musí denně zbytečně cpát hormonální antikoncepcí . Kdyby postinor nebyl přemrštěně předražený a jednorázové použití by místo 500 Kč stálo například jen 30 Kč, pak by spousta žen se nemusela cpát denní antikoncepcí. Za zmínku stojí také dodat, že v socialismu po požití postinoru ženám nic nebylo. Mohly postinor bez problémů používat jako běžnou antikoncepci klidně třeba třikrát do měsíce, a z toho důvodu se postinor prodával po deseti tabletách. Kdežto nyní je jim po požití dvojtabletky špatně, což znamená, že jeho účinky byly nepřiměřeným způsobem ( schválně) zesíleny. To jsou prapodivné postupy, nemyslíte?
     Takže farmaceutickým firmám by vznikla velká škoda, přišly by o několik miliard zisku, kdyby byl k mání levný postinor, po kterém není ženám špatně a jako jistič mifepriston. Díky postinoru a mifepristonu by byly miniinterrupce prakticky zrušeny. Ale kvůli svým velkým ziskům se monopolní farmaceutický průmysl neštítí ženy okrádat o zdraví, plodnost, sexuální chuť a v neposlední řadě i o peníze. Zanedbatelné není ani to, že hormonální antikoncepce zaneřáďuje celou přírodu. Vyplavené estrogeny z antikoncepce se dostávají do vody, kde se nakonec v potravním řetězci dostávají i do potravy mužů. Těm se kvůli tomu snižuje počet spermií a následně plodnost.
     Jak je vidět, v dnešní mafíánské prohnilé kapitalistické době je vše jen o výhodném byznysu a na lidi se zvysoka kašle. Kdyby totiž šlo o skutečné řešení problémů a nejen o výhodný byznys, tak by zde už dávno byla k mání jednorázová hormonální měsíční pilulka anebo alespoň levný a dostupný postinor. Místo toho se rozhodli kapitáni pharmabyznysu trápit ženy denní škodlivou antikoncepcí, protože je pro ně finančně nejvýhodnější.
     Co bychom si tedy měli do budoucnosti přát? Především aby byla k dispozici pro ženy co nejkvalitnější antikoncepce, která by neničila jejich plodnost, zdraví, ani sexuální chuť a byla levná, nikoliv předražená. A aby hazardéři s lidským zdravím zde konečně na všechny kliniky hromadně zavedli používání mifepristonu, čímž by se definitivně zrušily miniinterrupce. A aby na základě už od dětství zavedené rodinné výchovy vznikaly odpovědné, hlubší partnerské vztahy, v nichž by se rodily chtěné a velmi milované děti, neboť potrat, to je zanedbaná prevence.

Tmářství církevní oligarchie
V civilizovaných zemích platí uzákonění, které určuje, že nejpozději do 12. týdne těhotenství se žena sama může svobodně rozhodnout pro potrat. Většina žen ale samozřejmě tak dlouho nečeká a řeší svou situaci již v prvním měsíci těhotenství. V některých západních zemích se miniinterrupce ani neuvádí ve statistikách, nepočítá se mezi potraty, neboť je zařazena do kolonky regulace menstruace. Proto tam vykazují tak malý počet potratů, na rozdíl od nás. V silně katolických zemích však platí, že ženy mají omezené právo rozhodovat o svém těle. Z našich nejbližších sousedů je to Polsko, kde se neustále dohadují kolem interrupcí. Sice přibližně 70 procent Poláků zasahování církve do svého intimního života odmítá- přesto jim to není nic platné. Mocná církev prosadila svou, a tak zákon, který výrazně omezuje umělý potrat se stal typickým příkladem vměšování se katolických oligarchů do polského politického života. Poslanci, když o tom hlasovali, se odmítli řídit většinovým veřejným míněním a řídili se postojem katolické hierarchie, která o omezování potratů rozhodla.
     Další známou katolickou zemí, jež se proslavila protipotratovými zákony, je Irsko. Nicméně v dnešní době tam panuje spokojenost na obou stranách. Na důkaz tolerance bylo nakonec rozhodnuto, že irské ženy mohou vycestovat za potratem do zahraničí, bez následného popotahování. Jak čisté ruce tím Irové získali: je jistě velmi mravné hodit vlastní plod sousedovi za plot.
     Zvláštní situace panuje v Americe. Tam má totiž církev rovněž tradičně velký vliv a taky ho bezostyšně využívá. Došlo to až tak daleko, že tam náboženští fanatici v minulosti zastřelili několik potratových doktorů. “Velcí zastánci života” zavraždili dospělé lidi a nepřišlo jim to divné. Ve Střední a Jižní Americe, které jsou rovněž převážně silně katolické země, jsou zákonná omezení potratů také velmi přísná. Američtí občané se rozdělili na dva tábory: na ty, co jsou na straně embrya ( hovoří se o právu na život již od početí) a na ty, co jsou na straně ženy (hovoří se o právu na vlastní sebeurčení, že žena má mít možnost si sama svobodně zvolit, zda chce být matkou nebo ne).
