LIDÉ
Obsah: Kdo v evoluci vítězí?....Nejstarší hominidi....Australopiteci....Homo habilis....Homo erectus....Homo sapiens sapiens....
Kdo v evoluci vítězí?
Zopakujme si to: před 4,6 miliardami let se zformovala naše planeta. Pak planetu Zemi 3 miliardy let pokrývala jen prokaryontní buňka. Teprve před 600 miliony lety díky vzniklé atmosféře, fotosyntéze a pohlavnímu rozmnožování náhle život „vybuchl“ všemi směry. Začal bujet, mnohotvárně se rozvíjet a přetvářet do mnoha forem. Před pouhými 65 miliony lety se po vymření dinosaurů dostali ke slovu savci. A teprve před zlomkem času, tj. asi před 5 miliony lety se počal vyvíjet člověk.
Člověk je tvor tak samolibý, že vědomě zapomíná na svou příslušnost k živočišné říši. Místo aby v ní hledal kořeny své rozumové, sociální a kulturní výjimečnosti, obrací se tvrdošíjně ke svému neexistujícímu "božskému" původu. Příliš rád se pokládá za střed Vesmíru, za něco, co nepatří k ostatní přírodě, nýbrž co stojí proti ní jako něco podstatně jiného, vyššího. Setrvat v tomto bludu je pro mnohé lidi potřebou. Mělo by se ale lidem neustále zdůrazňovat, že jsou pouhé biologické organismy, které si rády hrají na něco čím nejsou. Nejsou božského původu, jak si stále namlouvají, nýbrž jsou původu zvířecího. Možná by se vlastně dalo za určitých okolností tvrdit, že člověk je božského původu- ale jen za situace, že by se uznal božský původ i zvířatům a rostlinám, ba i údajně neživým věcem. Prostě božského původu je všechno, protože vesmír a vše co se v něm nachází je Bůh.
Mezi chováním zvířat a chováním člověka bezesporu existují analogie i souvislosti. Ale dodnes si někteří lidé nechtějí přiznat, že člověk vznikl z opice nebo diplomatičtěji řečeno z předchůdce člověka. Krásně nám ho namaloval Zdeněk Burian: s nízkým čelem, s širokými nozdrami, stojícího u jeskyně s obrovským kyjem v ruce. Pravda, příjemnější a hezčí představa je, že jsme byli přímo ze dne na den stvořeni Bohem. Vždyť Adamem a Evou se lidé ohánějí dodnes. Nebo je také hezká představa, že nás tady kdysi zanechali nějací mimozemšťané napospas svému osudu, jak to popisuje Däniken. Moje sestra se například tvrdošíjně drží Dänikena: "Ne, z opice ne!", vždycky kategoricky vrtí nesouhlasně hlavou. "Pocházíme z mimozemských civilizací," říká rozhodně. Představa, že se lidé vyvinuli z opice je jí krajně nepříjemná. Ostatně není sama, jak už jsem řekla, tato představa je nepříjemná i dalším miliardám lidí na světě. "Rosťo!",říkám jí, "vždyť i ti mimozemšťané se museli někde vyvinout! Nemáš už jedno, jestli tady, nebo někde jinde?" Marně ji však oponuji, nedá se přesvědčit. Pochopitelně, že všechny moderní poznatky dávají jednoznačně za pravdu Darwinovi: jsme dětmi své Země. Tady jsme vznikli, odtud pocházíme. Mutace, přírodní výběr, pohlavní výběr, to jsou tři mechanismy, které v přírodě spolehlivě, pořád a nepřetržitě běžně fungují.
Biologický vývoj savců trval poměrně dlouho oproti vývoji samotného člověka. Každá sebemenší tělesná změna trvala tisíce let a než se potom člověk napřímil, než uchopil klacek a přiložil ho na oheň, opět uplynulo hodně vody v řekách. Jeho chování bylo na samém počátku čistě zvířecí, biologické, bez jakýchkoliv kulturních znaků. Existence člověka současného typu představuje pouze l-2 procenta celé jeho předchozí historie.
Na původní zvířecí sociobiologické chování, trvající 98 procent času navazuje kulturní vývoj, který probíhá nesmírně zrychleně, takřka kosmickou rychlostí! Zatímco biologická evoluce trvala miliony let, kulturní evoluce pouze desetitisíce let- čili probíhá tak stotisíckrát rychleji než biologický vývoj. Kulturní vývoj lidstva je tedy neuvěřitelně krátký. A jelikož v biologickém vývoji člověka nehrál nějaký ten milion let žádnou roli a l0, 20, 30 tisíc let je pouhé mávnutí křídel jepičích, pak dnešní člověk vlastně pořád ještě v sobě skrývá i vlastnosti sběračsko-loveckého člověka, ba i původní chování zvířete. Jeho základní chování- útočné i obranné reakce- to prozrazují. "Octli jsme se tak trochu v roli eukalyptového medvídka, jehož existence je závislá na eukalyptovém listí", píše Lewis Thomas ve své nádherné knize Myšlenky pozdě v noci, a pokračuje:" Nejstarší idea byla, že Země je člověčí osobní vlastnictví, že je jakousi kombinací zahrady, Z00, bankovního trezoru a energetického zdroje, to vše k naší ctěné dispozici, abychom to konzumovali, zdobili nebo cupovali na kousky podle libosti. Poznali jsme však, že jsme se mýlili. Nejsme pány přírody v tom starém slova smyslu; jsme na ostatku života stejně závislí jako listoví, jako komáři, jako ryby. Jsme částí soustavy. Můžeme to říci tak, že Země je řídký, kulově formovaný organismus, v němž jsou všechny pracovní součásti spjaty v symbióze. Podle tohoto náhledu nejsme ani vlastníky, ani operátory; přinejmenším se můžeme pokládat za pohyblivou tkáň specializovanou na příjem a shromažďování informací - fungujíce možná, a byl by to asi ten vůbec nejlepší možný svět jako nervový systém celé té bytosti.
Jsme teď dominujícím jevem v našem vlastním prostředí. Lidé, tito velcí mnohobuněční tvorové, pohánění energií mikrobiálních systémů, vestavěných do jejich buněk, instruovaní páskami nukleových kyselin, které se táhnou zpátky k nejčasnějším membránám života, informováni neurony v podstatě stejnými jako všechny ostatní neurony na Zemi, sdílejíce struktury s mastodonty a lišejníky, žijíce ze Slunce, tito lidé jsou teď odpovědni- řídí v dobrém, či zlém celý ten rozjetý vlak."
Třebaže se vývoj lidského rodu stále více vyjasňuje, mnohé záhady zůstávají a čekají na své rozluštění. Před vědci stojí ještě obrovský kus práce. Zatímco tmáři dál vykřikují různé nesmysly, tisíce vědců po celém světě poctivě, usilovně a skromně bádá. Jejich bádání je ovšem v neukončeném stádiu- a to mi dovoluje popustit uzdu mé vlastní fantazii, kdy si mohu vytvořit tak trochu svou vlastní verzi zrodu lidského rodu. Pochopitelně, že se budu držet nezvratných vědeckých faktů, aby můj obraz dávné minulosti zapadal do současných poznatků o člověku. Čtenář s mou verzí může souhlasit nebo ne, to záleží na něm samém.
Před více než 60 miliony lety se ze skupiny hmyzožravců vydělili první primáti. Primáti jsou potomky malého stromového savce, který se plížil za hmyzem, aby jej nakonec polapil v korunách stromů. V každém případě se to hmyzožravé stvoření, snad podobné dnešní taně, vystoupáním do korun stromů pustilo do nebezpečného dobrodružství v novém prostředí - začalo se tvarovat nejen jeho tělo, ale i chování.
Nejstarším tvorem, o němž se bezpečně ví, že byl přímým předchůdcem člověka, je Aegyptopithecus.
Toto zvíře, vážící asi 4 kg, vypadalo jako dnešní gibon. Skrývalo se v pralesích na území Egypta před 30 miliony let. Další článek žil v Keni před 20 miliony lety- vědci ho nazvali Proconsul africanus. Tvor vysoký 70-80 cm, o hmotnosti 11 kg chodil po čtyřech, neměl už ocas, živil se ovocem i hmyzem a žil na stromech. Chápavá ruka vybavená zřejmě dobře oponovatelným palcem se ale objevila až u opic Starého a Nového světa. Vyvinula se jako odpověď na stromový způsob života- všichni stromoví živočichové mají "ručičky".
Za dalšího předchůdce člověka se dlouho považoval Ramapithecus. Toto metrové zvíře obývalo před 8-l5 miliony lety nejen Afriku, ale i Evropu a Asii. To by znamenalo, že se pračlověk vyvíjel současně na několika místech. Když však molekulární genetici srovnali bílkoviny opic a lidí, přišli na to, že Ramapithecus do větve hominidů nepatří. Takže linie směřující k člověku zůstala v Africe, především v dnešní Etiopii a Tanzanii. Paleontologové, kteří pracovali s fosilními důkazy dlouho tvrdili, že se lidé a opice vyvíjeli odděleně přinejmenším l4 milionů let. Jenže anglický lékař George Nuttall svými pokusy dokázal, že jisté imunologické testy dovedou přesně určit stupeň druhové příbuznosti mezi různými živými tvory. Jako nad tolika jinými geniálními myšlenkami se i nad Nuttallovým objevem rozhostilo padesátileté mlčení. Až roku l962 zopakoval Moris Goodman Nuttallovy experimenty a došel k závěru, že " vzhledem ke své krajní imunologické podobnosti by měli být šimpanzi, gorily a lidé přeřazeni do stejné rodiny."
Touto metodou zvanou "molekulární hodiny", lze stanovit, kdy dva živočichové naposledy sdíleli společného předka. Podle "molekulárních hodin" pak biochemici nakreslili nový rodokmen, na kterém větvení živočichů a poměrná délka jednotlivých větví už nebyla určována svědectvím fosilií. Ukázalo se, že se člověk od velkých opic oddělil skutečně teprve nedávno- a nikoli před čtrnácti, dvaceti nebo dokonce třiceti miliony, jak tvrdili kdysi paleontologové.
Vědci, kteří se "příliš cítili lidmi" měli odjakživa potíže i s tím, když měli stanovit, jak jejich opičí předkové vlastně vypadali. Klasickým příkladem této zaujatosti byl úspěch takzvaného "piltdownského žertu" z roku l9l2. Kdosi vyrobil "zkamenělinu" obratným spojením lidské lebky s čelistí orangutana a nastrojil její "nález" v anglickém Piltdownu. Podvod byl prokázán až r.l953, hlavně kvůli tomu, že "piltdownský člověk" uspokojoval vědce a jejich lidskou sebelásku svým nádherně velkým mozkem.
Asi před 7 miliony lety nastala v Africe bohatá tektonická činnost, která způsobila, že se znenadání vyzvedly nové horské masivy. Ty rozdělily území na dvě rozdílné části. Mraky se zachycovaly na vrcholcích hor, dál se voda nedostala. A tak zatímco na jedné straně masívu zůstaly husté pralesy s přemírou potravy, na straně druhé vznikly bezlesnaté pláně. Příslušníci jedné populace byli navždy horským masívem odloučeni od svých druhů. Předchůdci člověka se začali vyvíjet na bezlesnatých savanách odlišným způsobem, než opice, které zůstaly v hustých pralesích. Tyto opice v savanách “neslezly” ze stromů dobrovolně, byly k tomu přinuceny okolnostmi. Vývojová větev tedy vypadala takto: Před 60 miliony lety se oddělily poloopice, před 35 miliony lety kosmani, před 25 miliony lety makak rhesus, před 10 miliony lety giboni, před 8 miliony lety orangutani, před 6 miliony lety gorily a před 5 miliony lety jsme se rozešli se šimpanzi.
Čili zhruba pouhých 5 milionů roků uplynulo od doby, kdy jsme dali šimpanzům své evoluční sbohem.
Během historického vývoje primátů vznikala řada evolučních linií. Některé končily slepě- jejich zástupci bez potomků vyhynuli, jiné naopak ve svém vývoji dospěly až k dnešním formám. Proč dokázaly některé skupiny přežít a jiné nikoli? Odpovědí je celý komplex důvodů, z nichž uveďme alespoň ten nejzásadnější: Nejméně předpokladů k přežití různých klimatických, geografických i dalších změn měly vždy příliš specializované formy. Byly totiž tak dokonale přizpůsobené svému prostředí, že se na jeho případnou změnu už nedokázaly adaptovat. Naopak ty skupiny, které vykazovaly spíše obecné, nespecializované a často tzv. primitivnější znaky, byly vývojově plastičtější, takže snadněji se dokázaly přizpůsobit změnám, kterými procházelo jejich životní prostředí. Dodnes platí pravidlo, že formy s obecnějšími a původnějšími znaky jsou ve vývoji často úspěšnější a perspektivnější než formy příliš specializované. Toto pravidlo platí nejen pro primáty, ale všude v historickém vývoji živé přírody. Přírodní výběr se chová oportunisticky, uzpůsobuje organismy tomu prostředí, které je právě v té chvíli obklopuje, a vůbec nemyslí na budoucnost. (V našich podmínkách je takovým příliš specializovaným eukalyptovým medvídkem chudák ježek. Jeho schoulení se před jedoucím autem mu není nic platné). Také se často u některého druhu vyvine nezrušitelná závislost na druhu jiném- jenže právě toto plodné pouto může v tomto nejistém světě zpečetit jeho osud! Známým případem příliš specializovaného živočicha v pradávné epoše se stal lidoop z bažin zvaný oreopitek. Všechny fosilní zbytky oreopiteka byly nalezeny v hnědouhelných slojích. Z toho vědci usoudili, že byl vysoce specializován pro život v bažinatých pralesích. Po jejich ústupu se však už nedokázal změně prostředí přizpůsobit a bez potomků vyhynul. Jiným příkladem takové příliš specializované formy byl obrovský lidoop známý jako Gigantopithecus blacki, který žil na území dnešní Číny. Velikost nalezených fosilních zbytků ukazuje, že to byl lidoop velkých rozměrů, patrně největší z fosilních i žijících zástupců čeledi lidoopů. Tento lidoop se pro změnu specializoval na život ve stepi, a tak nepřežil změny, ke kterým došlo na asijském kontinentě během pleistocénu. Případ oreopiteka i gigantopiteka dokládá, že přespecializované formy nemohou mít v evolučním procesu velký význam. Zdá se tedy, že třeba i osud dnešního, ještě dosud žijícího eukalyptového medvídka, nebo našeho roztomilého ježka, či vzdálené čínské pandy velké, která se živí bambusem, je rovněž zpečetěn.
Nejstarší hominidi
Vývoj člověka značně uspíšila změna prostředí. Dosavadní lidoopi dál pokračovali v životě na stromech, a tak se jejich těla nepotřebovala nijak zvlášť měnit. Až do dnešních dnů měli dostatek potravy ve šťavnatých pralesích, takže jejich těla jsou dodnes dokonale přizpůsobená k životu na stromech. Ne však předchůdce člověka. Ten o stromy přišel. A tím byl donucen nastoupit svou nevšední dobrodružnou cestu. Na jeho vývoj pak dál působily ještě další změny, nikoliv jen absence stromů. Tyto změny jsem nazvala urychlovače směrem k lidskému vývoji a plynule na sebe navazovaly:
1. Chybějící stromy způsobily, že byl předchůdce člověka donucen chodit po zemi.
2. Chůze po pevné zemi změnila jeho tvar nohou.
3. Změněné nohy australopitéka uvolnily ruce habilinům. Jejich ruce se staly díky sbírání
bobulí značně zručné a začali používat i nástroje.
4. Vedle nástrojů začal používat Homo erectus i OHEŇ- a ten dokončil fyzický i psychický vzhled člověka.
Ano, právě oheň, dle mého mínění, byl vůbec tím největším urychlovačem vývoje člověka. Protože urychloval různé tělesné mutace a inovace a změnil podstatně i duši. Právě díky ohni se erectové mnohem rychleji měnili na moderního člověka Homo sapiens.Vlivem nezdravého štiplavého kouře z ohně totiž vznikalo u erectů více různých mutací. Jednou z těchto mutací byly změněné hlasivky. Rozvinuly se tím způsobem, že umožnily modernímu člověku mluvenou řeč. A tato mluvená řeč nebývale rozvinula zase zpětně ještě více jeho šedou kůru mozkovou.
A když člověk nabral ROZUM a vydělil se tím z živočišné říše, pak teprve nastala neuvěřitelná rychlost, doslova exploze, jeho kulturního vývoje. To co přírodě trvalo samovolným, náhodným, pozvolným vývojem stamiliony let, to pak rozum člověka zvládl za pouhých deset tisíc let.
Na samém počátku ovšem bylo drobné zvíře, měřící sotva metr dvacet. Navenek bylo plaché, ale uvnitř tlupy velmi družné. Živilo se převážně rostlinnou stravou a bylo spíše loveno, než aby samo lovilo. Nebylo v ničem příliš specializované- a vlastně si ho můžeme klidně představit víceméně jako dnešního šimpanze. Náš prapředek však byl již zvyklý kráčet po zemi, kde nacházel nové zdroje potravy. Pohyboval se podobně jako dnešní šimpanzi, to znamená, že se opíral při chůzi o přední ruce (kvadrupední pohyb). Tento drobný živočich se živil listy trav, oddenky a hlavně tvrdými semeny. Svou potravu sbíral vsedě, se vzpřímeným trupem, a tím měl ke sběru uvolněné obě přední končetiny. Sbírání drobných semen velmi zdokonalilo jeho práci rukou. Semena trav a jiných rostlin musel totiž sbírat tak, že je uchopil mezi palec a ukazovák, posunul do dlaně a hned sbíral další. Přidával tak jedno semeno ke druhému, dokud jich neměl dost na jedno sousto. Schopnost přesného uchopení malého předmětu mezi palec a ukazovák se v průběhu jednoho milionu let úžasně zdokonalila. (Při té příležitosti jsem si vzpomněla na své dětství. Jako děti jsme totiž nejen neustále lezly po stromech jako opice, ale kupodivu - a to nás nikdy nikdo neučil, bylo to naprosto spontánní chování - jsme s oblibou cucaly šťavnatá, nasládlá stébla trávy. Nebo jsme taky hojně žvýkaly hlavičky sladkého jetele či listy kyselého šťovíku; kromě toho jsme pojídaly mnoho dalších lahůdek, které nám nabízela okolní příroda. Na polích jsme si trhaly klasy obilí a drolily si do dlaní chutná obilná zrna, která nám tolik chutnala! Anebo jsme hryzaly šťavnatou sladkou kukuřici nebo rozemílaly mezi zuby čerstvý mák z makovic či s oblibou loupaly nakradená slunečnicová semena nebo hrachové lusky anebo jsme rozbíjely a vyjídaly jádra z pecek různých plodů- jablek, meruněk, broskví).
V počátcích vědeckého bádání všeobecně platila tzv. teorie "lidoopa-lovce". Předpokládalo se, že se lidoopi rozdělili na dvě skupiny: Jedna zůstala v pralesích, kde se i nadále živila ovocem a šťavnatými pupeny a listy, kdežto druhá přešla postupně do stepi, kde se pak začala živit potravou živočišnou, tedy lovem. Přechod k životu v otevřeném terénu se nejprve odrazil ve vzniku bipedie (chození po dvou). Bipedie osvobodila přední končetiny k používání a výrobě lovících nástrojů, což mělo být mimo jiné i příčinou redukce předních zubů. Výroba nástrojů byla svázána také s organizací nervové činnosti a vyústila ve zvětšování lebeční kapacity, atd. Hominizační znaky se tedy v teorii "lidoopa-lovce velmi elegantně doplňovaly a dokládaly i zpětné vazby, jimiž na sebe dané znaky působily. Byla to zkrátka velmi elegantní teorie - až na to, že nic z toho nebyla pravda a všechno bylo úplně jinak! 
Žádný z hominidních znaků totiž není takového charakteru, aby mohl platit za adaptaci vhodnou k životu v otevřené krajině. Například pohyb po dvou končetinách je mnohem méně dokonalý pro rychlý a efektivní pohyb po zemi, než např. přizpůsobený kvadrupední pohyb šimpanze. Stavbě chrupu lidoopa-lovce by rozhodně z funkčního hlediska lépe vyhovoval model chrupu třetihorních dryopitecinů. To znamená, že velké řezáky by sloužily k trhání kůže a odblaňování svaloviny a velké špičáky by měly funkci útočnou. Vysvětlení tohoto rozporu používáním nástrojů bylo u zvířete značně násilné. Ale i kdybychom připustili, že lidoopi nástroje používali, přesto to nebylo vůbec průkazné. Například dnešní šimpanz, který výjimečně používá primitivní nástroje a vedle rostlinné potravy zřídka uloví i menší savce či hmyz, má přesto relativně mohutnější špičáky a řezáky než gorila, která nástrojů nepoužívá.
Velikost řezáků a špičáků se tedy zmenšovala nikoli kvůli používání nástrojů, ale proto, že jejich funkce při zpracování drobných semen překážela. Šimpanzi naopak tyto zuby stále potřebují k odlupování slupky z plodů a k ukusování soust. Čelisti bazálních hominidů totiž musely vykonávat nejen pohyb shora dolů, ale i do stran, aby stoličky mohly tvrdá semena dokonale rozmělnit. Při pohybu čelistí do stran ovšem překážel tzv. kanino-sektoriální komplex, typický pro lidoopy, v němž velké špičáky tvořily jakýsi "zámek" čelistí. Tento znak musel tedy ve vývojové linii hominidů časem nutně zmizet. A tady se dalo podle teorie C.Jollyho do pohybu vzájemné působení zpětných vazeb: sedavý způsob života s uvolněnýma rukama byl preadeptací k napřímení celého těla, protože vedl ke změně stavby pánevních kostí, páteře, atd. Nesmírný význam měla práce rukou, na kterou byli hominidi odkázáni stále více. Spolupráce palce a ukazováku se zdokonalovala, manuální zručnost stoupala. Celkové rozšíření ústní dutiny a silný svalnatý jazyk vytvářely podmínky pro budoucí vznik artikulované řeči.
Nejstarší či tzv. bazální hominidi žili v tropickém pásmu v otevřených záplavových oblastech, které zaručovaly dostatek potravy po celý rok a vylučovaly zároveň vznik větších keřových nebo stromových porostů. K semenům trav a k různým kořínkům přidávali občas i bobule a plody nasbírané na krajích lesa. Někdy ulovili i drobného savce apod. Rozhodně však tenkrát neměli mnoho potravních konkurentů. Kdyby tito bazální hominidi měli být "lidoopy-lovci", těžko by bývali mohli obstát proti přímé potravní konkurenci šelem, které byly pro lov tak výborně vybaveny - ať již to byli psovití, hyenovití, šavlozubci nebo kočkovité šelmy.
Tato bezbranná zvířata však měla obrovskou evoluční výhodu- a sice takovou, že odjakživa žila v tlupě, v takzvané velké rodině. Samci ani v dospělosti neopouštěli tlupu a nežili v žádné fázi života osaměle, jak to bývá zvykem u mnoha savců, ale drželi se samic a jejich mláďat až do konce svého života.
Další evoluční výhodou bylo to, že se samci nijak zvlášť nelišili od samic. Byli jenom o něco málo větší, o něco málo silnější a o něco málo agresivnější. Po svých předcích sice získali dva druhy sexuálně motivované agrese (boj o samici a boj o postavení v tlupě), ale jen ve slabé podobě. Nebyli tak specializovaní na svou samčí roli- což bylo pro tlupu výhodné. Harmonii v tlupě zajišťovaly dvě dobře vyvážené hierarchie, samčí a samičí. Tím, že samci nebyli tak vyhranění a radikální v hierarchických postojích, vyhráli svou evoluční cestu nad jinými druhy hominidů. Aby se dospělí samci vůbec nějak odlišili od nezralých mladíků, vyrůstala jim kolem tváří jen jakási neškodná samčí ozdoba-vousy. Vousy jako druhotný pohlavní znak narostly až v dospívání. Ovšem tyto vousy, stejně jako srst na hlavě, jim pochopitelně tenkrát ještě nerostly nepřetržitě, zdobily tvář jen ve formě delších chlupů.
Sexuální život těchto zvířat, budoucích lidí, byl bohatý, harmonický a bezproblémový- čili promiskuitní. Přispíval k udržování sociálních vazeb mezi zvířaty- tito třetí šimpanzi patrně měli tenkrát stejný způsob sexuálního života jako dnešní šimpanzi velcí. To znamená, že zvířecí předchůdkyně žen měly zpočátku ty samé "růžové zadky", když byly v říji, tak jako současné šimpanzice velké. Je víc než pravděpodobné, že před těmi 5-6 miliony lety byly samice vnímavé na sex pouze v době ovulace, kdežto v jiné dny nikoliv. Také jen v době ovulace byly přitažlivé pro samce, neboť jejich ovulace byla na první pohled zjevná. A jen v době říje vydávaly samice charakteristický pach, který samce značně přitahoval. Přednost při páření měli alfa samci, teprve až po nich si mohli užít i níže postavení jedinci. Vzhledem k tomu, že samice v tlupě měly každá ovulaci jinak nastavenou, tak sex v tlupě vypadal tak, že samci kopulovali celoročně, kdežto jednotlivé samice jen v době kdy zrovna měly ovulaci.
To že kdysi existovala takováto situace naznačují i současné vědecké poznatky. Nejznámější je výzkum vědců a zároveň manželů Masters-Johnson, kteří důkladně v laboratořích prozkoumali sexualitu obou pohlaví. Mužská sexualita je typická tím, že je rozptýlená- mužům spíš vyhovuje provozovat sex víckrát týdně a nejpříjemnější je pro ně první vyvrcholení- bez těch dalších už se klidně obejdou. Ženská sexualita je nastavena jinak. Ženy dávají přednost mít sex v týdnu méně často- ale zato více vyvrcholení mnohokrát za sebou. U mužské sexuality jakoby platila slova jedné písně - lásko mě ubývá sil. Kdežto u ženské sexuality jakoby platil slogan - s jídlem roste chuť. Masters-Johnson totiž zjistili, že ženy mají takřka nevyčerpatelnou sexuální kapacitu, kdy jsou schopné mít až 40 orgasmů těsně po sobě. Tato jejich velká kapacita prozrazuje, že kdysi dávno ve zvířecím stádiu v době ovulace, vystřídaly všechny samce, kteří se jim namanuli do cesty. Dále bylo vědecky dokázáno, že i dnes jsou ženy v době ovulace pro muže nejpřitažlivější, neboť dodnes muži dokáží za pomocí svého čichu ovulující ženy rozeznat. Pro ženy je zase v době ovulace nejpřitažlivější “alfa” samec, čili muž, který je, jak se říká, nadupaný testosteronem.
Australopiteci
Od chvíle, kdy se oddělila větev předchůdců šimpanzů od předchůdců člověka, uplynulo pět set tisíc let. Jak asi vypadal předchůdce člověka za "pouhého" půlmilionu let? Zdá se, že svůj vnější vzhled příliš nezměnil. Ten tvor byl stejně chlupatý- ale jinak se s ním udála obrovská proměna! Takzvaný australopitek totiž sice pořád vyhlížel jako ošklivá opice, ale s tím rozdílem, že už chodil hezky vzpřímeně po dvou nohou. Jeho noha se zploštila, zpevnila a oproti ruce ztuhla, aby mohla plnit svou novou funkci- naučený pohyb po dvou nohách (bipedie). Navíc australopitek už nejen obstojně chodil po dvou nohách, ale měl už i o něco kratší ruce- a ty ruce také byly mnohem dovednější, než ruce současných šimpanzů. Měl už i menší špičáky. Toto podivuhodné stvoření už bylo napůl zvířetem a napůl člověkem. No, ale spíše přece jen ještě tím zvířetem. V některých knihách bývá znázorňován už jen s částečným ochlupením, ale takhle asi nevypadal. Nejvýstižněji ho snad namaloval Zdeněk Burian, v jehož podání je australopitek kromě obličeje a dlaní stále ještě zcela chlupatý. Tenkrát totiž ještě nebyl moc velký důvod, aby ztrácel svou srst- vždyť by se čerstvě narozená mláďata neměla ani čeho chytit. Jeho srst už ale mohla být přece jen již o něco řidší.
Mezinárodní tým vědců v r. l996 oznámil, že v etiopské poušti našel kosti pračlověka staré 4,4 milionů let. Tento poslední nález je dalším článkem, jež ukazuje, jak se formoval lidský rod. Nalezené fosilie představují nejstaršího přímého předchůdce člověka, jakého se dosud podařilo najít. Nový typ pračlověka dostal jméno Australopithecus ramidus, což znamená v řeči místních Afarů "kořen". Ramidus měřil asi l30 cm a jedinci, jehož zbytky se našly, bylo 20 až 30 let. Fosilie ukazují, že tento tvor také ještě anatomicky stále připomíná šimpanze, ale vykazuje již určité znaky lidské rasy. Část lebky směrem ke krku je charakteristická pro lidskou bytost, která už umí chodit po dvou. A podrobná analýza jeho čelistí a zubů také dokazuje, že je to sice ještě nedokonalý, ale již první opravdový člověk. Není vyloučeno, že zrovna on je tím slavným "chybějícím článkem" lidské vývojové větve spojujícím velké opice a člověka.
Tímto objevem se podařilo vyplnit část naprosto neznámého období vývoje hominidů. Dosud byla nejstarším známým představitelem pračlověka dívka Lucy (pojmenovaná podle slavné písničky od Beatles). Její pozůstatky z doby před 3,6 milionů let vykopali Američané v roce l984 v oblasti Hadar. Byl to opět nový typ hominida - vědci ho nazvali Australopithecus afarensis. Lucy byla metr vysoká, vážila 25 kg a chodila po dvou. Po Lucy je již vývoj rodu Homo popisován jednoznačně: od Homo habilis přes Homo erectus až po Homo sapiens.
Australopitéci (nebo-li jižní opice) byli nalezeni pouze ve východní a jižní Africe. Žili zde v období před 4,5 až jedním milionem let. Dosud se neví, zda se lidé vyvíjeli pouze v těchto oblastech nebo se zde pouze nejlépe zachovaly jejich pozůstatky. Východoafričtí raní australopitékové začali asi před 4 miliony let osidlovat jižní Afriku a není vyloučeno, že pronikli i hluboko na západ. V jejich populačním rozptylu pozorují vědci pronikavé tělesné rozlišení. Všichni ti dvounozí hominidi povstali z jednoho druhu, možná to byl Australopitecus ramidus (tzn. kořen) anebo ještě někdo před ním, koho zatím neznáme. Ten někdo zplodil řadu potomků, vytvářeje poměrně bohatý hominidní keř. Je nepochybné, že některé evoluční větve tohoto keře zesílily a rozvětvily se, zatímco jiné uschly a odlomily se.
Tím, že se australopitékové rozšířili do různých prostředí, lesem počínaje a savanou konče a těmto prostředím se různě přizpůsobili- z toho důvodu byli opět ve svém vzhledu značně proměnliví. Někteří jedinci byli malí (nepřevyšovali metr), přičemž vážili asi 30 kg. Ale největší z nich měřili až l,7m a vážili 65 kg. Tito mohutní australopitéci se vyznačovali širokými tvářemi, velkými nadočnicovými valy, zploštělým čelem a velmi výrazným sagitálním hřebenem na lebce u samců.Ti malí, útlí měli tváře málo masivní, málo vystupující nadočnicové oblouky a samci neměli žádné hřebeny na hlavách. Proč někteří australopitéci vymřeli, zatímco jiní pokračovali v úspěšném vývoji? Kdo z nich a proč to vyhrál? Vyhrál to ten drobný druh, co se příliš nespecializoval na samčí roli a měl tudíž nejvyvinutější sociální vztahy v tlupě. Právě tyto složité sociální vztahy podněcovaly rozvoj mozku. Ti co v savaně bez stromů vsadili na samotářství a spoléhali se jen na své velké svaly, na svou sílu, nebo velké zuby a ne na soudržnou, velkou, kolektivní rodinu- ti vsadili na špatnou kartu a svůj evoluční boj prohráli.
Australopitekus měl již tedy sice vzpřímenou postavu a bipední způsob pohybu- ale lidská bipedie se vším všudy to ještě zdaleka nebyla. Na zemi se při hledání potravy vzpřimoval, ale vzpřímení nebylo úplné. Stál s nevypnutými koleny, předkloněný dopředu, jeho váha těla se přenášela více ke středu chodidla, nikoliv na jeho vnitřní okraj, takže jeho chůze byla ještě jakoby klátivá či houpavá. Důležité ovšem je, že palec u nohy už nebyl oponovatelný, což svědčí o jasné adaptaci k bipedii. Se vznikem chůze definitivně zmizela chápací schopnost zadní nohy. Palec se přesunul k ostatním prstům a postupně vznikla nožní klenba, umožňující měkkou chůzi a chránící měkké části chodidla.
Zadní končetiny postupně mohutněly a objevilo se dvojí prohnutí páteře, které jako velké péro tlumí nárazy, jež by jinak byly přenášené přímo na lebku. Vědci dodnes rokují o tom, kolik nevýhod je s bipedií spojeno. Proto je s podivem, že se právě chůze po dvou stala tak úspěšným pohybovým prostředkem. Jak je vidět musela mít bipedie pro hominidy především velké výhody, jinak by se v evoluci neprosadila.
Nejen noha, ale ani ruka australopitéka nebyla ještě tak dokonalá jako ruka člověka. Podle vědců neměl tento "jedinečně vzpřímený" a po dvou chodící hominid ještě ruku lidskou nýbrž lidoopí, ovšem už se dvěma lidskými strukturami: delším a silnějším palcem a pohyblivým ukazovákem, pohyblivějším než bychom našli u kteréhokoli dnes žijícího lidoopa. Víme, že lidská ruka slouží výhradně k manipulacím s čímkoli, zatímco ruka dnes žijícího lidoopa musí navíc vydatně pomáhat při pohybu těla. Jakmile se náš lidský předek vzpřímil a začal chodit po dvou, uvolnil si na rozdíl od dnešních lidoopů zcela ruce- a od této chvíle je mohl použít pro cokoli. Ke sběru potravy, k používání nástrojů nebo k nošení mláďat. A jeho ruka se mohla tím pádem začít ještě více zdokonalovat.
Na větší intelektuální schopnosti se tito tvorové ovšem ještě nezmohli. Napovídá tomu velikost jejich mozku. Mozkovna chránila mozek o objemu asi 400-500 cm3, což není o moc více než činí objem mozku dnešních šimpanzů. Nejvíce hominidních rysů našli vědci na čelistech, zvláště na zubech: přestože špičáky pořád ještě zřetelně převyšovaly ostatní zuby a při zkousnutí vyžadovaly odpovídající mezery mezi zuby v horní i dolní čelisti a první zuby třenové měly na korunce po jednom hrbolku, jako je tomu u lidoopů, zbývající zuby už měly lidský vzhled. Když celkově porovnáme chrup zástupců druhu A. afarensis s chrupem dnešních lidoopů, například s chrupem šimpanze, a také s chrupem dnešních lidí, jeho střední postavení je zřetelné. Dodejme, že větší špičáky u samců ztrácely svou funkci potravní i svou funkci sociální ( rituální hrozba). Pokud samec australopitéka měl ještě poněkud vystouplé špičáky- pak jako homo erectus už je zaručeně neměl!
Většina vědců dnes již uznává, že ani australopitéci nebyli žádní zdatní lovci. Byli pořád spíše vegetariány, nanejvýš všežravci, ale ne masožravci. Živili se převážně semeny trav, různými bylinami, květy, listy, kůrou, ovocem, vejci, oříšky, "kořenovou zeleninou" alias kořínky, hmyzem i šťavnatými červy. Nepotřebovali nějak zvlášť nástroje, protože nelovili velká zvířata- sbírali jen ta drobná. Na chytání malých živočichů jim stačily jen šikovné ruce. Mohli si nachytat ryby, žáby, různé měkkýše a drobné savce- ale nepohrdli patrně ani mršinou velkého zvířete. Jejich jídelníček byl prostě pestrý, jedli zkrátka vše na co přišli a co nebylo jedovaté. Nebyli rozhodně v jídle nijak vybíraví, protože jak známo, hlad je nejlepší kuchař.