     Jsem pochopitelně na straně té druhé skupiny, argumenty těch prvních naprosto neuznávám- jsou absurdní. Plnoletá a svéprávná žena má právo rozhodovat o sobě samé. Druhá skupina, zastávající se ženy, vychází ze základních lidských práv, konkrétně z neporušitelnosti přirozených práv člověka. Je nutné zastavit se u pojmu “integrita ženy”, což znamená, že embryo je součástí ženy a bez ní nemůže existovat. Žena jako subjekt všech garantovaných lidských práv a svobod má tedy nejen nezadatelné právo na reprodukci, ale i na potrat jako součást práva na vlastní sebeurčení. Sebeurčení spočívá v tom, zda žena chce či nechce být dárkyní života, zda chce či nechce být matkou. Kdo chce mít deset dětí prosím, může si je dopřát, nikdo mu to nezakazuje. Ale kdo nechce mít děti žádné, má na to taky plné právo, i za cenu zbavení se dvoumilimetrového zárodku.
     “Ochránci života”, nebo-li katolíci vehementně tvrdí, že zárodek má za všech okolností právo na život. O těchto věcech by se dalo donekonečna neplodně diskutovat. Tak jako katolíci tvrdí, že život se má narodit za každou cenu, stejně tak zase nekatolíci oponují, že mnohé děti mají právo na nebytí. Pokud dítěti hrozí, že se narodí do prostředí, kde je mu souzeno do pěti let za hrozných útrap zemřít hlady- pak má právo se vůbec nenarodit! Plodit děti s vědomím, že je čeká záhy smrt je strašné. Zastánci života by měli uznat, že dítě má právo na život- ale do dobrých podmínek! Na mnoha místech světa však podmínky k životu nejsou a zdá se, že v přelidněných rozvojových zemích lidský život nic neznamená, neboť se tam lidé mezi sebou i bezostyšně vraždí. Jaký smysl má například narození dítěte v Somálsku, kde nepředstavitelně trpí hladem, nemocemi a dalšími útrapami, než ve třech letech umře? Nebylo by lepší, kdyby tam ženy používaly antikoncepci nebo spolkly mifepriston?
     Pochopitelně, že nejzodpovědnější chování je chránit se antikoncepcí před nechtěným těhotenstvím. Když k otěhotnění i přesto dojde a my nejsme schopni zajistit dítěti hezký a šťastný život, pak je zodpovědnější odstranit zárodek. Určitě daleko zodpovědnější než nechat dítě po narození umřít hlady. Anebo ho na ulici honit jako divou zvěř a střílet jako zajíce- jak se tomu děje v ulicích katolické Brazílie. Neboť je známo, že v Rio de Janeiru, ale i v jiných velkých městech, jsou bezprizorní pouliční děti zabíjeny jako obtížný hmyz. Rodiče, kteří nejsou schopni zajistit dítěti hezké dětství, dát mu láskyplnou rodičovskou péči, vzdělání, příjemné bydlení a zdravé životní prostředí, nemají právo jen tak bez rozmyslu vrhat děti do života a činit je nešťastnými. Rodit děti jedno za druhým dovede každý primitiv. Ale zajistit jim pěkný život, to už tolik lidí nedovede. Právo na život znamená třeba i to, že člověk sežene práci, aby měl obživu a pokud práce není, tak mu stát zajistí základní, ničím nepodmíněný příjem, aby neumřel hlady.
     Jako mladá dívka jsem občas přemýšlela nad tím, co bych si vybrala, kdybych měla možnost si vybrat mezi narozením se a nenarozením se. Došla jsem k závěru, že bych si radši vybrala nenarodit se. Nelíbilo se mi na téhle planetě to, že se zde živočichové vzájemně zabíjejí a požírají, aby sami přežili. Taky mi hodně vadilo, že silný neochraňuje slabého, ale utlačuje ho. A že dobro nevítězí nad zlem jako v pohádkách, ale je to obvykle naopak. Kolik lidí si v životě na adresu svých rodičů pomyslelo totéž co já? Že si pět minut udělali dobře a člověk se pak kvůli tomu musí povinně plácat na světě. Sebevrazi tyto špatné myšlenky realizují, nejsou rodičům za darovaný život vděčni. Radši se dobrovolně vrátí do nebytí než by využívali Danajského daru bytí.
     Je neuvěřitelným pokrytectvím, když nám náboženští fanatici ve svých lživých filmech předvádějí zárodky jako trpící vražděné děti. Ať se to pokrytcům líbí nebo ne- zárodek není člověk. Mohl by z něj být člověk, ale není. Při včasném požití mifepristonu se odstraní asi třímilimetrový kousek nevědomé hmoty. Tento kousek hmoty si nemůže nic uvědomovat, protože nemá čím- chybí mu mozek. Mozkové hemisféry se totiž začínají vyvíjet až v pátém měsíci těhotenství. Prostě chuchvalec buněk je vržen zpět do neexistence, aniž by prožil sebemenší bolest nebo trauma.
     Jeden můj čtenář mi v diskusi napsal: Jakýkoliv umělý potrat je samozřejmě vražda. Lidský život má být chráněn od početí. Že je člověk člověkem od početí, ví i lékaři. A já jsem mu na to odpověděla: To je jen Váš osobní názor a nic víc. Navíc jste muž, takže se Vás tenhle problém netýká. Oplodněná buňka není člověkem, tak jako není člověkem ani jednotlivá tělesná buňka. Pokud byste na tom tvrdošíjně trval, že spojení vajíčka se spermií je již člověk, pak já Vám mohu začít tvrdit, že spermie je poloviční člověk. Je to také živý minitvor, který se dokonce pohybuje s pomocí bičíku, aby dosáhl svého přirozeného cíle. Tato živá mikroskopická rybička s mrskajícím se ocáskem, tento posvátný ŽIVOT , nesoucí veškeré genetické informace o svém nositeli, je přírodou určena k tomu, aby oplodnila ženské lůno a stala se celým člověkem. Ale jak mnohý muž s těmito vzácnými lidskými rybičkami zachází? Velmi hanebně a kolikrát velmi otřesně! Bez špetky úcty k těmto živým téměř lidem. Provádí zkrátka s nimi psí kusy na různé způsoby, a tím je znesvěcuje jako biblický Onan.