Pokud tedy používali nějaké nástroje, pak hlavně jako obranné zbraně proti predátorům. Byly zde k dispozici klacky a kameny, které se daly metat ze stromu na blížící se šelmu, za doprovodu příšerného ječení. Při rytí kořínků si vypomáhali rycími hůlkami, zhotovenými buď z dlouhých kostí zvířat nebo ze dřeva. Ostrými kameny už dovedli rozbíjet kosti z mršin, aby z nich mohli vysát morek.
Australopitéci se patrně běžně dorozumívali "zvířecí řečí". To znamená, že používali všechny vyjadřovací prostředky, které mají zvířata k dispozici. Vyceněné zuby značily hrozbu, upřený pohled do očí- sexuální výzvu opačnému pohlaví, schoulení se-podřízenost, vypnutí se do výšky-nadřízenost, nastavení dlaně- žádost o potravu, atakdále, atakdále. Přibývaly u nich však i nové výrazové prostředky- takříkajíc téměř lidské. Začali se domlouvat nejen pomocí skřeků a zvířecí řečí, ale také za pomocí rukou. Když chtěl například pokročilý australopiték (už pokročilejší než Lucy a její rodina) naznačit, že chce něco jíst, zamlaskal a rukou ukázal směrem k ústům, jako by si do nich něco dával. Prostě si pomáhal "při řeči" rukama, což dělají někteří lidé dodnes. Mezi rukama každého jedince začínal být jistý rozdíl. Ruka, která sbírala semena trav byla rukou dovednější, a ruka, která semena střádala v dlani, byla rukou pomocnou. I v dnešní době si každý jedinec již od raného dětství zvolí jednu z ruk jako ruku výkonnou a tu druhou jako ruku pomocnou. Výkonná ruka zatlouká hřebík kladivem, zatímco ruka pomocná poslušně hřebík drží. Nikdo si to nikdy nesplete a celý život zatlouká hřebík stejnou rukou. Proč tomu tak je? Je to automatizovaná činnost, která má výhodu v tom, že člověk nemusí pokaždé přemýšlet, kterou rukou má začít co dělat. Z toho důvodu si trvale zafixuje jednu ruku jako vůdčí, výkonnou, a tu druhou jako pomocnou. Výkonná ruka se vždy automaticky vymrští jako první, chápe se iniciativy, aniž o tom člověk musí přemýšlet- a pomocná ruka při všem věrně pomáhá. Dnes na celém světě většina lidí používá ruku pravou- ale za dob australopitéka tomu tak nebylo. Polovina z nich používala pravou ruku a druhá polovina levou ruku. Pravorukost a levorukost byla tenkrát oproti dnešku rovnoměrně rozložena, což pozorujeme i u dnešních lidoopů. Za statisíce let vývoje se levorukost nebo pravorukost stala částečně dědičnou, takže pravorukým australopitékům se rodili o něco víc pravorucí a levorukým víc levorucí.
Pravá ruka časem u lidského rodu celosvětově zvítězila jako ruka výkonná- což je dodnes velká záhada. Musela mít patrně nějakou zásadní praktickou výhodu, kterou levá ruka neměla. Domnívám se, že tou prvotní, nejzákladnější výhodou byl vztyčený postoj člověka, spolu s faktem, že je srdce umístěné na levé straně hrudi. Při sběru jedlých semen a bobulí měly totiž australopitky určitý problém. Tyto samice, napůl lidé a napůl opice, byly postaveny před dilema: jak si na těle umístit mládě, aniž by při sbírání potravy překáželo? Mít mládě na zádech bylo v podřepu značně nepohodlné pro ně i pro mládě. Mládě bylo jistě velmi čilé a určitě se taky chtělo aktivně zúčastnit trhání bobulí. Pokud bylo na zádech, nedosáhlo na bobule a pokud bylo na břiše, taky nemohlo nic sbírat. Nejvýhodnější pozice byla tedy na boku samice. Mládě se nohama a jednou rukou přidržovalo matky a volnou rukou mohlo trhat plody zároveň s ní.
Matky si instinktivně častěji dávaly mládě na levou stranu těla než na pravou. Bylo to tím, že rovnoměrný tlukot jejich srdce uklidňoval mládě. Jakmile však matku něco vylekalo, srdce se divoce rozbušilo a to byl povel pro mládě. Okamžitě pochopilo, kolik uhodilo, zanechalo trhání a pevně se matky přichytilo. Matka se mohla dát na zběsilý úprk, aniž by mláděti musela cokoliv vysvětlovat.
Samice, jež si přikládaly mláďata na levou stranu k srdci se stávaly pravorukými. Jejich malé děti sice trhaly bobule a semena levou rukou, ale to bylo jen krátké údobí než se od matek osamostatnily. Pak se při trhání bobulí přeorientovaly na ruku, která jim jako vůdčí více vyhovovala. A také jakmile mladé samičky měly mláďata, přeorientovaly se kvůli nim na pravou ruku. Pozorování goril a šimpanzů vysledovala stejně silnou preferenci pro držení mláďat na levé straně- týkala se 84% šimpanzů a 82% goril, což jsou čísla velmi podobná jako u lidí.
U samic australopitéků se udála ještě další podstatná tělesná změna. Tím, že již australopitéci trvale kráčeli po dvou nohách, přestala být zjevná ovulace u samic, v podobě “růžových zadků” pro samce dobře viditelná. Pohlavní orgány se samicím časem zmenšily tak, aby nemohly nijak překážet v chůzi po dvou. Vměstnaly se mezi nohy a tím pádem přestaly být okem viditelné. Australopitéci mohli rozeznávat ovulující australopitky už jen podle čichu, zrakem se již poznat nedala. Proto dospívajícím samicím zhoustly na pohlavních orgánech chlupy- jejich funkcí bylo udržovat charakteristické pachy nebo řekněme vůně z pohlavních žláz. Pohlaví samic tedy nebylo již okem viditelné jako je tomu u šimpanzic. Ale zato o to víc samice samcům v době ovulace voněly.
V té době již předchůdkyně žen měly vyvinutý klitoris- orgán rozkoše, který nemá žádnou jinou funkci, než že zprostředkuje ženám slast. Existující klitoris dnešních žen je důkazem, že samice australopitéků již kopulovaly se samci tváří v tvář jako šimpanzi bonobo, nikoliv zezadu jako velcí šimpanzi. Je možné že i samice australopitéků si mezi sebou vzájemně třely klitorisy, tak jako samice bonobů, čímž si potvrzovaly svá přátelství a utužovaly svou samičí hierarchii. Bohatý sexuální život všech se všemi uklidňoval nejen tělo, ale i duši, takže z toho důvodu byla zvířata mírumilovná a málo agresivní.
Sexualitu australopitéků si tedy můžeme klidně představit jako sexualitu dnešních bonobů. Samice se přestaly řídit svou ovulací a začaly být vnímavé k sexu celoročně stejně jako samci.
Samci se před samicemi v souladu s přírodou rádi rituálně předváděli a ty si obvykle vybíraly "nejsympatičtější" samce, kterým daly při páření přednost. Ale na rozdíl od předešlých zvířat či od dnešních bonobů, u kterých panuje promiskuita všech se všemi, v podstatě bez výběru,
u astralopitéků již mohla existovat promiskuita výběrová. To znamená, že je pravděpodobné, že se začala již měnit taktika namlouvání směrem k lidskému způsobu. Australopitéci byli též pochopitelně promiskuitní, také u nich měli alfa samci přednostní právo na kopulaci- ale oproti dřívějším zvířatům byl již rozdíl v tom, že tito prapředci lidí již rozlišovali charakterové vlastnosti jednotlivých členů tlupy. To znamená, že někteří členové v tlupě byli někomu víc milejší a sexuálně přitažlivější než jiní. Tak se stalo, že i níže postavení samci měli u samic větší šance na páření, než ve zvířecím stádiu. Protože jako již myslící bytosti postřehli, že najdou u samic více pochopení tehdy, když jsou k nim i jejich mláďatům laskaví. A mnozí z nich poznali, že si samici ještě víc nakloní, když jí donesou nějaký dárek v podobě něčeho dobrého na zub. Tato samčí galantnost se jim vyplácela, samice se ráda nechala přemluvit k sexuálním hrátkám, když byl na ni samec jednak hodný a z křoví na ni mával nějakou lahůdkou. Tak se dostalo v sexu na všechny samce, i na ty neslabší z nejslabších a nejníže postavených, pokud byli k samicím všestranně galantní.
Po narození mláděte živily samice nejen sebe, ale i mládě. Odpovědnost za přežití mláďat byla plně na matkách, samci jim s největší pravděpodobností s výživou mláďat nepomáhali. Koneckonců ke sběru potravy jim stačily vlastní, hbité, rychlé ruce. Samci ani neměli ke sběru semen a bobulí takovou trpělivost, jistě se mnohem raději věnovali chytání drobných živočichů. (To mne napadlo, když jsem jednou byla s manželem na borůvkách. Mně trhání borůvek nějak zvlášť nevadilo, zato můj muž pořád nespokojeně bručel. Asi po hodině se těžce vzbouřil. "Nejsem žádný mukl, abych tady celý den trhal ty zatracené bobule", řekl, odložil konvičku a provokativně se natáhl do trávy. Marně jsem na něho apelovala, že právě on se ze všech nejraději cpe borůvkovým koláčem. Ten den už neutrhl ani borůvku. Šel radši do lesa "lovit" houby). Je ale možné, že v tlupě australopitéků panovaly poměry jako u bonobů, nikoliv jako u velkých šimpanzů. To znamená, že samci dávali samicím s mláďaty často v jídle galantně přednost.
Velkou výhodou bylo, že samci účinně chránili tlupu za pomocí klacků a kamenů před predátory- a to občas i za cenu ztráty vlastního života. Australopitéci byli jinak plaší, moudře se řídili heslem, kdo uteče, ten vyhraje; jejich síla však spočívala v soudržnosti tlupy. Samci dobře tlupu chránili tak, že měli rozestavěné hlídky, které včas hlásily nebezpečí. I vysoké, ječivé skřeky samic a mláďat dokázaly rychle přivolat samce ku pomoci. Slabé soupeře samci ze svého teritoria promptně vyhnali, před silnějšími radši všichni svorně prchali.
http://www.youtube.com/watch?v=awKl8eEvKtw
Homo habilis
Používání rukou i jako řečového výrazového prostředku vedlo u australopitéků ke zvětšování mozku. Za dalších pětset tisíc let už to bylo znát. Předpokládá se, že z formy Australopithecus Afarensis se někdy před 2,5 miliony let odštěpila vývojová linie rodu Homo habilis. Mnozí badatelé se dnes přiklánějí k názoru, že i Homo habilis v sobě zahrnoval dva hominidní druhy, reprezentované velkou a malou formou. Jiní zase kategoricky tvrdí, že Homo habilis vůbec neexistoval, ale jedno se zde ukazuje ve stále jasnějším světle: rozdrobení biotopu Afriky před 2,5 milionem let rozdělilo skupinu hominidů do několika oddělených adaptivních linií. Jednou z těchto linií byl možná Homo habilis (znamená člověk zručný) z Olduwaiské rokle.
Fosilie "člověka zručného" byly objeveny na různých místech východní a jižní Afriky. Nejstarší nález je podle paleontologů starý 2,5, nejmladší l,5 milionů let. Mozek rodu Homo habilis nebyl nijak závratně velký, ale stačil už k tomu, aby si tito "skorolidé" vyráběli již první primitivní nástroje. Oproti australopitékům vykazovali habilini řadu pokročilejších znaků na lebce i ostatní kostře včetně vyšší lebeční kapacity, která dosahovala 600-800 cm3. Jejich vývoj byl dovršen v době, kdy získali schopnosti dorozumívat se posunky mezi sebou a vyrábět nástroje; nicméně Homo habilis měl pouze polovinu kapacity ve srovnání s mozkem současného člověka. Je však druhem, který již překročil práh lidského intelektu- a v tom tkví hlavní rozdíl mezi ním a jeho předky.
Dokázali si již i primitivním způsobem komunikace předávat své znalosti z generace na generaci- čili vznikala první kultura.
Už u antropoidních opic je vnímání zrakových vjemů zcela dominantní a dominantní bylo zrakové vnímání i u Homo habilis. Čichový aparát se dále nevyvíjel, dokonce se pod tlakem redukoval. Tím že pro habiliny byl důležitější spíše zrak než čich nebo sluch, nabyl jejich mozek na složitosti a hmotnosti. Mozková kůra (neokortex) jako evolučně nejmladší část centrálního nervového systému zaujala v příjmu a zpracování informací vůdčí postavení. Zvětšení mozku, které se projevilo u "člověka zručného", třebaže nikterak velké, mělo pozoruhodný vliv na tvar jeho mozkovny. Klenutější mozkovna s naznačeným zakulaceným týlem a podstatně menším zúžením ve spánkových jamách, ohlašují počátek přeměn k dnešním lidským strukturám. Svým obličejem a zuby se sice stále ještě podobal australopitékům (to znamená, že pořád ještě vypadal jako šimpanz), ale kostrou a objemem mozku se blížil pozdějším druhům rodu Homo.
Druh habilinů, z kterých jsme se vyvinuli, byl drobnější postavy. Tito habilini byli vysocí nejvýše l30 cm a vážili asi 30 až 42 kg. Jejich nohy, stejně jako naše, už byly plně přizpůsobeny pro vzpřímenou chůzi. Chůze, jak naznačuje stavba chodidla byla již dokonalejší a téměř oproštěná od kolébavých kroků australopitéků. Jejich srst byla díky změně termoregulace těla, zapříčiněné vzpřímenou chůzí, ještě více řidší než u australopitéků.
Nález kostí ruky Homo habilis potvrdil, že ruka nemůže mít pokročilejší stavbu než mozek, který ji používá. Vývoj mozku a ruky jsou dva jevy hominizačního procesu, který na sebe působí zpětnou vazbou, jež vzniká od okamžiku, kdy člověk začíná vyrábět nástroje a "mluvit rukama". V první fázi hominizace se ruce mohly vyvíjet v určitém předstihu vůči mozku; předstih mohlo způsobit intenzivní používání rukou při sběru potravy. S nástupem druhé hominizační fáze však tento předstih mizí a výrazně se vyvíjí mozek. Zručná ruka vytvořila zručný mozek a naopak. Řeč za pomocí rukou a výroba nástrojů byla již nutně spjata s určitým abstraktním myšlením. Svůj život museli habilini bránit proti zvířatům i proti nelítostné přírodě, takže ruce s hlavou se staly hlavní zbraní v boji o existenci. Rukama a primitivní inteligencí si počali dobývat svět. Habilin byl první předek člověka, který byl schopen konstruktivně myslet. Jsou doklady i o tom, že si stavěli malé, oválné přístřešky- nejstarší obydlí světa. Nespokojovali se již patrně jen s přirozenými úkryty, ale pouštěli se i do stavby primitivních umělých přístřeší a úkrytů. Byli to zkrátka již skuteční, byť velmi primitivní lidé v pravém slova smyslu, s rozvíjejícím se lidským intelektem.
Ještě v šedesátých letech 20.století slavila představa "člověka-lovce" trumf. V duchu Darwinových úvah bojoval vzpřímený, silný, obratný a lstivý lovec o své vrcholné postavení v přírodě. V sedmdesátých letech však předložil americký archeolog Lewis Binford konkurenční hypotézu, známou jako "člověk mrchožrout". Tato představa předpokládala neobyčejnou vytrvalost hominidů při sledování stěhovavých stád, s cílem přiživit se na mršinách mláďat či slabých jedinců. V případě obou hypotéz je tu však jeden nepřehlédnutelný zádrhel: z raného období naší historie chybějí kamenné nástroje. Navíc chrup raných hominidů nenese sebemenší stopy po pravidelné konzumaci masa.
Naopak z rozboru povrchu skloviny zubů jednoznačně plyne, že naši předkové byli až do období od nás vzdáleného l,7-l,5 milionu let spíše vegetariány.
Na počátku sedmdesátých let minulého století předložila americká antropoložka Adrienn L. Zihlman představu "ženy sběračky" jako ústřední postavy v evoluci člověka. Podle ní ne maso, ale rostliny byly hlavní složkou potravy. A rovněž rostliny, nikoliv maso, podmínily nové technologické chování. Její domněnka byla nepokrytě ideologickou výzvou vůči mužsky orientovanému modelu "muž-lovec". Autorka vycházela ze silných sociálních vztahů, které se vytvářejí mezi matkami a jejich dětmi, s muži na okraji. Tedy ze sociálních vztahů, které by mohly být pokračováním sociálních struktur známých též u jiných velkých primátů. Evolučně nové tu však bylo to, že naši předkové, raní hominidi žili v porovnání s jinými hominoidy v otevřené krajině. Ženy při sběru používaly dřevěné nástroje (rycí hůlky), jimiž dobývaly hlízy, kořeny a další rostlinné části z půdy, dělily se o ně se svými dětmi a často přenášely potravu i děti během sběru mnohdy na velké vzdálenosti. To, že se pohybovaly po dvou, bylo v tomto směru velkou výhodou.
Různých hypotéz na téma bipedie, zdokonalování rukou, mozku a přenášení potravy se ještě vynořilo nepřeberné množství. Jedno je dnes však už zřejmé: Někteří hominidi té doby zpracovávali části těl zvířat způsobem, který není znám u žádného subhumánního primáta, ani u šimpanzů. Tuto skutečnost potvrzují kosti, které mají na svém povrchu zářezy, jež všichni odborníci svorně prohlašují za stopy po kamenných nástrojích. A pak jsou tu ještě kamenné úštěpy údajně ohlazené osekáváním masa.
Ačkoli dosud přesně nevíme, co se před l,75 milionu let v Olduwajské rokli stalo, kosti se zářezy a opakovaně používané kamenné úštěpy ukazují na změnu v jídelníčku tamních hominidů. Masitá strava se stala v lidské evoluci poměrně důležitým doplňkem; sporným však dodnes zůstává, jak toto maso získali, zda lovem či mrchožroutstvím, či obojím.
Nejpravděpodobnější je varianta, že se hominidi skutečně spíš živili mršinami velkých zvířat, neboť je nemohli zabít, protože to pro ně bylo tehdy velmi nebezpečné a technicky nemožné. Z druhové skladby tehdejší fauny, zejména predátorů, se vědci domnívají, že před 2-l,8 milionů let měli hominidi možná více příležitostí k mrchožravosti než je tomu dnes. Z kočkovitých šelem totiž převládaly šavlozubé druhy, které zřejmě nemohly ohlodávat a drtit kosti ve svých čelistech tak, jak to dovedou dnešní hyeny nebo psovité šelmy. Tehdejší hominidi byli možná v porovnání s jinými mrchožrouty úspěšnější, jako to dnes demonstrují například lidé východoafrického kmene Hadzů, kteří hbitě odtáhnou mršinu, či její část z dosahu dotírajících hyen.
Rostliny tedy nadále patřily k základním zdrojům a i u habilinů tvořily asi 80 procent jídelníčku. Určitě byli dobří znalci rostlinné říše, patrně rozeznávali stovky rostlin, plodů, bobulovin i kořínků. Přesně jako dnešní šimpanzi věděli, které rostliny mohou jíst bez rizika, a které nikoliv. Matky učily svá mláďata od narození rozeznávat chutné, jedlé bobule; od těch jedovatých, kterých se neměly radši ani dotýkat, je s křikem odháněly. O převaze rostlinné stravy svědčí i zuby habilinů. Tyto zuby má H.habilis jako všichni hominidi vsazeny do tváře, aby žvýkací pohyb čelistí byl co nejúčinnější- v jejich tvaru, a zvláště v jejich velikosti však vědci pozorovali pronikavé změny. Předně stoličky ztratily na své mohutnosti. Pozoruhodné a překvapující byly zvětšené a rozšířené řezáky. Tato strukturní změna mohla signalizovat proměny v potravní strategii- sklon k plodožravosti. Zjemnění chrupu doprovázelo zjemnění čelisti, zejména dolní čelisti. Celkově jsou tedy zuby habilinů výrazně menší a zubní oblouk má již lidskou podobu.
Vědci dlouho přemítali nad tím, proč se u žen vyvinula skrytá ovulace. První skupina badatelů předpokládala, že skrytá ovulace zajišťovala, aby otcové neopouštěli svá mláďata. Jejich tvrzení vycházela z předpokladu, že již předchůdci člověka se párovali. Zastánci prvního názoru argumentovali takto: protože muž neví, kdy je jeho žena plodná, musí s ní pobývat dlouho a mít s ní častý styk, neboť jen pak porodí jeho děti. To mu brání v páchání různých vylomenin a současně zajišťuje, že ženě pomůže s péči o potomky. Druhá skupina badatelů však od počátku tvrdila, že předchůdce člověka byl promiskuitní, nepároval se. Utajená ovulace u předchůdkyň žen se vyvinula proto, aby se s předchůdci mužů neomezeně pářily kdykoliv a celoročně. Tím že samci v tlupě neměli tušení, které dítě je jejich, tím přijmuli všechny děti v tlupě jako své vlastní. Byla to účinná obrana proti infanticidě mláďat. Pochopitelně se ukázala jako pravdivá ta druhá verze. Nejen že se v tlupě zabránilo infanticidě mláďat, ale také neustálým rvačkám samců o samice. V tlupě zákonitě nemohly existovat monogamní páry z toho důvodu, protože jak již bylo výše řečeno, tam kde existuje samčí a samičí hierarchie, tam nemůže vzniknout párová monogamie. Ať to probereme z kteréhokoliv úhlu, tak vždy nám vyjde, že promiskuita byla tou nejvýhodnější evoluční strategií, takže v přírodním výběru musela zákonitě zvítězit.
Pro skrytou ovulaci ještě existuje další prosté a logické vysvětlení: vznikla přece i kvůli vzpřímené postavě! Známá poučka říká, že evoluční změna není cílem, ale způsobem, jak se vypořádat se vzniklým konkrétním problémem. Šimpanz učenlivý, ani šimpanz bonobo skrytou ovulaci dodnes nepotřebují, protože stále ještě chodí převážně po čtyřech- takže když mají samice zjevnou ovulaci, je dobře zezadu viditelná. Zatímco šimpanzice učenlivé se stále ještě řídí svou viditelnou ovulací a jsou vnímavé na sex jen v době říje, šimpanzice bonobo se dostaly již do pokročilejšího stádia: mají sice ještě taky rudé zadky, čili zjevnou ovulaci, ale už se jí neřídí. Jsou vnímavé na sex po celý rok. To samé se kdysi stalo s předchůdkyněmi žen. Nejprve se staly vnímavé na sex celoročně, bez ohledu na zjevnou ovulaci. Později při vzpřímené chůzi ztratily své růžové zadky, a tak se zjevná ovulace změnila na ovulaci skrytou. Pramuži již dávno nesledovali “růžové zadky” a přestali se řídit i čichem, protože o sexuálně přitažlivých ženách je informoval již převážně jen jejich zrak. Dospělé praženy měly vyvinutá prsa a byly oproti pubertálním dívkám celkově celé zaoblené a správně tvarované, takže byly “od pohledu” sexuálně nejvíc přitažlivé.
Ale stejně jako u australopiteků tak i u habilinů asi existovala výběrová promiskuita. To znamená, že se někteří pramuži a praženy vzájemně častěji vyhledávali, neboť k sobě cítili větší milostnou náklonnost než k ostatním členům tlupy.
Víme zcela bezpečně, že změna prostředí vyvolává změny organismu.Všechno se mění, všechno je v pohybu a dvakráte nevstoupíš do téže řeky. Co bylo tou další obrovskou změnou, která urychlila vývoj habilinů směrem k dokonalejšímu člověku?
Oheň- to byla ta obrovská změna! Alespoň já jsem o tom skálopevně přesvědčena. 
Představuji si takovouto scénu: Jednoho podvečera se vracela vyhládlá tlupa habilinů na své teritorium: procházela spálenou, vyhořelou krajinou, v níž vše shořelo na troud vlivem požáru vzníceného z příliš velkého sucha. Byli to pozdní, vyspělí habilini, kteří běžně používali různé jednoduché nástroje. Dospělí samci a samice objevili ohořelé tělo zvířete a zvědavě k němu čichali. Posléze se vedoucí samec do něho zakousl. Neposedná mláďata mezitím odběhla k čemusi dýmajícímu. Jedno z mláďat uchopilo z hromady šedivého popela ohořelou černou větev, která byla z druhé strany ještě žhavá a zakmitalo s ní ve vzduchu. Vytvořily se oranžové čáry a všichni strnuli s otevřenými ústy (nebo ještě tlamami?) v němém údivu. Dospělí habilini se náhle včetně alfa samce rozběhli s obdivnými skřeky k neopatrným mláďatům a prohlíželi si zvědavě zázračnou dýmající větev. Obávaný oheň, před kterým vždy v panické hrůze prchali, se zde vyskytoval v neškodné podobě na kousku větve. Alfa samec popadl větev z ruky dítěte a mohutně s ní nebojácně zatočil nad hlavou. Vytvořilo se oranžové kolo a všichni zajásali nad tím zázrakem. Jeden z hladových mladíků se však radši věnoval pečínce. Když to alfa samec spatřil, zařval, zahodil větev a běžel zpátky k masu a ostatní s ním. Samci společně to podivné, voňavé maso roztrhali na díly a největší díl připadl pochopitelně vedoucímu samci. Nesnědl ho však sám. Ihned se k němu přitočila jeho matka, která shodou okolností získala v hierarchii samic rovněž nejvyšší postavení- a s tou se musel podělit. Ale ani alfa samice nemohla sníst svůj kus masa sama. O maso žebronily její děti, natahovaly k ní hladově ruce a ona se s nimi pochopitelně podělila. I ostatní samci se dělili se svými matkami, či oblíbenými samicemi, a ty zase s dětmi- a tak se dostalo na všechny členy velké rodiny, i na ty nejslabší- a byl v tom řád. Pečené maso všem ohromně chutnalo. Odhozená nažhavená větev mezitím vzplála. Nakrmení habilini se k ní váhavě vrátili. Nad krajinu se snášela tma a přicházel noční chlad. "Téměřlidé" natáhli k hořící větvi opatrně ruce a ona je příjemně hřála. Aby se nespálili, strkali do ní suchými větvičkami. Ty však začaly hořet také. Ale oni se jich už nebáli! A tak se ten zvláštní myslící živočich poprvé přestal ohně bát, začal ho blíž poznávat a celoročně využívat. Používáním ohně započala cesta směrem ke "člověku vzpřímenému" - Homo erectus. Za 500 tisíc let od onoho památného večera vypadala situace už zase zcela jinak.
Homo habilis
Homo erectus
Byli to erectové, kdo zaručeně používali oheň. To je vědecky dokázáno. A jak tvrdím, právě tento magický živel dalekosáhle změnil jejich vzhled i chování. Slunce stvořilo život na Zemi- a oheň stvořil člověka! Homo erectus, tento takzvaný člověk vzpřímený, by si ve skutečnosti zasloužil jiné jméno. Vždyť vzpřímenou postavu měly již dlouhé generace jeho předků.
Homo erectus však přispěl do knihy kulturního vývoje člověka kapitolou zcela jinou- byl Prométheem celého lidského rodu! Je prvním ze všech zástupců rodu Homo, o němž můžeme s jistotou říci, že již znal využití ohně- a proto by si spíš zasloužil název "člověk ohňový."
Možná si ani neuvědomujeme, jaký přelom v životě našich předků oheň způsobil: ta skrytá, nastřádaná energie ze slunce, ta hřejivá síla, která podstatně změnila tělo i psychiku pradávného člověka. Každý ví, že když se pověsí mokré prádlo nad oheň, mnohem rychleji se usuší. Totéž se dělo s pradávným člověkem: rychleji se u ohně "vysoušel". A nejen to - zepředu se opékal, ale na záda mu táhl chlad. Proto došlo v jeho těle ke změnám souvisejícím s termoregulačním systémem. Termoregulační systém se již dříve částečně změnil u habilinů v souvislosti s chůzí po dvou, ale nyní se změnil ještě víc. Jan Beneš ve své knize Člověk píše:“Hominidi byli odjakživa denními živočichy. Tato skutečnost musela mít nepochybně určující vliv na způsob, jak a kdy si zaopatřovali potravu. Pokud hominidi sbírali svou denní porci příležitostně a přiživovali se na mršinách, byla jejich energetická spotřeba poměrně nízká. Jakmile však začali překonávat větší vzdálenosti a být všestranně aktivní po celý den, rázem se vše změnilo. Potřeba energie vzrostla až o jednu třetinu a hominidi se pojednou ocitli oproti okolním šelmám v nevýhodě. Velké šelmy totiž většinou loví buď brzy z rána nebo navečer, během horkého dne si pospávají někde ve stínu stromů, svou energii si hezky šetří. Hominidi, ostatně jako kteříkoliv jiní primáti, v temnotě neviděli, měli špatný čich, byli navíc pomalí, a protože byli porostlí srstí, třebaže už řídkou, v tropickém a subtropickém podnebí se při větším energetickém výdeji vnitřně přehřívali, takže zaplaveni horkem zevnitř i zvenčí nejednou udolali spíš sami sebe než případnou oběť. Proto, aby mohli přežít v krajině, kterou zabydleli, ´museli´ přestavět svou látkovou přeměnu a s ní související termoregulační systém - aby se zbavili přebytečného tepla. První předpoklad byl u nich už splněn. Vzpřímením postavy se u nich snížila absorpce tepla povrchem těla až o 60%. Nový způsob života- vysedávání u ohně- však vyžadoval další úpravy. Soudí se, že Homo erectus už podstatně ztratil ochlupení těla a zmnožily se mu potní žlázy. Zvýhodněni byli také všichni ti, kteří se po ztrátě chlupů byli schopni v chladu chvět, čímž uvolňovali asi třikrát více tepla v porovnání s odpočinkovou činností. Za získanou výhodu však zaplatil H.erectus dvojí daň. Za prvé se vystavil riziku nebezpečné hypervitaminózy D, která mohla vzniknout z přesvětlení kůže. Právě s ohledem na ni mají vědci plné opodstatnění uvažovat o prvních lidech s novým termoregulačním systémem jako o lidech dosti pigmentovaných, kteří své tmavé zbarvení postupně ztráceli až v málo slunečných zeměpásech Evropy a Asie- ale to už se svým vnitřním teplem uměli šetřit. Oblékali se do kůží a rozdělávali ohně, jimiž vytápěli své příbytky. Za druhé se tím, že se u nich vytvořil neobyčejně účinný termoregulační systém založený na odpařování potu, stali závislými na vodě- dokonce tak závislými jako málokterý suchozemský živočich. Začalo platit, že ´potící se hominid je žíznivý hominid´. Důkazem, byť i nepřímým, mohou být sídliště prvních hominidů. Hominidi je budovali blíže vodních nádrží nebo vodních toků. Sběr potravy včetně mrchožroutství se však nemusely odehrávat vždy v blízkosti vody, zejména když ztrácely svůj příležitostný charakter a stávaly se postupně organizovaným projevem. V tomto okamžiku museli lidé vyřešit zásadní problém: přenášení vody. Jak jej vyřešili, nevíme. Můžeme jenom uvažovat o tykvích jako o čutorách, o sukulentních rostlinách jako o přírodních nádržkách na vodu a není ani vyloučeno, že žíznící lidé vodu vůbec nepřenášeli. Uměli ji najít v jistém ročním období i v té nejvyschlejší oblasti, anebo si k ohni nanosili kupy šťavnatého ovoce."
Díky statisícům let používání ohně začali tedy ztrácet erectové výrazněji ochlupení po těle. Ze všeho nejdříve jim asi prořidlo ochlupení na tváři a na hrudi, kdežto na ostatních částech těla se ještě nějakou dobu udržovalo. V době, kdy ženy ztrácely své ochlupení na hrudi, novorozené děti se neměly čeho chytit a začaly být zcela odkázány na matku. Proto je matky musely střídavě chovat v náručí nebo odkládat nedaleko ohně, než trochu povyrostly a byly schopné se držet chlupů na zádech. Tenkrát to mohlo trvat ještě krátce, dejme tomu, že už za měsíc bylo mládě schopno pevně se držet máminých chlupů na zádech. Do té doby však novorozenci svým matkám znesnadnili obstarávání potravy. Stali se asi tak na měsíc bezmocnými uzlíčky tkáně, byli snadnou návnadou pro šelmy- a proto je bylo potřeba pečlivě chránit. Z toho důvodu ženy, které zrovna porodily, svěřovaly na pár hodin kojence starším ženám, aby mohly jít shánět potravu se svými staršími dětmi. Tímto způsobem vznikla mezi mladými a staršími ženami účelná spolupráce. Starší ženy- což byly vlastně matky mladých matek- udržovaly pečlivě oheň a pečovaly vždy na pár hodin i o kojence. Pokud tlupa nežila v jeskyni, začaly stavět pro kojence i jakési první jednoduché přístřešky, aby na ně nepršelo či nepálilo příliš slunce. Celková dělba práce probíhala v tlupě takto: mladé ženy sbíraly s většími dětmi obojího pohlaví rostlinnou potravu a drobné živočichy. Dospělí muži, v mužské hierarchii "elita" se obvykle zdržovali poblíž těchto mladých žen s dětmi. Zajišťovali jim jednak jejich bezpečnost, ale současně sbírali přitom i pro sebe potravu. Občas se již snažili semtam ulovit i nějaké to větší zvíře. Staré ženy udržovaly oheň, aby nevyhasl a pečovaly zároveň o kojence. A starší muži ozbrojeni klacky a kameny rozmístění kolem “ohňového tábora” hlídali a zajišťovali jeho bezpečnost. Potravu již nemuseli tito staří členové tlupy shánět, mladí lidé obojího pohlaví jim k jídlu pokaždé něco donesli.
Nelze pochybovat o tom, že erectové vyráběli již také primitivní nástroje a zbraně. Kromě špičatých kamenů používali k obraně i útoku přiostřené klacky nebo kyje. Objevují se již i pověstné pěstní klíny. Právě pěstní klín je jedním z kulturních znaků člověka vzpřímeného alias ohňového. Zhotovil jej poprvé před l,5 miliony let v dnešní Keni a později na mnoha místech Afriky, prakticky všude tam, kde žil. Ještě později se pěstní klín rozšířil i po celém Starém světě. Pěstní klíny i sekáčky sloužily k mnoha účelům- od vytrhávání hlíz, až po porcování masa. Všechny nástroje se navzájem podobají a byly vyráběny více či méně stejnou technikou po tisíce let. Technologie výroby, kterou cílevědomě přebíraly mladší generace od starších, se ovšem postupně zdokonalovala. Člověk ohňový byl tedy už skutečnou myslící lidskou bytostí, která se přestávala řídit přírodními zákony a místo toho začala používat své vlastní, ryze lidské přístupy, předávané z generace na generaci.
Vůbec nejpodstatnější znak, kterým se erectové odlišovali od australopitéků a habilinů byl především větší mozek. Měli širší lebeční schránku, než měli jejich předchůdci, tato mozková část u nich dosahovala kapacity od 900 do 1100 cm3 v průměru. Bylo to tím, že jejich kůru mozkovou rozvíjely složité sociální vztahy mezi všemi členy tlupy a také používání primitivní řeči i nástrojů. Lebka "člověka ohňového" se ale ještě stále lišila od moderní lebky v mnoha směrech. Homo erectus měl hrubě modelovaný obličej, malý široký nos a silné vystouplé čelisti. Měl nízké, dozadu ubíhající čelo, mohutné nadočnicové oblouky a spodní čelist bez brady. Přesto vše už více připomínal člověka než zvíře. Nosní otvor orientovaný čelně spolu s nosními dírkami nasměrovanými dolů je už znakem typicky lidským. Takto uzpůsobený nos rovněž vydatně pomáhal při termoregulaci. Možná že to byl zase právě oheň, který pomohl vymodelovat i specifický lidský nos. (Jelikož erectové celý život vdechovali dým, z toho důvodu se musely lépe upravit i dýchací cesty- přes účelněji tvarovaný nos se horký vzduch ochlazoval a filtroval snadněji).