     V našich tělech denně odumírají miliony tělesných buněk, aniž bychom se nad tím nějak pozastavovali. V podstatě by z nich rovněž mohli být neopakovatelní lidští jedinci. Protože v době klonování, kdy se běžně klonují zvířata (a patrně v tajných laboratořích i lidé), už víme, že by se z tělesné buňky dal vypěstovat nový, zcela originální člověk. Stačilo by tu buňku pouze vložit do vyprázdněného vajíčka a pak dát do dělohy, kde by vyrostla nová lidská bytost. Když lékaři denně odřezávají lidem nemocné orgány, tak vlastně zahazují stamiliony potenciálních lidských bytostí. Uříznou třeba po dopravní nehodě někomu rozdrcenou nohu, ale nemají pocit, že by z té nohy měli zachraňovat zdravé, žijící originální buňky, protože by z nich mohli být naklonováni noví lidé.
     Je paradoxem, že tu pravou hrůzu ze smrti si neprožije zárodek při potratu, ale až dítě při porodu. Představte si tu situaci: dítě si hoví v plodové vodě, pěkně v teple, v naprostém bezpečí. Jeho nyní už fungující mozek zaznamenává libé i nelibé pocity. Libé pocity dítě má, když slyší klidný tlukot matčina srdce. Nelibé zaznamenává třeba při rozčilení ženy. Najednou je dítě z té pohody násilím vytlačováno a posouváno krutě svírajícím tunelem někam pryč do neznáma. Mozek dítěte prožívá strašný strach. Získává šok na celý život- prožívá jakoby svou vlastní smrt. A právem. Vždyť některé děti při porodu skutečně zemřou. Udusí se, když nejsou včas vytáhnuty do života. Takže nikoliv zárodek, ale dítě při porodu prožívá smrtelnou úzkost.
     I přes odpor antipotratářů, stejně tak jako tak mnoho žen zárodek spontánně potratí. Mnoho embryí přichází nazmar, protože proti “nemorální”přírodě jsou i církevní potentáti bezmocní. Studie hormonálních změn u žen, které se snaží otěhotnět, ukázaly, že osm z deseti oplodněných vajíček se většinou potratí spontánně, aniž by ženy cokoliv tušily. Zvláště mezi pětatřicátým a pětačtyřicátým rokem vzroste míra samovolných potratů asi pětkrát. Příčinou jsou nahromaděné chromozomální poruchy. Většina začínajících těhotenství bývá tedy samovolně přerušena, bez ohledu na mínění ochránců života. Genetický výběr je přirozenou součástí reprodukce, protože smrt je neoddělitelnou součástí života. Tak jak to vidíme třeba na zahradě. Tam taky každé jablíčko neuzraje. Většina zelených a nezralých jablek popadá na zem. Další věc: ve všech vyspělých zemích se dnes běžně provádějí umělá oplodnění. Je známo, že na jedno úspěšné oplodnění připadne v průměru sedm neúspěšných. To znamená, že z těch sedmi odumřelých zárodků mohli být také lidé. Mnoho zárodků takto přijde nazmar. S tím se nedá nic dělat, neboť na druhé straně neplodné ženy získají konečně vytoužené dítě. Takhle se manipuluje s lidským materiálem ve velkém.
     Při jednom ze způsobů léčby neplodnosti nechávají lékaři lidská embrya vyrůstat po několik dní ve specializovaných laboratorních podmínkách. Obvykle se přitom oplodňuje větší počet vajíček než je nutné, neboť nelze dopředu odhadnout, kolik se jich “ujme”. Přebytečné zárodky často slouží k výzkumným účelům. Výzkum na těchto přebytečných zárodcích směřuje ke zdokonalování výsledků umělého oplodňování nebo k pátrání po vadách geneticky způsobených v raných fázích těhotenství. V některých zemích je takový výzkum zakázán, jinde alespoň limitován pouze na zárodky mladší než 14 dní. Ovšem ve většině zemí se tento výzkum prostě provádí. Církev s tím pochopitelně nesouhlasí, ale co může dělat? Na tomto poli jí protestování není nic platné, věda i byznys si jedou podle svého, a tak církev patrně usoudila, že daleko snadnější je buzerovat a pranýřovat pouze ženy. Snaží se vytvářet v ženách co největší pocity viny. A pak pokrytecky hlásá: vidíte, potraty v duších žen zanechávají celoživotní trauma.
     Vůbec nejabsurdnější je požadavek církve, aby ženy nepoužívaly žádnou antikoncepci. Ernest Borneman ve své Encyklopedii sexuality napsal: “Kdo ochranu proti početí považuje za nepřirozenou, nemorální nebo bezbožnou, podporuje potraty. Nic nepřispělo k rozšíření potratů více než katolický zákaz ochrany proti početí a katolická podpora metody rytmu, která v důsledku velké životnosti spermatozoí ve vaginálním sekretu vede často k těhotenství i tehdy, když došlo k pohlavnímu styku v neplodných dnech.”