Zuby, i když mají již lidský tvar, jsou masivnější než u moderního člověka. Jejich dřívější "lidoopí" vzorec se u Homo erecta definitivně proměnil ve vzorec lidský. Špičáky už ani u samců nevystupují nad úroveň ostatního chrupu. V porovnání s předcházejícími hominidními formami má erectus zuby relativně menší, zejména zuby třenové a stoličky, takže se velikostí už skutečně příliš neodlišují od žvýkacích zubů anatomicky moderního člověka (Homo sapiens sapiens). Zvětšily se mu však přední zuby řezáky, takže nabyly tvaru lopatky. Spolu se žvýkacími zuby se rovněž zmenšila a celkově zjemnila jejich podpůrná struktura, tj. čelisti včetně žvýkacích svalů. Všechny tyto změny byly způsobeny tím, že u Homo erecta nastal v potravní strategii zásadní zlom. Na jeho zubech se pojednou objevilo velké množství podobných rýh a jamek, jaké můžeme pozorovat na chrupu hyen a vůbec všech masožravců drtících kosti, ale i u prasete domácího, typického všežravce. Zůstává tedy nezměnitelným faktem, že to byl právě erectus, kdo přešel definitivně na všežravost.
Světlo ohně rozšířilo délku činorodého dne, jeho teplo zahřálo studené a větrné příbytky erectů, i jejich prokřehlá těla a dalo jim pocit bezpečí před dotěrnými a všudypřítomnými silami povětšinou nevalné pověsti. Zdroj tepla byl vhodný k pečení masa, k sušení a tvrzení dřeva, k zahřívání a štěpení kamene, ohněm erectové zaháněli divoké noční šelmy, u ohně pečovali o děti, oheň soustřeďoval celou velkou rodinu a není tedy divu, že se u něj odehrávaly i "akty lásky". Vše naznačuje, že naši předkové vedli bohatý sexuální život, který již dávno nebyl omezený roční dobou. Svým způsobem je vlastně název erectus rovněž výstižný, neboť muži měli erekci často a rádi a ženy ji vždy nadšeně vítaly. Sexuální kontakt s opačným pohlavím přinášel slast na obou stranách, a tak toho všichni rádi a často využívali. Tyto celoroční sexuální radovánky nejen rozjasňovaly a zpestřovaly život erectů, ale utužovaly a stmelovaly celý jejich kolektiv.
Jelikož už tito první lidé nebyli zvířaty, zdaleka už nestačilo, aby samec předvedl před samicí svou fyzickou zdatnost. Muž musel imponovat ženě také svými "charakterovými vlastnostmi." Musel umět ženu přivábit a naklonit si ji svým příjemným chováním. Možná už v této době mezi mužem a ženou vznikala náklonnost, dalo by se říci láska. Dva jedinci po určitou dobu v sobě nacházeli velké zalíbení a nehnuli se od sebe. Násilím si muž nemohl získat žádnou ženu. To se mu sice mohlo výjimečně podařit někde na odlehlejším místě, ale nevyplatilo se mu to. Pokud byl pro ženu zážitek s ním nepříjemný, "sdělila" to jiným ženám, a pak si v podstatě celá tlupa na násilníka dávala pozor.
V mužské hierarchii si dokázal zjednat autoritu nejsilnější, nejchytřejší a ženami nejoblíbenější muž- "s dobrými charakterovými vlastnostmi". Získat moc v tlupě pomocí hrubého násilí z hlediska logiky fungování lidských vztahů, nebo ještě lépe řečeno z hlediska teorie her, či psychologických zákonitostí nebylo možné. Takový ojedinělý uzurpátor moci špatně pochodil- stal se osamělým. Nebyl u žen oblíben, násilníkovi se vyhýbaly, měly se před ním na pozoru. U mužů pochodil ještě hůř. Nebyl problém, aby se několik slabších jedinců proti němu spiklo a dalo mu pořádně za vyučenou.
Proto pouze muž všestranně oblíbený u mužů i u žen, s přirozenou autoritou, se mohl v tlupě prosadit jako vůdce, jako alfa samec (ne ovšem navždy).V ženské hierarchii byla zase nejvýše postavená nejstarší zasloužilá matka, která za sebou měla početný klan svých potomků, kteří ji jednoznačně podporovali. Pro své dobré povahové vlastnosti byla rovněž oblíbená jak u žen, tak i u mužů.
Vedoucí silný muž, který se těšil všeobecné úctě a autoritě, měl vždy přednostní právo před ostatními muži na pohlavní styk se všemi ženami. Všechny ženy, i ty zamilované do jiných mužů, se s ním rády a dobrovolně pohlavně spojily, pokud o ně projevil zájem, protože to byla to pro ně velká čest, velké vyznamenání. Když se vůdce tlupy sexuálně uspokojil, nebyl žádný problém, aby si i níže postavení muži se svými partnerkami kdykoliv užívali. Ovšem jen za předpokladu, že o ně ženy jevily zájem. Pokud nějaká žena začala vřískat a prchat před nápadníkem pryč, protože se ho z nějakého důvodu bála, nebo o něho nestála- obvykle vedoucí muž zjednal v tlupě pořádek. Útočníka usměrnil a zpacifikoval. Ale situací, v kterých by ženy odmítly s někým kopulovat, bylo mizivě málo. To už musel být opravdu mimořádně nepříjemný a odpudivý jedinec, aby se tak stalo. Prostě získat sex v tlupě násilím bylo nemožné, protože existovaly proti takovému jednání pojistky.
Původní, dost primitivní a směšná představa, která muže vykreslovala tak, že jde a kyjem omráčí ženu a pak si ji za vlasy jako svou kořist přitáhne do jeskyně, aby si sexuálně užil, byla odjakživa v přírodě nepravdivá a nereálná! Výhodnější bylo odjakživa v sexu postupovat po dobrém. Pramuži se naopak museli velmi snažit, aby se praženám v konkurenci s jinými muži co nejvíce zalíbili a vlichotili do jejich přízně. Nejlépe se dařilo mužům-diplomatům, kteří to s ženami uměli. Měli vůči ženám a jejich dětem mírnou, klidnou povahu, nebyli na ně agresivní, takže se jich ženy ani děti nebály, ale naopak samy jejich přítomnost aktivně vyhledávaly. A když byl muž navíc i galantní a velkorysý a nosil své vyvolené a jejím dětem dárky v podobě chutného sousta, měl obvykle vyhráno.
Oheň rozvíjel u těchto nových bytostí i specifické lidské vlastnosti: Pláč a Smích. Tyto dvě emoce jsou si velmi blízké a úsloví "smál se až brečel" to potvrzuje. Z dýmajícího kouře oči často slzely, a tak si ohňoví lidé museli vytvořit novou ochranu proti nadměrnému vysušování rohovek. Počaly jim kanout první slzy po holých tvářích. Malé děti byly emocionálnější, často vřeštěly, když jim něco scházelo, a tak se slzy u nich spojily s citovým rozrušením. To se stalo optickým signálem pro matky, které hned věděly, že dětem něco schází a chtějí být od nich utišeny. "Chemický rozbor slz odhalil dvě zajímavé věci", píše Desmond Morris v knize Lidské mládě. "Za prvé slzy obsahují enzym ničící bakterie, zvaný lysozym, který podstatně snižuje nebezpečí infekce oka. Kdyby nebylo lysozymu, oči by velice snadno podléhaly nejrůznějším nákazám. Pláč není pro tento běžný úkol nutný. Za druhé, slzy vznikající ve větším množství při citově vystupňovaných okamžicích, mají jiné chemické složení než slzy normální. Když nás cokoli nadměrně citově rozruší, náhlé zvýšení kvantity stresových chemických látek v našem organismu vyvolá jejich nechtěný nadbytek. Vede-li naše vzrušení k prudké tělesné činnosti (kupříkladu když útočíme nebo utíkáme), hladina stresových látek opět klesne. Pokud se ocitneme v konfliktní situaci, která nás dovede do velikého rozčilení, ale imobilizuje nás, takže nebudeme schopni nijak zareagovat, začne v našem těle obíhat nadbytek stresových látek. Těchto látek se můžeme zbavit prostřednictvím intenzivního pláče, jenž nám umožní alespoň částečně nabýt ztracené rovnováhy."
A smích? Když byli erectové dobře naladěni, časem přišli na to, že když se dotýkají souseda po těle, zejména pod paží, začne sebou nekontrolovaně házet na všechny strany a "chechtá se." A tak se mezi sebou erectové u ohně občas rozverně lechtali. Za dlouhých teplých večerů, když seděli v bezpečí jeskyně spokojeně nasyceni u ohně, se u nich objevovaly i první jiskřičky smyslu pro humor. Vymýšleli si takříkajíc první legrace: zatímco samice přikládala dřevo na oheň, jeden ze samců se k ní tiše přikradl a v její těsné blízkosti prásknul větví za jejími zády. Samice leknutím nadskočila metr dvacet, což u ostatních pralidí způsobilo, že vycenili zuby od ucha k uchu- zubili se a vydávali přitom ze sebe hýkavé skřeky, až se za břicha popadali.
Je možné, že se erectové mezi sebou nejen lechtali, ale také se rádi náruživě líbali a objímali. Z polibků a objímání se staly přátelské pozdravy. Tyto novodobé pozdravy se vyvinuly -jak už jsem psala dřív- z péče o mláďata. V tomto ohledu se lidé po miliony let nelišili od velkých lidoopů nebo od mnoha dalších zvířat. Je dobře známo, že například divocí psi a vlci, nemluvě o nesčetných druzích ptáků- využívají při krmení techniku krmícího polibku. I u některých kmenových společenství si badatelé všimli, že uplakané nemluvně bývalo někdy rychle uspokojeno, když mu starší sestra či bratr, nebo jiný člen rodiny, přitiskli rty na ústa a vsunuli do nich jazykem trochu slin. Tato symbolická potrava dítě utišila. Byl to primitivní akt dávání, z něhož se dá odvodit i polibek jako pozdrav. Totéž vidíme třeba u psů. Každý, kdo přichází domů, kde jej ve dveřích potěšeně vítá jeho pes, ví, jak takový pes vyskakuje do výšky a pokouší se svému pánovi olíznout ústa. Tomuto psímu pozdravu se často říká "hubičkování". Což je výraz zcela správný, neboť o to tu také jde- o stylizovanou verzi psího krmícího polibku, přejatou z časů, kdy štěňata vyskakovala, aby lízala čumáky dospělých, kteří se vrátili z lovu s natráveným jídlem v žaludku, připraveni je vyzvrátit. Takže stejným způsobem se lidské líbání vyvinulo z prehistorického aktu předávání přežvýkané potravy nemluvněti. Ostatně “francouzský polibek” používají běžně i šimpanzi bonobo. Ať se jedná o polibek milenecký nebo o formu pozdravu, líbání je užíváno po celém světě jako způsob, jak vyjádřit lásku, a svůj emocionální charakter odvozuje ze své původní funkce. Předávání fyzické potravy se tak změnilo v předávání potravy citové.
Erectové se stále jen nelíbali a neobjímali. Někdy v některé tlupě došlo i k tomu, že se několik silných samců spojilo dohromady, vytvořilo koalici a nepřiměřeně ostatní členy tlupy terorizovali. Pak ovšem nebylo nic jednoduššího než si počkat, až se tento spolek alfa samců, vládnoucích samozvanců, vzdálí někam hledat potravu. Pak stačilo sebrat si svých pět švestek, což tenkrát pro samice znamenalo posbírat si svá starší i mladší mláďata, ba i své oblíbené, ale níže postavené milence a vydat se do nových krajů za klidným životem bez diktátorů. Místa bylo tehdy na Zemi všude dost, takže se erectové mohli rozšiřovat co hrdlo ráčilo. Tímto způsobem se tlupy donekonečna dělily na další nové celky, a i přemnožené, příliš velké tlupy se dělily na menší celky- a tak se pralidé paprskovitě rozšiřovali čím dál víc po kraji.
Celoroční sexuální život umožnil plodit více potomků. Rychlejší rozmnožování přivedlo naše předky do různých biotopů. Dříve než se erectové rozprchli do světa, stala se pravděpodobně ještě jedna zajímavá drobná změna: je možné, že to byl opět štiplavý dým z ohně, který způsobil zvláštní genetickou "vadu", nebo-li mutaci u jednoho člena tlupy. Od narození mu totiž nepřetržitě rostly vlasy a v dospívání mu ke všemu začaly nepřetržitě růst i vousy. Tento výjimečný jedinec mohl mít díky své zvláštnosti v tlupě výsadní, privilegované postavení, díky němuž zanechal po sobě spoustu potomků. Všem jeho potomkům pak již trvale rostly vlasy i vousy (ženám samozřejmě nikoliv 
). Je jasné, že ve zvířecím stadiu vlasy a vousy člověku nerostly; co by si taky s nimi jako zvíře počal? Ale je možné, že vlasy a vousy nezískal ani ve stadiu Homo erectus, ale až jako Homo sapiens- zde je úkol pro vědce, aby vyřešili i tuto malou záhadu.
Za kolébku "člověka vzpřímeného alias ohňového" je dnes považována východní Afrika, odkud pocházejí nejstarší a nejspolehlivěji radiometricky datované nálezy staré asi l,8-l,7 milionů let. Víme, že se Homo erectus rychleji rozmnožoval a nový termoregulační systém mu umožňoval nebývalou aktivitu, umocněnou posunkovou řečí, doplněnou skřeky a dokonalejšími pracovními nástroji. Když začal s ohněm v ruce vyhledávat své příbytky v jeskyních, pod převisy či v otevřené krajině a počal se odívat v chladném počasí do kůží, otevřela se mu cesta i do chladnějších zeměpisných pásů. Tuto cestu, která započala před milionem let a možná, že už o něco dříve, bychom si v žádném případě neměli představovat jako nájezd nějakých tvrdých a nesmlouvavých dobyvatelů, kteří lačnili po nové zemi. Šíření prvních lidí označované antropology jako první rozptyl totiž ani náhodou nemělo charakter výbojů či velkého stěhování národů. Byla to jen přirozená adaptivní radiace, jakou známe u jiných živočišných druhů. Cesta lidí Homo erectus byla pouhopouhým rozšiřováním biologického druhu- od rozšiřování jiných biologických druhů (např.hlodavců, ptáků, aj.) se však už lišila svou kulturní podstatou. Někteří vědci předpokládají, že vedle úspěšného rozmnožování i strava rozšířená o maso v poměru o něco větším, než tomu bylo u dřívějších hominidních forem, přispěla k velkému pohybu těchto lidí v Africe a později i jejich expanze do Euroasie.
Používání ohně k vytápění příbytků a úpravě pokrmů bylo jednou z nejvýznamnějších kulturních inovací, dovolující pohyb ranému Homo erectu do chladnějších podnebních pásů. V chladných krajích si lidé už dovedli rozdělat, udržet i přenášet oheň, který se stal jejich nepostradatelnou potřebou. A aniž o tom věděli, přenášeli i své zkušenosti, které si sdělovali mezi sebou z generace na generaci.
I když se během jednoho milionu let Homo erectus na různých místech Starého světa vyvíjel různě, z pozůstatků koster můžeme jasně vyčíst, že patřil k našim přímým předkům. Z toho důvodu byly všechny zkameněliny shromážděny pod společným názvem H.erectus. Dnes jsou nálezy těchto lidských pozůstatků známy stejně dobře v severní, východní i jižní Africe, v Asii i Evropě. To dokazuje, že byl H.E. biologicky nesmírně úspěšný a v pleistocénu široce rozšířený druh člověka, který existoval v řadě poddruhů. Rozšířil se během poměrně krátké doby (v geologickém slova smyslu) do širokých prostor tropů, subtropů i mírného pásma celého Starého světa. Početnost jeho populací velmi stoupla. Vše nasvědčuje tomu, že se záhy stal jediným a jednoznačně dominujícím druhem nejen rodu homo, ale celé čeledi hominidae. V konkurenci s druhem Homo erectus nemohl obstát žádný z evolučně starších druhů rodu Homo, pokud by se byl v podobě reliktních populací udržel až do doby, kdy veškerá příhodná životní prostředí začal erectus ovládat.
Způsob života evropského člověka ohňového byl obdobný jako u jávské formy i forem dalších. Je ovšem nutno přitom mít na zřeteli drsnější klimatické podmínky, které ve spodním a středním pleistocénu v Evropě periodicky panovaly. Rozšíření a pohyb kočujících tlup byl silně ovlivňován teplejšími obdobími, kdy člověk mohl pronikat více na sever, aby pak byl s nástupem chladnějších klimatických fází pleistocénu zatlačován až daleko na jih. Stejně jako v jihovýchodní Asii a ve východní Africe jsou i evropské pozůstatky Homo erectus doprovázeny nálezy kamenných nástrojů. Ještě je třeba podotknout, že africké nálezy koster vykazují ve všech svých hlavních znacích až nezvyklou shodu s evropskými pozůstatky druhu Homo erectus. Ukazuje se tak, že afro-evropské formy tohoto druhu byly velmi úzce příbuzné, rozhodně mnohem příbuznější než kterákoliv z nich s kteroukoliv formou asijskou. Člověk ohňový z Jávy, Číny, Afriky i Evropy vedl jednoduchý, toulavý život, postupoval od místa k místu v malých tlupách a hledal potravu. Tito prapředci člověka se živili šťavnatými plody tropických stromů, různými jedlými hlízami a kořínky, semeny, oříšky, vejci i lovem zvířat. Zjistilo se, že pekingský člověk byl pravděpodobně i kanibalem. Homo erectus byl tedy úspěšným biologickým druhem, který obýval různé části Starého světa po dobu delší než milion let. Vedle četných kulturních inovací, vytvořil sociální systém založený na vzájemné spolupráci. V jeho pozadí byla sběračsko-lovecká ekonomie různého stupně a tím i kvality. Tato plodná spolupráce, nebo jinak řečeno dělba práce, probíhala jednak mezi opačným pohlavím, ale i mezi stejným pohlavím. Tento sociální systém se stal univerzálním pro všechny lidské skupiny až do vzniku zemědělství.
Homo erectus
Homo sapiens sapiens
Byla to opět Afrika, odkud se vynořil nejvyspělejší druh člověka. Druh zvaný Homo sapiens sapiens se vydal na svou vítěznou pouť světem. Proč zrovna zase Afrika? Proč ne jiné země? Africký Homo erectus měl patrně opět jakousi výhodu, která mu dopomohla k rychlejšímu vývoji než erectům v ostatních částech Starého světa. Tou hlavní výhodou mohlo být jednoduše nejhustější osídlení erectů. V Africe se jim totiž žilo mnohem snadněji a lépe než v ostatních částech Starého světa, kde neměli tak příhodné podmínky k rozmnožování. Různé tlupy v Africe se mezi sebou bohatě křížily, až se z nich "vyšlechtil" anatomicky moderní člověk. Ten posbíral plno kladných inovací, jež mu zajistily jeho zdárné rozšíření po celém světě. Jednou z těchto inovací mohla být opět nějaká celkem nenápadná mutace. Například u nějakého jedince se mohly vyvinout dokonalejší hlasivky, jež mu umožňovaly vydávat artikulované zvuky. Z artikulovaných zvuků se u něho i u jeho potomků začala vyvíjet první skutečná mluvená řeč, doplňující vhodně řeč posunkovou. Nová řeč umožnila dokonalejší dorozumívání mezi členy tlupy. Díky rozvoji mluvené řeči se za několik statisíciletí bouřlivě rozvinul i mozek. A tak se v Africe zrodil Homo sapiens, nebo-li člověk rozumný. Člověk rozumný? No, to je ovšem poněkud nadnesený název. Člověk dodnes není kdovíjak rozumný, ani moudrý. Spíš by se tedy hodil přiléhavější název- člověk rozum mající, člověk myslící. Myšlení se lidem upřít nedá.
Třebaže chodili erectové perfektně vzpřímení, měli zručné ruce a dovedli se biologicky a kulturně přizpůsobit rozmanitým výkyvům svého prostředí, nebyli to ještě lidé v pravém slova smyslu, ani fyzicky ani kulturně. Přesný způsob, jak tuto hranici Homo erectus před 500 000-250 000 lety překročil, není dosud znám. Je však jisté: žádná matka Homo erecta neporodila dítě Homo sapiens, protože přeměna jednoho druhu v druh jiný byla postupná, i když poměrně rychlá. Když se Homo erectus přeměnil v Homo sapiens, musel za sebou zanechat různorodou směsici forem- u některých se odráželo pokračování dlouhodobých vývojových trendů v podobě zvýšení mozkového objemu, a tím i výkonu mozku a zmenšování obličeje, u jiných však šel vývoj jinou cestou.
Raný Homo sapiens sapiens byl nazván archaickým. Tyto počáteční formy moderního člověka byly svým vzhledem stále dosti vzdáleny současnému typu lidí a rozhodně by asi příliš neuspokojily dnešní představy o lidské kráse. Archaický Homo sapiens měl před 400 000 lety pořád ještě masivní tvář, zarámovanou pod čelem velkými nadočnicovými oblouky a ustupující čelo i bradu jako Homo erectus. Co ho však už od něj odlišovalo, byla právě velikost jeho mozkovny o kapacitě asi l280 cm3 a tvar týlu. Tím se řadí k raným formám moderního člověka.
Tento člověk se asi před 300 000-400 000 tisíci lety naučil plně artikulovaně mluvit. A další zajímavost- asi 65 procent archaických anatomicky moderních lidí prý už bylo pravorukých. Pravorucí lidé začali převažovat nad levorukými a také jejich centrum řeči v levé mozkové polokouli, propojené s dominantní pravou rukou, převažovalo.
Anatomicky moderní člověk (nebo-li Homo sapiens sapiens) se zrodil v Africe někdy před l00 000 lety. Před 65 000 lety však vládla doba ledová a její chlad snížil původní počet našich přímých předků asi na desetinu. To znamená, že před 65 000 tisíci lety se anatomicky moderní lidé, kteří žili v Africe, daly počítat jen na desetitisíce. Pomocí statistického výpočtu a poměrně velkého počtu odhadů vědci odhadli, že celá dnešní světová populace mimo Afriku může pocházet ze skupiny afrických emigrantů čítajících pouhých sto osob! Pokud je to pravda, byli "ne-afričané" kdysi velmi ohroženým druhem. Těchto sto lidských bytostí, padesát žen a padesát mužů dokázalo vyjít z Afriky, přežít změněné podmínky a zalidnit celý svět. A tak my všichni lidé na celém světě jsme anatomicky moderní lidé, to znamená Homo sapiens sapiens. V žádném koutku světa se nedochoval neandrtálec, či dokonce Homo erectus. U lidského rodu doslova platí- jsme jedné krve ty i já.
Existují tři varianty možností, jak se "noví lidé" ve Starém světě vyvíjeli. V první variantě si vědci představují, že neexistovala jedna kolébka druhu Homo sapiens, ale kolébek bylo hned několik. Podle nich všude tam, kam se erectové dostali, se již dál vyvíjeli v moderní lidi. Druhou variantou je, že se moderní lidé, kteří se vynořili z Afriky před l00 000 lety, všude tam kam přišli mísili s místním obyvatelstvem- a potomci se už pak rodili jako anatomicky moderní lidé. A třetí variantou je, že se moderní lidé nikde s erecty nepářili, protože už mezi nimi byla velká genetická vzdálenost. Je-li třetí varianta ta pravá, pak ovšem dnešní populace Afriky, Evropy i Asie mají náležitě mělké genetické kořeny, ne hlubší než oněch l00 000 let. Mohl by například během pouhých sto tisíc let černoch, rozšiřující se pomalu na sever, zbělet, získat modré oči a blond vlasy? A krom toho, to by pak také znamenalo, že ti moderní lidé všechny erecty časem do jednoho vyhubili, což je dost nepravděpodobné, protože erectové byli na rozdíl od neandrtálců již příliš široce a hustě rozšířeni po světě.
Proto je nejpravděpodobnější varianta druhá - že moderní člověk, jak se rozšiřoval do Starého světa, se prostě mísil s místními populacemi, které se mezitím již také vyvinuli víceméně v moderní lidi. Předkové moderního člověka sice z Afriky vyšli, nemuseli však být novým druhem, ale jen vývojovou variantou. Přežili tlak doby ledové, a pak se rychle rozšiřovali po celém světě, přičemž se mísili s místními vývojovými příbuznými- kromě neandrtálců. (Ale ani to není jisté. Mnoho vědců soudí, že se mísili i s nimi. Oni to totiž ti vědci pořád ještě přesně dodnes nevědí, ale začíná spíš převažovat názor, že se moderní člověk přece jen mísil i s neandertálci). Jsme tedy možná vývojovou směsí, jejíž část v průběhu dějin získala neznámým způsobem zásadní výhodu. Snad jí byla rozvinutější řeč v důsledku jiné stavby mozku a rychlejší rozmnožování v důsledku lepší organizace života.
Lepší organizace života mohla například spočívat i v tom, že se u žen vyvinula menopausa. Mohlo by se z hlediska matematických propočtů zdát, že menopauza byla pro přírodní výběr nevýhodná, že kdyby rodily všechny ženy až do smrti, bylo by to výhodnější. Normálně by člověk logicky usoudil, že ženy, které rodily až do smrti, se množily víc- že měly správně evolučně vyhrát nad ženami s menopausou. Ale jak je vidět, přece jen to vyhrály ženy s menopausou. Jak je to možné? To znamená jediné: že bylo zachráněno od smrti víc dětí u žen s menopausou než žen bez menopausy. Vznik menopausy u žen byl totiž tak trochu zázrak přírody. Menopausa se patrně vyvinula až u moderního člověka, u erectů ještě neexistovala. Možná že neexistovala ani u neandrtálců, neboť se dožívali nejvýše 40 let. Je pravděpodobné, že u moderního člověka vznikla už v době, kdy ještě pobýval v Africe, dřív než se rozptýlil po celém světě. Moderní člověk se dožíval až 60 let a menopausa u starších žen byla evolučně z mnoha důvodů výhodnější než kdyby ženy rodily děti až do smrti. Když se tedy předchůdce člověka před 6 miliony let oddělil od linie předchůdců šimpanzů, tak neotenie mláďat byla tenkrát velmi krátká. Postupem času se však neotenie mláďat prodlužovala, ale nebylo to tím, že by se pramuži a praženy začali párovat, byli pořád promiskuitní, ale proto, že vznikla dělba práce mezi praženami. A aby spolupráce byla ještě účinnější, vyvinula se u žen menopausa a ženy po menopause pečovaly o děti svých dcer- a tak zachránily mnoho narozených dětí od smrti.
Vznik menopausy také dokazuje, že moderní lidé rovněž žili promiskuitním způsobem života, dokud se pohybovali po krajině jako sběračsko-lovecké tlupy. Tedy snad až do počátků vzniku zemědělství. Péče o děti v tlupě totiž probíhala kolektivně, nikoliv v páru: muž-žena. Protože rodinou byla celá tlupa, neskládala se z jednotlivých monogamních oddělených párů, ale z mužské a ženské hierarchie. Kolem matek byly soustředěny jejich děti- ale otcové dětí byli neznámí. Čím víc měla matka potomků, tím víc byla v tlupě mocnější, protože vytvářela početné příbuzenstvo, které za ní stálo, chránilo ji a podporovalo. Ženská hierarchie byla však krutě neúprosná, protože nefungovala tím způsobem, že by se VŠECHNY matky nezištně staraly kdykoliv o kterékoliv pozůstalé dítě po některé zemřelé matce. Ale fungovalo to tak, že se matky staraly jen o děti svých přímých příbuzných. To znamená, že staré zasloužilé matky nepečovaly o děti cizích mladých matek, ale pouze o děti svých dospělých dcer. Nepečovaly ani o děti svých synů- protože neměly tušení, které z dětí jsou jejich. Zato se celoživotně staraly o děti svých dcer, neboť přesně věděly, že děti dcer jsou jejich přímí příbuzní.
Takže ženy po menopause se zásadně staraly jen o děti svých dcer, ne o děti cizích matek- je to zřejmé z faktu, že ženy, které rodily až do smrti nakonec vyhynuly. Protože kdyby se ženy po menopause staraly o kterékoliv opuštěné dítě- tedy i po zemřelých matkách, jež rodily až do smrti- pak by zde dodnes ženy bez menopausy přetrvávaly rovnocenně vedle žen s menopausou až do dnešních dnů.
Kdyby se u žen nevyvinula menopausa, tak by se až do smrti staraly výhradně jen o své děti- ale o děti svých dcer by se starat nemohly. Neměly by totiž na ně čas, protože by měly pořád svých vlastních starostí až nad hlavu. Přičemž poslední narozené děti by zpravidla vždy umřely zároveň se starými matkami, protože by jim už nezbývaly žádné síly se o ně postarat. A jejich dospělé dcery by se také o ně nemohly postarat, protože byly samy zavaleny péčí o vlastní malé kojence. Ale děti jejich dcer by také umíraly, protože každá ta dcera rodila děti v příliš krátkých intervalech za sebou, takže větší děti neměl kdo přenášet na větší vzdálenosti. Nesmíme zapomínat na to, že tlupy stále cestovaly krajinou za potravou. Malé kojence by také neměl kdo pohlídat, když šly dcery s většími dětmi za potravou. Menopausa tedy vznikla v době sběračsko-lovecké, kdy mladé ženy pilně sbíraly potravu, zatímco starší ženy v menopause byly nepřetržitou pojistkou pro přežití již narozených dětí.
Žena v menopause nebyla nikomu na obtíž, protože sama sebe snadno uživila a ještě měla dost sil na to, pomáhat živit nejmenší děti svých dospělých dcer. Hlavně byla užitečná při přenášení malých dětí na větší vzdálenosti. Ještě nejméně 10 let mohla dcerám všestranně pomáhat. Dospělí muži děti na větší vzdálenosti nepřenášeli, protože si museli zachovat obě ruce volné pro nošení zbraní, při zabezpečování ochrany tlupy před predátory.
Párování člověka je patrně velmi mladá evoluční záležitost, možná je staré tak nejvýš deset tisíc let. Ve sběračsko-loveckých tlupách nemělo párování žádný význam-výhodnější bylo, že rodinou byla celá tlupa. V tlupě se muži kolektivně věnovali sběru i lovu a ochraně tlupy a ženy se kolektivně staraly o bezpečnost a výživu dětí a také o oheň. Párování se začalo vyplácet až teprve se vznikem zemědělství, kdy se tlupy trvale usadily na jedno místo a začaly obdělávat půdu. V těchto usedlých zemědělských společnostech se začalo vyplýcet, aby muž a žena společně trvale pečovali o kus půdy -čili to už začínaly první majetkové vztahy. Vědci, kteří tvrdili, že děti i ve sběračsko-loveckých tlupách potřebovaly až do dospělosti dlouhou péči dospělých, se mýlili. Sotva každé dítě odpadlo od matčina prsu, muselo hned taky pomáhat shánět potravu a přikládat na oheň. Byla z něho také užitečná pracovní síla- na tom, že zrálo dlouho do dospělosti nijak zvlášť nezáleželo, protože extra zvláštní péči už žádnou nepotřebovalo. To víte, vysokou školu tehdy děti v tlupách nestudovaly a tu trochu potravy si již samy uměly sehnat. Koneckonců stačí nahlédnout i do dnešních rozvojových zemí. Ženy i děti jsou tam levnou pracovní silou, muži se o své děti nestarají a nemají vůči nim ani vyživovací povinnost.
Na různých místech světa vznikaly v různých časových obdobích populační exploze. V afrických populacích došlo k populační explozi asi před 80 000 lety. V mnoha dalších přibližně před 50 000 lety a v populacích evropských asi před 40 000 lety. Vzájemným křížením s místními obyvateli došlo ke vzniku různých ras a typů, které dosud obývají svět. Především v závislosti na podnebí vznikly tři základní lidské rasy- černá, žlutá a bílá. Je nabíledni, že tam kde bylo příliš mnoho slunce lidé zčernali a kde ho bylo málo, tam zběleli. Běloši a černoši tedy získali barvu kůže v závislosti na síle slunečních paprsků. Znáte to- dokud se hezky do hněda neopálíte, je nebezpečí, že se na slunci spálíte. Ale jakmile jste opáleni hezky dohněda jako jehněda, už vám nebezpečí nehrozí. Už jste před sluncem dobře chránění. Z tohoto důvodu jsou černoši černí- nikoliv proto, aby je za černou pleť odsuzovali rasisti. Jejich pokožka je dokonale chrání před příliš žhavým sluncem- ale bohužel ne před hloupými lidmi s předsudky. 
Jak se člověk postupně posouval na sever, jeho pokožka bělela. Nepotřebovala být v mírném podnebí chráněna. Totéž se dělo s vlasy a očima. Světlé vlasy a modré oči postrádají pigment, takže lze předpokládat, že právě v mírném podnebí vznikali první blonďatí a modroocí lidé. No jo, ale co ti Asiati? Proč mají havraní vlasy a černé šikmé oči? Proč neexistuje šikmooký modrooký blonďatý Asiat? Napadlo mne, že se šikmoocí lidé, stejně jako černoši, rovněž vyvinuli v nějakých extrémních podnebných podmínkách. Jako se černí lidé přizpůsobili extrémnímu horku, tak se šikmoocí lidé mohli naopak přizpůsobit extrémní zimě. Jejich oči musely navyknout ledovým větrům a zejména věčně bílým sněhovým pláním, od kterých se ostře odrážely sluneční paprsky. To oči silně dráždilo, proto se chránily úzkými štěrbinami před oslněním na sněhu - podobně jako chrání Eskymáky speciální eskymácké brýle s úzkým průzorem. Černé vlasy v extrémních mrazech neměly důvod měnit se na světlejší, stejně jako tmavé oči neměly důvod se stávat modrými. Vždyť i tučňáci mají své černé kabátky, jež zachycují sporé paprsky slunce a rychleji tak zahřejí jejich tukem obalená tělíčka. Možná se tedy Asiaté vyvinuli z loveckých tlup, které táhly věčným sněhem a ledem v době ledové za stády vysoké zvěře. (vždyť Eskymáci nebo-li Inuitové jsou také černoocí, šikmoocí a černovlasí).
Stavba těla moderních lidí rovněž vykazuje geografické vlivy, které odrážejí i působení výběru podnebí. Eskymáci jsou asi o třetinu těžší, než by vzhledem ke své výšce měli podle světového průměru být. Zatímco lidé některých skupin z východní Afriky jsou naopak mnohem štíhlejší než ostatní lidé a jejich váha představuje přibližně tři čtvrtiny váhy připisované jejich výšce. Prostě lidé z tropů jsou většinou vysocí, štíhlí a mají dlouhé ruce a nohy, zatímco lidé ze severu naopak mají sklon k robustnější postavě. Jejich ruce a nohy jsou kratší a stavba těla pevnější než u lidí z tropů. Z toho důvodu všechny olympijské rekordy na dlouhých běžeckých tratích padly ihned, jakmile se těchto soutěží začali zúčastňovat východní Afričané s dlouhýma nohama. 
Pro filozofy před Darwinem byla schopnost Afričanů vyrovnat se s vedrem a Eskymáků se zimou vynikajícím důkazem božského zásahu- ale pro darwinisty to byl přírodní výběr. Malí, tlustí lidé ze severu zkrátka lépe uchovávají své tělesné teplo, kdežto lidé s půvabnějšími postavami z jihu se dovedou efektivně ochlazovat. Lidé žijící v teplých oblastech daleko od sebe, například Malajci a Afričané, mají i tvar lebky podobný, ale odlišný od tvaru lebky Skandinánců nebo Eskymáků. Podnebí totiž ovlivňuje i ostatní znaky. Kudrnaté vlasy Afričanů působí jako odpařovací plocha při pocení, a tedy ochlazování. Dlouhé a hezké nosy lidí z Blízkého východu mohou zase napomáhat při zvlhčování pouštního vzduchu vdechovaného do plic.
Ať tak či onak, lidské rasy jsou si pod kůží podobné. Barvu kůže určuje jenom pár genů, ale pod kůží jsou lidé homogenní, jsou si skutečně všichni rovni!!! Na žádnou z existujících lidských ras nelze nahlížet jako na samostatný poddruh, neboť každá z nich je jen variabilní skupinou populací jedné jediné formy současného člověka, poddruhu zvaného Homo sapiens sapiens, který představuje vrchol vývoje na naší planetě. Samozřejmě, že tisíce dědičných znaků činí každou osobu jedinečnou. Existuje tolik variant, že se každý jedinec odlišuje nejenom od všech svých současníků, ale i od všech lidí, kteří vůbec kdy žili. Každý člověk je tedy neopakovatelný a jedinečný- ale to platí samozřejmě i pro zvířata i pro rostliny! Zvláštní na tom je, že třeba dva Češi mohou mít rozdílnější geny než Čech a Afričan. Prostě na celém světě je dnes stejně geneticky rozvinuté lidstvo, rozdíly mezi lidmi a národy jsou způsobeny pouze kulturními vlivy.