     Jak si vysvětlit nesmyslná a podivná nařízení církevních hodnostářů? Proč s využíváním neplodných dnů souhlasí, ale s jinými druhy antikoncepce nesouhlasí? Znáte tenhle kameňácký vtip? Opilec se klimbal v tramvaji a náhle se vyzvracel jedné paní na kabát. Paní mu pobouřeně řekla: “Vy prase!” Opilec opáčil: “Já a prase? Podívejte se na sebe, jak vypadáte.” Ten vtip připomíná morálku církve, když muže nabádá, aby nepoužívali kondom. Katoličtí muži se pak tváří, že chtějí mít děti a souloží bez ochrany o stošest. Také katolické ženy souloží bez ochrany, protože ji mají zakázanou. Spoléhají se jen na plodné a neplodné dny, dokud neotěhotní. Když pak některé z nich jsou nuceny se rozhodnout pro potrat, protože si více dětí již zkrátka dovolit nemohou, veškerá vina je svalována jen na jejich hlavu, na muže nikoliv.
     Proč církevní oligarchie tu antikoncepci pořád zakazuje? Inu proto, že je stále zahleděna do své slavné minulosti, do svého ohromného vlivu, který kdysi měla. A tak si asi nevšimla, že ustrnula ve vývoji. Ignoruje moderní dobu. Církevní hodnostáři chtějí udržovat morálku tak jak byli zvyklí celou minulost: držet bič jen nad ženami. Za odporem k antikoncepci tedy vězí snaha neustále ženám vládnout, poroučet a držet je v ideologických okovech jako za starých, dobrých, totalitních církevních časů. Říkám si: Jakým právem se chce nějaký pošahaný katolík starat o mé břicho a mé svědomí? Já také nesouhlasím s jejich dogmaty, ale nic jim nezakazuji. Nutit ženy násilím být matkou je stejně absurdní jako kdyby někdo násilím nutil muže, že musí povinně býti otcem. Nu a pak povinně s tou ženou, kterou oplodnil, že by musel žít, a povinně se s ní starat o to nechtěné dítě.
     Církevní oligarchie se bude muset konečně rozhodnout: měla by připustit alespoň antikoncepci. Už dávno je všem jasné, že náboženství vždy účinně bránilo jakékoliv osvětě, aniž dokázalo zamezit šíření pohlavních nemocí, mimomanželským stykům a potřebě útulků pro odložené děti. Doufejme, že co nevidět změní některá svá zastaralá dogmata. Katolická církev dodnes propaguje nejméně lidské a nejméně mravné stanovisko k pohlavnímu životu. Je divné, když normální sex mezi partnery, který utužuje jejich pevný vztah, při němž používají ochranu, jí vadí. Kdežto nenormální, veřejně kupovaný sex, provozovaný bez lásky, kde se používá ochrana ve velkém, a který rozbíjí pevné vztahy mezi lidmi, jí nevadí. Je-li pokládáno za účel milostného života pouze potomstvo, je to hledisko slepě živočišné a je to zásada moudrá tak leda pro pěstitele dobytka. Vyšší mravnost je na straně těch, pro něž milostný život má svou individuální svéprávnost a samoúčelnost, která je vědomě a s rozmyslem plněna. Těhotenství a zplození potomka má nastat pouze tehdy, když oba milující se lidé jsou ve zdravém rozkvětu svých tělesných a duševních sil, když přistupují k pohlavnímu aktu s vroucím nadšením, kdy si oba velmi přejí dítě a oba se na něj velmi těší. To je jediná správná forma rozplozovací lidské činnosti, důstojná člověka.
     Příkaz doby velí, aby byla obě pohlaví zodpovědná, nejen ženy. Lidstvo se už nemůže dál množit, protože ničí a rozežírá celou planetu jako škodlivá plíseň. Lidé se přemnožili, takže jiná cesta než přes antikoncepci nevede. Proto by církev měla co nejdřív změnit svůj dogmatický názor na antikoncepci. Už alespoň kvůli chorobě AIDS. I do těch nejzapadlejších koutů světa by se kondomy a všechny ostatní druhy antikoncepce měly co nejrychleji rozšířit.
     Církev by měla radši více zaměřit svou pozornost na boj proti válkám a nesmyslnému vraždění již hotových dospělých lidí. Měla by s větší vehemencí- ne vlažně jako dosud- vystupovat proti obludnému zbrojení, které je určeno k ničení lidí ve velkém. Potraty jsou proti tomuto současnému běsnění a hromadnému vraždění naprosto bezvýznamnou záležitostí. Zárodky, které se v oblastech válek a hladomoru nenarodily si k tomu mohou jen a jen blahopřát. Jak by bylo skvělé, kdyby církevní oligarchie se stejnou vervou vystupovala proti nepřetržitému válčení americké oligarchie a útočné zločinecké alianci NATO. Jenže církevní oligarchie, v čele s papežem, je s touto finanční oligarchií pevně spřažena, takže se odsouzení jejich vraždění nikdy nedočkáme.