I v dnešní době však vidíme, jak je ještě v některých lidech hluboce zakořeněn rasismus- hlavně v hlavách některých hloupých bílých mužů, kteří mívají zakořeněné předsudky nejen vůči černým lidem, ale i vůči ženám. Doufejme, že s rostoucí inteligencí lidstva rasismus všeho druhu definitivně zmizí.
Geny se jako nit táhnou od vzniku moderního člověka před více než sto tisíci lety, stejně jako od původu života před třemi miliardami let. Nesmírně mnoho tajemství týkající se evolucí zvířat a původu člověka je skryto v genech. V dědičné substanci živých bytostí je totiž archivována veškerá historie evoluce. Při kopírování DNA se přírodě pravidelně povede chyba- zhruba jedna za generaci- která je pak předána dále všem potomkům. Čím silněji se od sebe geneticky liší dva zvířecí druhy, dvě populace, dva národy, tím více času muselo uplynout od jejich oddělení od jejich společného kořene. Darwinova myšlenka, že člověk má společný původ se všemi ostatními tvory, se ukázala jako správná. Darwin popisoval evoluci, vznik nových forem života, jako výsledek proměn forem již existujících, jako "původ postupnou úpravou." Stejnou frázi lze použít i pro jazyk genů. Při předávání zpráv v jazyce genů může dojít k jeho zkomolení a následné mutaci. Lze si to představit jako hru zvanou "tichá pošta." První účastník hry zašeptá svému sousedovi větu: Babička má koláče. Soused pošeptá větu dál- a tak to projde všemi účastníky hry, až poslední hráč hlasitě vysloví slyšenou větu, která je však úplně jiná než ta původní- panička málo pláče.
Americký vědec Allan Wilson začal před lety zkoumat genetickou historii. Využil přitom skutečnosti, že geny mitochondrií- jakýchsi biologických malých sluncí, které plavou uvnitř organismu a zásobují ho energií- se vždy dědí z buňky vajíčka matky. Tak dokázal Wilson vysledovat původ lidí po ženské linii až k pramáti veškerého dnešního lidstva. Výsledek byl senzací. Pramáti lidstva byla podle jeho zjištění černá a potulovala se zhruba před 200 000 lety africkým bušem. Z ní pocházejí všichni dnes žijící lidé. Wilson dokázal na základě genů rekonstruovat také rozšiřování člověka. Před l00 000 lety došel Homo sapiens na Blízký východ, za 40 000 let osídlil už takřka celý asijský kontinent. V průběhu posledních 60 000 let pak pronikl do Austrálie, Ameriky a Evropy. Je zajímavé, že nejdále geneticky k sobě mají Afričané a původní Australané. Přitom na první pohled by se zdálo, že tito černoši by měli mít společné základy. Ve skutečnosti mají původní obyvatelé Austrálie geneticky nejblíže ke svým sousedům v jihovýchodní Asii. Rovněž tak je udivující, že rozdíly mezi Afričany a Evropany jsou spíše vnější, dané klimatickými podmínkami, geneticky jsou si však obyvatelé těchto kontinentů víc než podobní. Studie kalifornských genetiků rovněž potvrzují nálezy paleontologů, podle nichž byla jedinou kolébkou lidstva Afrika, odkud se naši prapředci rozešli na všechny kontinenty.
Na rozdíl od jaderné DNA, kterou dědíme z jedné poloviny od otce a z druhé poloviny od matky, dědíme mitochondriální DNA jenom od matky. To proto, že při oplození vajíčka spermií splyne jádro samičí buňky s jádrem samčí buňky, přičemž zbývající část spermie včetně jejich mitochondrií je odvržena. Nejpozoruhodnějším rysem mtDNA tedy je, že se dědí zřejmě zcela důsledně po mateřské linii (matroklinně), tj. v každé generaci jedině po matce, a že nedochází k promíchávání genů rekombinacemi. Takže kdyby se v ní nevyskytovaly žádné mutace, naše mtDNA by byla identická s mtDNA naší babičky z matčiny strany, její matky (naší prababičky).atd.,atd. Mitochondriální DNA se tak jeví jako spolehlivý, přesně a rychle jdoucí časoměřič, vhodný pro sestavování rodokmenu moderního člověka. Je tomu tak skutečně? Domněnka, podle níž moderní lidé vznikli v Africe, neboli domněnka "ven z Afriky" (aut-of-Afrika), formulovaná archeology, dostala další podporu. Ve studiích, které záhy následovaly, se už jaksi samo sebou začalo hovořit o "africké Evě" jako o naší pramáti, nebo o "mitochondriální matce", zakladatelce rodu všech moderních lidí. Údaje získané studiem struktury mtDNA lidí různého původu se staly nečekaným a přitom obdivuhodně nadějným nástrojem k typování našeho nedávného původu. Považuje se za biochemicky prokázané, že většina mutací na řetězci mtDNA je neutrálních. Přijmeme-li toto tvrzení, potom výskyt a nahromadění mutací je v podstatě funkcí času. Čím má populace proměnlivější řetězec mtDNA, tím je starší. No a protože právě africká mtDNA je nejproměnlivější, logicky se považuje za nejstarší.
Jestliže se nějaká "písmena" DNA ztratí nebo zpřeházejí, případně přibudou, mluví se o mutaci. Mutace DNA znamená nové vlastnosti kódovaných bílkovin. Pro jejich nositele to může být výhodné (např.zbělení kožichu sněžných zajíců), poměrně lhostejné (orlí nebo rovný nos) nebo nevýhodné (zhoubný nádor). Badatelé předpokládají, že mutace mitochondriální DNA jsou víceméně náhodné, ale zato k nim dochází pravidelně. Kromě toho vědí, že mitochondriální DNA dědíme jen po matkách, nikoli po otcích. Takže se vezmou buňky dvou jedinců z různých populací, jedné třeba asijské, druhé africké. Vymontují se z nich mitochondrie a z nich jejich DNA. Počet odlišností v pořadí "písmen" znamená počet mutací. Známe-li dobu, za kterou k jednotlivým mutacím dochází, můžeme určit, kdy se od sebe obě populace začaly vzdalovat- a tak jsme získali molekulární hodiny!
Osud neandertálců ovšem stále zůstává záhadou. Molekulární hodiny u dnešních lidí naznačují, že se anatomicky moderní lidé s neandrtálci nemísili. Ale proč? Proč neandrtálci radši vymřeli, než by se s moderními lidmi spojili? Vždyť došli ve vývoji až tak daleko, překonali tolik úskalí, vlastně už taky byli homo sapiens- aby nakonec vyhynuli? Antropologové spekulují, že neandrtálci a moderní lidé tvořili dvě oddělené linie, které se odštěpily od společného předka (homo erectus) před 200 000 lety, přičemž neandrtálci se vyvíjeli v Evropě, kdežto anatomicky moderní lidé v Africe. Evropští antropologové díky velmi rozsáhlému výzkumu nashromáždili kolekci kostrových pozůstatků více než 300 neandrtálců z Evropy a přilehlých oblastí. Neandrtálci vytvořili podle vzhledu poměrně shodnou a celistvou lidskou populaci- jejich vzhled je prostě nezaměnitelný. Robustní tvar lebky a stavba jejich těla byly pouze odpovědí na drsné životní podmínky, ve kterých žili. Dokázali se dokonale fyzicky i psychicky přizpůsobit tehdejším krutým přírodním podmínkám- byli totiž dětmi doby ledové. A tak jim proti chladu pomáhaly, stejně jako dnes Eskymákům, krátké horní i dolní končetiny a menší podsadité, silné svalnaté tělo se soudkovitým hrudníkem. Lze si je tedy zhruba představit jako dnešní Eskymáky, ovšem s tím rozdílem, že měli ještě opičí rysy, to znamená vystouplé nadočnicové valy a ubíhající bradu.
I jejich způsob života se podobal životu Eskymáků. Dříve se o neandrtálcích hovořilo s despektem jako o horách svalů bez rozumu, které svou houpavou chůzí procházely naším pravěkem a pochutnávaly si na mozcích zemřelých. Dnes už je však odborníci za primitivy nepovažují. Vědecké výzkumy dokázaly, že to byli inteligentní a soucitní tvorové. Starali se o nemocné a dorozumívali se přinejmenším kostrbatou řečí. Jejich mozek byl dokonce ještě o něco větší než mozek jejich současníků, anatomicky moderních lidí. Představa pralidí, dorozumívající se pouhými posunky a zvířecími skřeky tak vzala definitivně za své. Jejich mluva byla jistě velmi nedokonalá, ale přesto již musela obsahovat různě modulované a zabarvené zvuky, jejichž rozsah byl dostatečně široký ke sdělování různých pocitů, poznatků, zkušeností, myšlenek či pokynů. Slova této řeči, jež se neustále zdokonalovala, byla ovšem velmi jednoduchá. Jejich základem patrně byly původní emocionálně zabarvené výkřiky a napodobování zvuků odposlouchaných v přírodě. Ukazuje se tak, že duchovní život neandrtálců byl již relativně bohatý. Právě oni vykazovali první výraznější projevy polidšťování: starali se o své invalidní druhy, léčili je přírodní medicínou, pohřbívali své mrtvé a zdá se, že již měli i určité náboženské představy, neboť jejich pohřby byly doprovázeny určitými rituály. Lidé doby ledové se ve své činnosti už nezaměřovali výlučně na uhájení pouhopouhého živobytí. Začali víc přemýšlet o sobě, o svém životě, o životě druhých i o smrti, která přijde.
Neandrtálci byli také pravděpodobně prvními lidmi, kteří se trvale oblékali do kožešin a chránili se tak před chladem. Udržovali stále oheň a používali rozličné nástroje. Někdejší svalnatci museli být zručnými řemeslníky, svědčí o tom nalezené nože, škrabky, vrtáky a pěstní klíny mnoha tvarů pro nejrozmanitější účely. Vždyť neandrtálci dokázali ulovit i mamuta a z kostí si stavěli obydlí potažené kůží. Neandrtálkyně rozprostřely kůži a s použitím pazourkových nástrojů ji dovedně zbavily šlach a tuku. Po napnutí a navlhčení sešily nevydělanou kůži do potřebné podoby. Když se však nedalo v krutých přírodních podmínkách nic nasbírat ani ulovit- a oni byli zvyklí přežít za každou cenu- uchylovali se možná i ke kanibalství. V tomto neblahém zvyku by snad mohl být nalezen klíč k rozluštění jejich vymření. Nebyli to však žádní válečníci, spíš to byli velmi plaší přírodní lidé, kteří se možná raději přemístili do ústraní, než by se sžili s "novými lidmi." Od nových příchozích se nic neučili, byli konzervativní, nepřístupní přijímat nějaké novoty. A když už náhodou nějakého osamělého anatomicky moderního člověka potkali, tak ho možná radši snědli, než by se s ním křížili. Mnoho odborníků si vysvětluje zmizení neandrtálců prostě tím, že jich bylo poměrně málo a v zápase o omezené zdroje obživy se nestačili rozšířit víc po světě. Žili jen na určitém omezeném území- odkud byli vytlačeni úspěšnějším druhem lidí do ještě více nehostinných krajin, kde nakonec vyhynuli. Ale nejpravděpodobnější je varianta, že se prostě jejich geny, tím že jich bylo málo, v člověku moderním “rozplynuly”, zneviditelnily se.
Dnešní Evropané tedy nejsou přímými potomky neandrtálců, jak se na samém počátku bádání původně myslelo. Jsou potomky moderních lidí, kteří přichvátali do Evropy z Afriky- a jen přibrali pár genů od neandrtálců. V čem asi noví příchozí neandrtálce převyšovali? Nebyla to síla zbraní, která dala předchůdcům současných Evropanů vyniknout. Především nebyli tak úzce specializovaní jako neandrtálci (= eukalyptoví medvídci?), ale byli schopnější, pohyblivější a pohotovější při vyhledávání zdrojů potravy. Také byli velmi společenští a dovedli se rychle učit novým věcem. Pěstovali bohaté sexuální styky, rychle se množili a ještě rychleji se do všech částí světa šířili. Také se dožívali vyššího věku než neandrtálci – ti se prý dožívali nejvýše 40 let, zatímco moderní lidé až 60 let. Je tedy pravděpodobné, že u neandertálských žen se na rozdíl od moderních lidí nestačila vyvinout ani menopausa.
Prehistorické zástupce poddruhu Homo sapiens sapiens nazýváme nejčastěji tzv. člověkem předvěkým. Jeho zbytky jsou známy z početných nalezišť z téměř celého světa. Nálezy předvěkých lidí moderního typu tak pocházejí nejen z Afriky, ale i z Evropy, Asie, Austrálie a posléze i z Ameriky. Ameriku člověk osídlil až poměrně pozdě. Přišel tam přes Beringovu úžinu z Asie a jisté je jen to, že k tomu nedošlo dříve než před 30 tisíci lety a ne později než před asi 24 tisíci lety. Kosterní pozůstatky "prvních Američanů", kteří byli předky dnešních amerických Indiánů jsou známy z řady nalezišť v USA, Mexiku a Peru. Byl to právě předvěký člověk, který při rozsáhlých migracích opustil poprvé Starý svět, aby jako první zástupce lidského rodu osídlil i Nový svět.(Všimněte si, že Indiáni mají skutečně rysy Eskymáků, čili Inuitů, jen oči se jim v tom horku poněkud rozšířily a pleť ztmavla).
Anatomicky moderní člověk, který se objevil v Evropě byl zvláštní tím, že jeho tělo nebylo "evropské", nýbrž "africké"- neslo spíše různé přizpůsobení k horku než k chladu. Byl vysoký a štíhlý, měl kratší trup a delší končetiny. Pokud nebyl černý, byl určitě snědý. Mozkovnu měl vysokou a klenutou, třebaže chránila o něco menší mozek, než měli neandrtálci. Nadočnicový val, tak typický pro všechny dosavadní formy hominidů, tomuto člověku už chyběl. Jako památka po něm mu zůstalo už jen ozdobné obočí. Vlasy mu nepřetržitě rostly možná už od dob erecta a začaly sloužit jako ozdoba hlavy. Ochlupení těla bylo podstatně řidší než kdykoliv předtím, takže tím víc vyniklo dříve nepostřehnutelné ochlupení na pohlaví i v podpaží, jež narostlo až v dospívání.
Na počátku své existence převzal anatomicky moderní člověk do své výbavy pochopitelně jen užitečné a osvědčené chování- vlastnosti po všech svých předchůdcích, dobře prověřené přírodním výběrem. Dříve než však začnu popisovat život pravěkých lidí, chtěla bych se o něčem zmínit. Ve všech dřívějších, patriarchálně pojatých knihách o vývoji člověka je neuvěřitelným způsobem vyzdvihována a zveličována lovecká minulost mužů. Důležitá pečovatelská úloha žen je zcela opomíjená. A nejen to. Všechny mužské činnosti jsou v těchto knihách neúměrně přeceňovány a zásluhy mužů jsou dokonce vyzdvihovány i tam, kde vůbec není zřejmé, kdo se dané činnosti věnoval více, zda muži či ženy. V těchto jednostranně pojatých knihách to zkrátka vypadá, jako by pravěké ženy nic nedělaly, ani nic netvořily. Ty knihy prostě o ženách mlčí, jakoby ani nebyly. Lov zvířat byl bezesporu důležitý pro přežití člověka, ovšem stejně tak důležitý, ne-li mnohem důležitější byl sběr rostlinné potravy a péče o malé děti. Nezapomínejme, že člověk se nikdy nevzdal rostlinné stravy, byl všežravec. Kde naopak rostlinná strava výrazně převažovala nad masitou.
Rostlinnou stravu a sběr drobných zvířat zaopatřovaly ženy s většími dětmi, a tato sbíraná potrava tvořila odjakživa převážnou část jídelníčku člověka: v poměru 80 procent sbírané potravy, proti 20 procentům ulovené masité stravy. Koneckonců ten poměr je tak zachován víceméně dodnes. A bylo to zemědělství- ženský vynález - jež vyvolalo neolitickou revoluci. A právě neolitická revoluce posunula vývoj lidstva významně kupředu. Čili jak říkám, nebyl to lov zvířat, co polidštilo člověka, ale především složitý společenský život kolem ohně, péče o potomstvo a taky specifická lidská sexualita. To byla nejdůležitější pojítka mezi členy tlupy- láska mezi dospělými a láska k dětem, to byl ten pravý základ lidství!
Je ovšem celkem přirozené, že se každé pohlaví víc zaobírá samo sebou, než pohlavím opačným. V dřívějších dobách historičky neexistovaly, existovali jen historici. A ti se zákonitě zajímali víc o mužský svět. Nyní tedy záleží na ženách- historičkách, aby asymetricky pokřivenou minulost napravily, vyvážily, zkorigovaly a doplnily o chybějící ženskou část. Trochu odbočím a uvedu příklad, jak neobjektivní a zkreslená může být třeba i vlastní paměť. Jako pětileté dítě jsem byla na prázdninách u tety na venkově. Měla jsem oči dokořán a pozorovala lačně svět kolem sebe. Objevovala jsem poprvé v životě mně dosud neznámé skutečnosti a zůstalo mi mnoho krásných vzpomínek- jsem tak šťastná, že mé dětství minula televize! Tyto vzpomínky jsou však spjaty pouze s tetou, chudák strýc se z nich vytratil. Chodil totiž každé ráno s hnědou aktovkou do práce a vracel se až pozdě odpoledne. Proto mi utkvěl v paměti pouze jako růžolící, modrooký, málomluvný dobrák sedící v kuchyni a čtoucí noviny. Na tetu si však vzpomínám v nepřeberných situacích. Byla velmi pracovitá, činorodá a tvůrčí a já jsem s ní trávila bok po boku celé dny. Ráno jsem s ní šla nakrmit dobytek, a potom jsme spolu šly nakrmit i družstevní slepice. Pak upekla neuvěřitelně lahodné koláčky, vyprala prádlo a pověsila ho na zahradu. Ze zahrady vyhnala slepice, pokopala zeleninu, potom uklidila v rychlosti byt, a pak jsme šly spolu nakoupit. V malém krámku jen chvíli zdvořile poklábosila s prodavačkou, ale hned poté šila doma něco na šicím stroji a při té příležitosti mi během chvilky ušila překrásné šaty na panenku. Umyla podlahu v kuchyni, vyhubovala mi, že jí po ní šlapu, uvařila chutnou večeři a hned po večeři jsme šly nakrmit opět všechen domácí dobytek. Zkrátka celé dny jsem ji bedlivě pozorovala při práci. Jednou vyráběla cukroví pro jakýsi venkovský spolek a já jsem měla z toho oči navrch hlavy: upekla z lineckého těsta košíčky a do nich posadila z mandlového těsta barevné slepičky. Kolem nich ještě uložila barevné bonbónky ve tvaru vajíček. Jindy si jen tak pro radost napsala báseň nebo povídku, kterou mi přečetla a pak založila do šuplíku.