     Každá žena, která se rozhodne porodit nového člověka, ho tímto nerozvážným činem zároveň odsuzuje k smrti. A k jaké smrti! Tahle smrt je pro nás pro všechny bolestná, protože většina z nás statisticky umírá v opuštěném, bezvýchodném, smutném stáří. S bolestivou těžkou nemocí, plně si uvědomující svou neutěšenou situaci. Takže smrt nás čeká v každém případě, jsme k ní odsouzeni tak jako tak všichni. Mně už dnes celkem nevadí, že jednou umřu, smířila jsem se s tím. Akorát mi hodně vadí to stárnutí, a taky to, že nebudu mít možnost dál pozorovat vývoj na Zemi. Jak ráda bych existovala alespoň jako takové zvědavé vesmírné oko, abych mohla dál pozorovat, co se děje na Zemi a jak si lidstvo dál počíná.
     Nu dobrá, je nám všem jasné, že jednou tak jako tak umřeme. Teď jde ještě o ten život, zda ho stojí za to žít. Mnoho lidí si klade otázku: Proč vlastně žijeme? Co je smyslem našeho života? Došla jsem nakonec k názoru, že smyslem života je život sám. Možná je lepší být na okamžik člověkem, než tisíce let mrtvým balvanem. Na druhou stranu, pokud je život příliš bolestný, pak je lepší být tím mrtvým balvanem. Jde tedy o kvalitu života. Jen když je život hezký, když se nám na světě líbí, pak stojí za to žít. Z toho důvodu by si měli všichni budoucí rodiče klást otázku: budou naše děti šťastné v takovém světě, do jakého je vrhneme? Nebudou nám jednou vyčítat, nebo nás přímo proklínat, že jsme je odsoudili k utrpení? Když někdo v Brazílii ženám káže, že umělý potrat je smrtelný hřích, tak ať se potom laskavě postará o všechny ty bezprizorní nešťastné děti, které pobíhají hladové po ulicích a jsou pronásledovány a zabíjeny! Stejně tak je otřesné, když člověk vidí v televizi záběry, v nichž jsou děti vyhublé na kost v náručích rovněž vyhublých žen. Přesto budou někteří lidé stále dokola tvrdošíjně tvrdit, že bůh to chce. Jejich “lidumilnost” je vskutku podivná, když jim nevadí, aby se děti rodily a vzápětí v utrpení umíraly.
     Ještě jeden negativní jev s gustem zkritizuji.Všechno souvisí se vším, mainstreamová média vlastněna a kontrolována globálními bankéři řídí povětšinou muži, a tak není divu, že píší tak jak píší. Poslušní šéfredaktoři se řídí heslem: koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A tak řídí noviny v tom duchu, co si přeje korporátní vlastník novin. Když zrovna novináře nebaví psát o prostitutkách, vrhnou se na potraty- ale taky to není to náhoda. V případě článků o prostitutkách dělají skrytou reklamu na placený sex, aby mafiáni měli větší zisky a v případě potratů zase vyhovují bohatým církevním hodnostářům. V tomto světle pak člověk snadno pochopí, jak je možné, že veškerá špína ohledně prostituce i potratů se háže jen na ženy. O vině mužů se mlčí, jako by u toho nebyli dva. Mladá fronta Dnes (na internetu přezdívaná Lžidnes), kterou jsem od pseudorevoluce četla plných 20 let (už ji naštěstí nečtu), přesně v duchu pokrytecké katolické morálky sáhodlouze pořád rozebírala neustále nezodpovědnost žen, které se rozhodnou jít na potrat. Že u toho byli také muži, kteří si lehkovážně užívali rozkoše, aniž se starali o následky, o tom „mediální prodejné šlapky“, jak jsou dnes běžně nazýváni mainstreamoví novináři na internetu, zásadně nepsali. Časem mě přestalo udivovat, že tak rádi v pravidelných intervalech zveřejňovali dopis nějakého fanatika, aby zčeřili nudnou hladinu svého psaní. Přestože většina obyvatelstva byla vždy PROKAZATELNĚ za svobodu potratů, novináři typu Martina Komárka na něčí objednávku však stále proti ni dodnes brojí. Když jsem tak pořád dokola četla ty články o nemorálnosti potratů, zase mě pokaždé napadalo, proč ti samí prodejní novináři více nevystupují proti globálním bankéřům, zbrojařským korporacím a jejich válčení a vraždění. Komárek vždy jen zveřejnil protesty mužů proti potratům, ale názory žen nepřipustil. Tomuto novináři nepřišlo zvláštní, že by měl vždy apelovat i na muže a nabádat je, aby se při pohlavním styku chránili, když nechtějí mít děti. Místo toho pořád jen napadal ženy, že jsou vražedkyně dětí. A tak nemorálním presstitutkám MFD vzkazuji toto: Místo dojímání se nad cizím embryem v cizím břiše nasměrujte svůj soucit užitečnějším směrem. Bojujte svým psaním za životy už narozené! Zajímejte se o zlepšení podmínek nechtěných dětí, nebo pomáhejte zachraňovat týrané děti z rukou brutálních rodičů, popřípadě pište o juvenilní justici, jak krade děti z řádných rodin, a pak s těmito ukradenými dětmi obchoduje. Je zde také mnoho těžce tělesně poškozených dětí, ze stále zhoršujícího se životního prostředí (chemtrails), či vlivem očkování. Tepejte a kritizujte zvyšování daní a snižování sociálních dávek ze strany současných, naprosto bezcharakterních pravolevých papalášů.
     V sexuálním životě muže a ženy platí jednoduchá matematika, tzv. nepřímá úměra: čím více zodpovědných mužů a žen, tím méně potratů. MUDr. Plzák kdysi s nadsázkou napsal: “Kdybychom rodili my muži, pak bychom jakékoliv lehkomyslné početí prohlásili za zločin a toho, kdo by nás lehkomyslně oplodnil, bychom příslušnými zákony připravili o hrdlo. O antikoncepci by nepřednášeli gynekologové, ale prokurátoři. Podvolí-li se žena pohlavnímu styku, demonstruje tím nekonečnou velkorysost spojenou s neuvěřitelnou lehkomyslností. Buď je zmáhána pohlavní touhou více, než si myslíme, nebo nám chce udělat více radosti, než si myslíme. Ale rodí ženy a ať už je to jakkoli, patří jim dík a obdiv za strádání, bolest a posléze i za starost.”
     Zvyšovat počet obyvatelstva dětmi nechtěnými, neplánovanými, počatými pouhou nezodpovědností ženy a muže, nebo z chybění antikoncepce je absurdní. Člověk není myš ani potkan, aby se slepě přemnožoval. Od toho má myslící mozek, aby přemýšlel a plánoval svůj život. Množit se geometrickou řadou, a pak to regulovat válkami, to špatné řešení. Dovedu si představit, jak by to už za takových pouhých deset let taky mohlo dopadnout: každá žena, která by si dovolila mít víc jak jedno dítě, by byla společností odstrkovaná a odsuzovaná jako nějaký zločinec. Ostatně v přelidněné Číně už taková situace nastala. V Indii do ní nemají daleko. Navíc v obou těchto totalitních zemích se usmrcují děti ženského pohlaví, takže už nyní tam mají nedostatek žen. Tím si zadělávají na budoucí problémy.

K sobě soucitně, ke zvířatům bezcitně?
Každý “ochránce nenarozeného života”, co si rád pochutnává na grilovaném kuřátku, by si měl občas uvědomit, jakým způsobem přišlo to kuře o život. Bylo zaživa pověšeno hlavou dolů na porážecí lince, kde v hrůze čekalo na svou smrt. Drůbežářské závody denně takto “zpracují” miliony kuřecích životů. Občas se prý stává, že nějaké to kuře proklouzne mechanickému noži a pak je vzápětí spařeno vřelou vodou a oškubáno zaživa. Již kdysi spisovatel Bohumil Hrabal upozornil, že za ním přišel jeden řezník a prosil ho, ať napíše knihu o tom, jak nelidsky lidé zacházejí s jatečními zvířaty, která, dřív než umřou, jsou spíše umučena. Nevědí snad lidé, že dospělé zvíře cítí bolest stejně jako oni? Myslící dospělé zvíře, které má zcela evidentně strach ze smrti a navíc trpí velkou bolestí ze špatného zacházení, je přece na tom stejně jako člověk v podobné situaci. Nevím, kde lidé vzali tu obrovskou drzost povyšovat svou bolest nad bolest zvířecí a sami sebe považovat div ne za bohy. O vlastních embryích dokáží celé hodiny útlocitně diskutovat, ale proti takovému svinstvu jako je týrání zvířat se snaží málokdo bojovat. Zrodili jsme se na téhle planetě z chuchvalce buněk a naše geny jsou téměř totožné s geny šimpanzů, myší či dokonce s geny banánu- evidentně jsme se zvířaty i rostlinami na genové úrovni pevně spjati. Povstali jsme ze zvířat a ve svém hlubokém nitru zvířaty stále ještě jsme. Přesto se nad všechny živé tvory neskutečně povyšujeme.
     Jednou jsme s dcerou v televizi shlédly film, ve kterém reportéři v Americe potají natočili, jak velmi surově farmáři zacházejí se zvířaty při dálkové přepravě. Mlátili s jejich těly o zem jako by to byly pytle brambor a pak padesát hodin musela zvířata ve voze nepřetržitě stát namačkána na sebe. Celou tu dobu jim nedali ani napít. Přitom už po osmi hodinách trpí zvíře nesnesitelnou žízní. Potom je polomrtvé se zlomenýma nohama farmáři mlátili železnými tyčemi a zase s nimi házeli z výšky vozu, jako by už nežila. Z jednoho dýchacího malého okýnka mělo zvíře vystrčenou hlavu a žalostně naříkalo. Stěžovalo si celému světu, ale nic mu to nebylo platné. “Hovada, dobytkové, prasata!” ulevila jsem si, když jsem ten film v televizi viděla. Pak jsem si vzápětí uvědomila, že nemohu ani tak nadávat, protože urážím ta nebohá zvířata. Když ty hrůzné scény viděla moje dcera, usedavě se rozplakala. Natrvalo dlouho a přestala jíst maso. Proč dokáží být lidé tak krutí? Co opravňuje ty lidské bestie takhle se chovat ke zvířatům? Inu, protože je to jen kvůli penězům. Kšeft je kšeft a jakékoliv zdržování znamená zdražování. I maso vezené v lednicích by se prodražilo, proto se převážejí zvířata živá. Kvůli penězům mohli přijít o život i ti reportéři, co to mučení zvířat potají natočili. Při těch drastických scénách jsem si také vzpomněla na americké zastánce nenarozeného života: Ti zasranci! Tuhle hrůzu ve své zemi nevidí? Jak se vůbec opovažují starat se o cizí břicha? Jako bychom my ženy byly rovněž pouhý dobytek, se kterým si může kdejaký sviňák nakládat jak chce. Já asi nemám vlastní mozek, proto mé problémy má za mě vyřešit soused, interrupční komise nebo katolík.
     Dost mě zaráží, že katolíci nemají kdovíjaký kladný vztah ke zvířatům. Zvířata jsou jim ukradena. Církevní hodnostáři sice oficiálně uznávají, že zvířata jsou také boží tvorové- ale to je asi tak všechno. Svou lhostejnost prozrazují i při vánočních svátcích. Vánoce, oslava zrození Ježíše Krista, se započnou tím, že se všude veřejně na ulicích začnou vraždit kapři. Tito kapři jsou mnohde neskutečně týráni, než jsou konečně zabiti. Kdyby dokázali vydávat zvuky jako jiní živí tvorové, tak by úpěnlivě kvíleli, aby se lidé alespoň trochu nad nimi smilovali. Již několik dní před smrtí je lidé přehazují z auta do auta, ze sádky do sádky, mlátí s nimi jako s bramborami, jako by to nebyly živé bytosti. Po celém těle odřené ryby pak jen marně bezmocně mlčky lapají málo okysličenou vodu a kulatýma očima prosí lidi o lepší zacházení. Celou dobu se totiž povětšinou dusí, schází jim kyslík. Poté je někteří prodavači zabíjejí neodborně, protože je chytají za žábry, aby sebou nemrskali, což ale rybu hrozně bolí. Nebo je při zabíjení nesmyslně píchají do ocasů. Pak do nich před zraky kupujících buší palicí a kolikrát začnou uřezávat hlavu dřív než je kapr mrtvý.
     A co na to katolíci? Nic.Týrání zvířat je nezajímá. Tato jatka je nechávají lhostejnými- nikdy jsem neslyšela jejich protesty proti mučení zvířat. Přitom takový dospělý kapr vnímá vše kolem sebe nesrovnatelně víc než třeba čerstvě narozené dítě. Toto má být oslava svatého?
     Vůči zvířatům mají velký dluh i poslanci, protože práva na ochranu zvířat jsou dodnes nedokonalá. Ochránci zvířat marně apelují na poslance, marně volají po lepším zákoně na ochranu zvířat. Jejich volání nechává poslance lhostejnými. Ochranáři napsali: “Upřeli jste všem živočichům jakákoliv práva na ochranu opravdu účinnou. Mají snad kvůli vašemu “přehlídnutí”, zejména při výzkumech, v podstatě zbůhdarma trpět statisíce živých bytostí? Nedopusťte, abychom se před světem museli stydět za nelidskost, která u nás vůči němé tváři přetrvává- velikost národa se měří i tím, jak nakládá se zvířaty.”
     Ano, díky krutosti lidí zvířata na mnoha místech nepředstavitelně trpí. O tom, že to nejsou ojedinělé případy nás informují média. V televizi nedávno například ukazovali celé stádo na smrt vyhladovělých krav, které jakýsi inženýr nechal umírat postupně ve stáji hlady, protože zrovna neměl na krmivo. Až když se mrtvé krávy povalovaly za stájí, lidé si toho všimli. Nebo co ty otřesné koncentráky, ve kterých musí žít slepice? Zešíleli snad lidé? V jedné kleci se tísní jako sardinky slepice na slepici a nemohou si pořádně ani dřepnout, jak jsou na sebe namačkané. Vůbec nejhorší zhovadilost je, že zvířata nejsou u nás ani nijak zvlášť legislativně chráněna proti nesmyslným pokusům. Rok co rok se u nás k experimentálním účelům “spotřebuje” jeden až dva miliony zvířat. Přesný údaj nezná nikdo, protože pokusy na zvířatech v Česku jsou třináctou tajnou komnatou. Je to jen výhodný byznys, nic víc.
     Nejvíce jsou kritizovány kosmetické testy. Je to vyslovené týrání zvířat. Pokusy bývají velmi bolestivé- a často úplně zbytečné. Při jednom z testů jsou zvířata nucena jíst testovanou látku, inhalovat spreje nebo je jim látka do těla vpravována pomocí sondy či injekcemi. Vlivem těchto látek zvířata pociťují silné žaludeční potíže, zvracejí, mají průjmy a křeče, trpí vnitřními popáleninami a krvácením z očí. Testy končí protržením žaludeční a střevní stěny a zvíře následně ve velkých bolestech umírá. Mezi nejdrastičtější patří i tzv. Draizův test, který spočívá v dráždění oční rohovky různými produkty, které by se mohly při aplikaci přípravku dostat do lidských očí. Tisíce bílých králíků, které jsou pro tyto pokusy používány, přitom mají mnohem citlivější oči než lidé. Jejich hlavičky jsou uchyceny v řadě ve zvláštních držácích, aby se nemohli třesením hlavy zbavit pálící látky. Spodní víčko králíka je pak odtaženo od oční bulvy, na kterou je kápnuta testovaná látka. Zvířata trpí silnými popáleninami, oči jim zpuchří a krvácí, až nakonec oslepnou. Zde vidíme, že nelidsky se dokáží chovat i inteligentní a vzdělaní lidé. Mnohdy se doslova chovají jako totální hovada, neboť zvíře je pro ně jen materiálem. K nejčastějším mučedníkům patří krysy (ač jsou velmi inteligentní), křečci, morčata, králíci, kočky a psi. K pokusům se používá i několik druhů opic, kozy, ovce, koně, krávy, prasata, kuřata, holubi, hadi, želvy, žáby, ještěrky, občas též veverky, netopýři i ryby. Použití laboratorních zvířat při relativně omluvitelném původním medicínském bádání se postupně zvrhlo a zvířata často nesmírně trpí pouze pro byznys. O utrpení zvířat v laboratořích veřejnost nic moc neví, neboť se všechno pečlivě tají. Pokusy na zvířatech jsou totiž kšeftem velké lobby, která je v maximální míře podporuje. Málokdo má výčitky svědomí, protože pořád panuje podivný názor nesrovnatelnosti bolesti zvířete s bolestí člověka- jako by ta první vlastně nebolela, jako by na ní nezáleželo. Bolest ale nelze dělit na vyšší a nižší. To dělal Mengele. Fyzickou bolest stejně jako lidé vnímají přinejmenším všichni obratlovci. Mučení zvířat není jen náš problém v Česku. Při pochybných, bezcenných a nanicovatých pokusech v celé Evropě zahynou ročně desítky milionů zvířat. Lidoopi jsou hned po člověku nejvyšší tvorové, všichni víme, že jejich myšlení a cítění je na velmi vysoké úrovni- přesto je jich každoročně v Evropě asi 10 000 při pokusech usmrceno. Takže miliardy zvířat na celém světě pod tyranií lidí krutě trpí a nemohou se nijak bránit. Nejvyšší živočišný druh se chová ke svým nižším druhům mnohdy přímo bestiálně. Kdo máte silný žaludek, můžete se podívat zde: www.svobodazvirat.cz www.ohz.cz www.gnosis9.net www.vegetarian.cz www.otevrioci.cz
     I ta nejvzácnější a nejkrásnější zvířata jsou bez milosti hubena v mnoha částech světa. V oceánech jsou surově masakrovány poslední zbytky mírumilovných inteligentních velryb a delfínů. Lidé zabíjejí i inteligentní slony kvůli klům.Vyhubení hrozí všem velkým kočkovitým šelmám. Na Sibiři jsou poslední tygři stahováni z kůže kvůli kožešině. Na pokraji vyhubení jsou i všechny druhy primátů, gorily, šimpanzi a orangutani. Ziskuchtiví lovci na celém světě hubí všechna vzácná zvířata a jejich nevyčerpatelná chamtivost nezná mezí. Nečiní jim potíže mlátit po hlavách tyčemi nádherná tulení mláďata, která se umí bránit jen bezbranným mručením. Když proti těmhle zvěrstvům již kdysi dávno vystupovala vášnivě Brigitte Bardot, mainstream ji posměšně nazval starou hysterkou. Mně se ale její názory vůbec nezdály hysterické, když napsala: “Snažím se ze všech svých sil přesvědčit veřejnost, že život zvířete, jeho bolest, stres a strach jsou stejné jako u člověka… Chtěla bych přesvědčit lovce, že je zbabělé střílet do zvířat, která nemají kam před námi utéct. Snažím se, když už to rovnou nemohu zakázat, prosadit humánnější předpisy pro transport zvířat a celkově zlepšit podmínky na jatkách. Když už musí lidé zvířata používat jako svou potravu, ať je proboha zabíjejí co nejrychleji a bezbolestně.”
     Kdo dal člověku právo, aby si nárokoval celý životní prostor jen pro sebe a znemožnil ostatním živočichům slušně žít? Bůh? Asi sotva. Jakým právem lidé ničí a deptají všechny živočichy kolem sebe? Stvořili je? Dali jim snad život? Co je opravňuje k tak barbarskému chování? Zvláště korporace se na této planetě chovají jako ti největší dobytkové, jako by jim tu všechno patřilo a všechno bylo stvořeno jen kvůli nim. V Brazílii korporace kácejí obrovské pralesy- plíce planety, ničí kvůli kšeftu vše, nač přijdou.
     Komerce nám zakrývá oči růžovými brýlemi, jsme zahlceni kýčovitou, rozchechtanou reklamou a barevným bulvárem, takže ani nepozorujeme tu zkázu kolem sebe. Řeknu to konečně na rovinu: Naše lidská nenarozená embrya? Jděte se s nimi vycpat vy kreténi! Všech týraných a zabíjených zvířat, všech těch pokusných a jatečních chudáků, všech opuštěných koček a psů s jejich smutnými osudy, je mi stokrát, ba tisíckrát víc líto než nějakých zapráskaných lidských zárodků. Kdyby se na naši Zemi jednou dostali mnohem inteligentnější bytosti z Vesmíru než jsme my sami a řídili se našimi zvyklostmi, pak by nás mohli normálně pojídat jako svou potravu. Dělali by totéž, co my se zvířaty. Kdo má doma nějakého toho rodinného mazlíčka, nemohl by ho nikdy v životě zabít a sníst- připadalo by mu to jako kanibalismus. Ale neznámá zvířata samozřejmě klidně pojídáme. Doufejme, že snad už brzy vědci vynaleznou dokonalou náhražku masa, skvělou biomasu, která bude od masa k nerozeznání, takže přestaneme požírat zvířata- a to bude velký skok kupředu.

Jarmila Kubátová 2014