Jestliže v mých vzpomínkách strejda figuruje jen jako pasivní trouba sedící v kuchyni a čtoucí noviny, neznamená to, že nic nedělal. Ani on v životě nezahálel, taky pořád něco kutil. Akorát mne jeho činnosti tolik nezaujaly. Věčně něco spravoval na dvorku nebo v dílně, míchal s fajfkou v ústech vápno, omítal chlívek, vyklízel dvorek, řezal stromy- ale já jsem byla radši s tetou. Vzpomínky chlapce by stoprocentně vypadaly jinak než ty moje, vzpomínal by jistě více na strýce. No a přesně takhle nějak to dopadlo s dějinami: historici pojmuli prehistorickou i historickou dobu tak, že se z ní ženy vypařily. Veškerou činnost přisoudili mužům, práci žen opomenuli. Přitom právě ženy byly kdysi velmi činorodé- ony totiž musely, ať chtěly či nechtěly. Nemohly se "ulejvat", protože na nich závisel život jejich malých dětí. Mladého muže do práce nic nenutilo. Kdykoliv se mu zachtělo, mohl se někam zašít a odpočívat, nebo bloumat po kraji. Mladá žena, která však měla nemohoucí mimino si to dovolit nemohla. Koneckonců to dodnes vídáme i v zaostalých zemích: zatímco muži tam klábosí po kavárnách nebo odpočívají, ženy kolem rodiny celý den jen kmitají.
Vemte si paleolitické umění: první umělecká díla vznikala před 30 000 lety a jaksi automaticky se předpokládá, že je vytvořili muži. Ve všech dostupných knihách je zásadně zobrazen muž, jak tvoří sošky, obrazy, keramiku- jakoby tehdejší ženy ani ruce neměly. Obrázky od Zdeňka Buriana jsou v tomto směru velmi sugestivní. Paleolitické ženy však byly podstatně jiné než ženy vychované v historicky zaznamenané době. Byly to svobodné, vysoce tvůrčí bytosti, kterým ještě nikdo nevsugeroval, že jsou od přírody hloupé, neschopné, a že bůh přikázal, že musí mlčet a být pasivní a poslušné. Že mají od pána boha povinnost poslouchat svého muže. Ony tenkrát totiž ještě žádného pána boha neznaly a "svého muže" neměly.
Keramika nepochybně patřila k ženám. Měly k tomu všechny předpoklady. Od trpělivého sběru semen a bobulí získaly velký cit v rukou, zdržovaly se po celé dny u ohně a byla jim k dispozici hlína i voda. Měkká hlína- to byl ten správný ženský materiál. Tvrdý kámen patřil mužům. Zatímco muži spolu rituálně zápasili o moc nebo společně lovili zvířata, ženy posedávaly kolem ohně a tvořily své první keramické nádoby. Vytvářely z hlíny i různé sošky zvířat nebo si rády dělaly různé ozdobné předměty jako jsou náhrdelníky z mušlí, či ze semen, nebo pecek plodů. Ale nebyla to jenom práce s hlínou. Mistrovské malby zvířat v jeskyni Lascaux či v Altamiře mohly vzniknout stejně tak dobře ženskou rukou jako rukou mužskou. Zvířata přece zajímala ženy odjakživa! A zajímala je ne jako budoucí kořist, ale především jako živé bytosti sdílející s nimi tento slzavý svět i drobné radosti. Vždyť i dnešní desetileté dívky tak rády malují zvířata a ze všeho nejraději snad koně. Upírat ženám tvůrčí činnost v pravěku je stejně nesmyslné, jako bychom ji chtěli upřít dnešním umělkyním. Anebo ještě lépe- jako bychom dělali mezi dnešními dětmi rozdíly a tvrdili, že chlapci kreslí častěji a lépe než dívky. Nebo dokonce že dívky neumí kreslit vůbec.
Je ovšem pravda, že dělba práce mezi pohlavími se u anatomicky moderního člověka ještě více diferencovala. Byla to ale symbióza užitečná pro obě strany, nikoliv vztah: živitel-parazit. Jak se nám snaží namluvit současní evolucionisté- profesionální manipulátoři davů. Mužský a ženský svět se začal od sebe více lišit. Jestliže se lovu zvířat původně účastnila víceméně celá tlupa bez rozdílu- pomáhali všichni kdo měli ruce a nohy- postupně se lov stával vysoce organizovanou mužskou záležitostí. Souvisel značně s mužskou hierarchií. Nejsilnější a nejschopnější lovci, kteří vymýšleli strategii lovu, se stávali zároveň nejvýše postavenými muži v tlupě. Až v pozdějších loveckých společnostech si muži lov velkých zvířat přivlastnili jako výlučnou mužskou činnost. Koneckonců jim to ženy rády přenechaly, měly svých vlastních starostí až nad hlavu.
Není divu, že každý mladý jinoch toužil v lovu vyniknout. Starší zkušení muži vychovávali nezvedené rozjívené chlapce ke kázni a ženy byly rády, že z nich bylo sňato břemeno jejich výchovy. Na výchovu jim zůstaly mladé dívky, které matkám zase rády pomáhaly s malými dětmi- učily se své budoucí mateřské roli. V ženské hierarchii byla jako vždy-už od dob zvířecích- nejvýše postavená nejstarší zasloužilá matka, která porodila a vychovala hodně dětí, a která dokázala moudře řešit jakékoliv spory mezi mladými ženami a dětmi. Dalo by se ve zkratce říci,
že v mužské hierarchii byla důležitá SÍLA a inteligence, kdežto v ženské hierarchii LÁSKA a inteligence.
Muži se naučili zdolávat velká zvířata léčkou, lstí a silou, skrytou v organizovaném skupinovém lovu. A tak se smělost a odvaha předvěkých lovců nezastavila ani před velikostí a silou mamutů. Jisté to však dodnes není, neboť již víme, že přebohatá loviště kamenné doby jsou také pouhou legendou. Zvěř byla vždy vzácná a v kamenné době ještě vzácnější než dnes. Jak už bylo mnohokrát řečeno, člověk se naučil jíst masitou stravu, ale nikdy se nevzdal stravy rostlinné.
Vždyť rostlinná potrava převažuje u moderního člověka až do současných dnů. Také u pravěkých moderních lidí sestávala většina potravy z rostlin, oříšků, plodů, semen, kořínků, vajec, drobných zvířat a jedlých mořských korýšů, které bylo možné bez velké námahy sbírat. Jejich pozůstatky se ovšem nezachovaly tak dobře jako kosti velkých zvířat, a proto se tak často nevyskytují na archeologických nalezištích. Ještě donedávna však například v poušti Kalahari v Jižní Africe žily skupiny lidí, známé jako Sámové nebo Křováci, kteří se živili převážně sběrem divokých rostlin a lovem drobných zvířat. Jejich životní styl badatelům umožnil pochopit i sběračsko-lovecká společenství dávné minulosti. Bylo u nich běžné, že ženy Sámů sbíraly jedlé kořínky, oříšky a drobné živočichy, aby tak opatřily převážnou část potravy.
Muži potravu jenom doplnili občasným lovem velkých zvířat. Právě z toho důvodu je namístě psát o sběračsko-loveckých společnostech, nikoliv o lovecko-sběračských, protože po celou prehistorii platilo, že sbírání potravy vysoce převažovalo nad lovem velkých zvířat. Jared Diamond ve své knize Třetí šimpanz o tom píše: “Přestože se naši předkové nějakým masem živili, nevíme, jak mnoho masa jedli, ani zda je získávali lovem, nebo z mršin. Přesvědčivé doklady o loveckých schopnostech člověka pocházejí až z doby mnohem mladší- zhruba z doby před 100 000 tisíci lety- a je zřejmé, že i tehdy byli lidé poměrně neúspěšnými lovci. Je jasné, že lovci žijící před 50 000 tisíci lety museli být ještě mnohem méně úspěšní. Mýtus o člověku jako o lovci je v nás tak hluboce zakořeněný, že je nám zatěžko přestat věřit v jeho odvěký význam. Ulovit velké zvíře se dnes považuje za dokonalý projev chlapství. Antropologové mužského pohlaví polapeni tímto mýtem rádi zdůrazňují klíčovou roli lovu velké zvěře v naší evoluci. Předpokládají, že lov velké zvěře donutil mužské předky ke vzájemné spolupráci, podpořil vytvoření tlup a sdílení jídla a ve svém důsledku dal povstat řeči a velkému mozku. Dokonce předpokládají, že lov velké zvěře významně ovlivnil i ženy, a to tak, že u nich byly potlačeny vnější známky ovulačního cyklu, u šimpanzic tak nápadné. To proto, aby ženy nedoháněly muže do šílenství sexuálních potyček a nemařily tak jejich spolupráci nezbytnou k lovu. Je to ale jen příklad výplodů mužské ´pavlačové mentality´, hodné červené knihovny, neboť výzkumy současných společností lovců a sběračů vlastnících daleko kvalitnější zbraně, než mohl mít raný Homo sapiens, ukazují, že většina kalorií, které rodina získá, pochází z rostlinné stravy, sbírané ženami. Muži převážně chytají králíky a podobnou menší zvěř, o níž v hrdinských zkazkách u táborových ohňů nic neuslyšíte. Příležitostně skolí nějaké velké zvíře, čímž si opravdu významně vylepší jídelníček. Pouze v arktickém prostředí, kde je nedostatek rostlin, se lov velké zvěře stal převládajícím zdrojem potravy. Navíc vše nasvědčuje tomu, že lidé osídlili arktické prostředí až v posledních pár desítkách tisíc let.
Po většinu naší lidské historie jsme tedy nebyli neohroženými lovci, ale spíše obratnými šimpanzi používající kamenné nástroje k získání a zpracování stravy skládající se z rostlin a drobných živočichů. Když se stalo, že muži vzácně ulovili nějaké velké zvíře, přetřásali takovou mimořádnou událost až do omrzení.”
Nicméně díky lovu zvířat se začaly u mužů formovat základy specifických mužských vlastností jako jsou odvaha, statečnost, nebojácnost, tvrdost, neústupnost, soutěživost, vychytralost, atd. V ženské hierarchii bylo naopak pořád důležité, aby měly ženy silně vyvinuté mateřské cítění a chování, jež by zajistilo bezmocným, čerstvě narozeným tvorečkům, přežití. Byly položeny základy typických ženských vlastností jako jsou mateřská obětavost, houževnatost, věcnost, praktičnost- ale i vynalézavost! Ženy totiž musely tenkrát stále přemýšlet a vynalézat, jak to udělat, aby jejich děti snadněji přežily v nelítostné přírodní konkurenci všech živočichů navzájem. Především musely vyřešit problém, jak to provést, aby měly novorozeně stále u sebe- ale přitom jim zůstaly volné ruce k práci. Víme, že se novorozeně již nemělo čeho držet, chlupy na prsou i zádech ženám už dávno zmizely. Lze předpokládat, že to byl právě ženský člověk, který vynalezl a zhotovil první kostěnou jehlu, s kterou sešil dvě kůže k sobě. První oděv byl na světě! Za pomocí kožešin bylo dítě dovedně připevněno buď na hruď nebo na záda a člověkyně měla obě ruce volné k další práci. Čili ani nástroje nebyly zhotovovány výlučně muži, jak je znázorňováno v knihách. Ženy si samy zhotovovaly nejen jehly k šití oděvů, různé spony a přívěsky, ale také další drobné nářadí, čím dál více důmyslné, jako byly škrabadla kůží, rydla, nože a vrtáčky. Aby byly malé děti chráněny před nepřízní počasí zhotovovaly ženy také přístřešky z hlíny a rákosí. Tak byl další vynález na světě- první lidská stavení. Dodnes je v některých zapadlých koutech světa zvykem, že pouze ženy stavějí primitivní obydlí pro všechny.
Podobně jako společenství slonic nebo společenství delfínek si i společenství žen odjakživa pomáhalo zejména při porodech. Porod nebyl snadný ani v dobách pravěku, neboť ženy platily daň za vzpřímený postoj "člověků". Zůstaly totiž jisté evoluční jizvy. Jan Beneš v knize Člověk o tom píše:"Protože hlavička novorozence člověka je zpravidla větší než kostěný porodní kanál, nastávají při porodu problémy; řeší se jednak složitým mechanismem rozestupování pánve v jejich spojích a jednak rotací hlavičky plodu a její deformací při porodu. A tak má člověk ze všech savců vůbec nejkomplikovanější mechanismus porodu, doprovázený většinou pronikavými bolestmi. Nedokončenému přizpůsobení ke vzpřímené postavě se přičítají rovněž četná onemocnění páteře, zejména v přetížené bederní oblasti."
Jak si představuji pomoc pravěkých žen při porodu? Už tenkrát mohla sehrát důležitou roli magie. Mladé ženy, které běžně bývaly od útlého dětství svědky při rození dětí dobře věděly, že porod není procházka růžovým sadem. Pamatovaly si, že některé ženy nebo novorozenci, či dokonce oba při porodu zemřeli. (Zemřeli se píše s měkkým i- já jsem fakt nevěděla jaké i se tam má napsat; je to divné, ale novorozenec, protože je mužského rodu, má v češtině přednost před ženou). Proto se blížícího porodu obávaly. Aby se prvorodičky porodu nebály, byly zde starší zkušené ženy- jakési předchůdkyně porodních bab a šamanů dohromady. Tyto ženy vykonávaly při porodu složité obřady a rituály, jež měly zajistit jeho zdárný průběh. Ženy dávno intuitivně poznaly, že sugesce je mocná čarodějka. A tak zaříkávání a kouzla starých šamanek měly opravdu mocný účinek. Mladé ženy, které byly na počátku porodu sevřené strachy se uvolnily a zdárně porodily.
Rození dětí byla "babská záležitost", prehistoričtí muži byli mimo, měli svůj vlastní mužský svět. Takzvané "Venuše", které se nám dochovaly, patrně sloužily k ryze praktickým účelům. To znamená, že to mohly být klidně talismany pomáhající při porodech. Drobné sošky tlustých žen byly nalezeny na mnoha místech v Evropě, od Španělska až po Rusko, a pocházejí z období 25 000- l5 000 let př.n.l. Byly většinou bez tváří, a až přehnaným způsobem jsou na nich zdůrazněná ňadra, břicho a boky, tedy typické atributy ženy-matky, zatímco ostatní detaily jsou více nebo méně pominuty. Bohyně plodnosti to asi nebyly, protože postavou všechny ty sošky připomínají spíše ženy po menoupaze, než štíhlé ženy v plodném věku. Porodu se tenkrát bály všechny ženy bez rozdílu, ale o svou plodnost se tolik bát nemusely. Byla tenkrát tak samozřejmá jako nebe nad hlavou či zem pod nohama. A pokud výjimečně zůstala nějaká žena neplodná, nikdo si toho nijak zvlášť nevšímal- jako si toho nevšímají ani lidoopi. Krásu ženského těla tyto sošky sotva vyjadřují. Kromě toho muži tehdy zcela jistě neměli ve zvyku zabývat se kdovíjak ženskou krásou, protože v tom případě by se našly nějaké sošky krásně tvarovaných, štíhlých ženských postav. Zajímala je spíš výroba loveckých zbraní jako jsou oštěpy, luky, šípy, sekery, nože, harpuny či rybářské náčiní. Pokud tvořili nějaké sošky, byly to kultovní sošky zvířat, které jim měly zajistit bohatý lov. Děti asi také sošky tlustých žen netvořily.
A tak zbývá nakonec jediné: že "Venuše" byly zhotovovány staršími ženami jako kouzelné amulety k porodním účelům. Ženy po menopause prostě znázorňovaly samy sebe, aby zdůraznily, že mladým ženám při porodu opravdu účinně pomůžou.
Vzpomínám si, co jsem v dětství nejvíc kreslila: byly to princezny se zlatými korunkami na hlavě, s dlouhými vlnitými vlasy a širokými, bohatě zdobenými sukněmi. Jako všechny děti jsem malovala jenom to, co mne zajímalo. Mužský svět mne nezajímal. Prince s mečem jsem se pokusila namalovat snad jen jednou a stejně se mi nepovedl. A abych někdy jako kluci malovala vojáky, tanky, auta či zbraně, to vůbec nepřipadalo v úvahu. Chci tím vyjádřit, že tak jako malé děti, tak i na úsvitu lidských dějin se obě pohlaví zabývala především sama sebou (ve svých mužských a ženských hierarchiích), ne pohlavím opačným. Koneckonců to platí tak trochu i dnes, že každé pohlaví se zabývá víc sebou než pohlavím opačným. Muži si kupují mužské časopisy, v nichž jsou obsaženy věci, které je zajímají: nové modely krásných aut, nové modely krásných dívek, hodně stránek je věnováno sportu, financím a politice. V ženských listech zase ženy naleznou to své: jak pečovat o sebe, jak pečovat o děti, jak pečovat o manžela, jak pečovat o domácnost a nezbytné jsou také poučné příběhy ze života a drby z vyšší společnosti.
Domnívám se tedy, že i drobnou Věstonickou Venuši, velkou pouhých 11,5 cm vymodelovala před 25 000 lety u ohniště pračlověkyně po menopause, nikoliv pračlověk. Smísila hlínu s popelem (ženský materiál), přičemž jako pojidla použila tuk a po vypálení v peci za pomocí této "pramatky všech lidí" přesvědčila při porodním rituálu svou těhotnou dceru i jiné dívky, že porodí snadno, rychle a pokud možno bezbolestně.
Věstonická venuše tedy znázorňuje patrně “pramatku rodu”- tělnatou ženu již po menopause.
Obřadní rituály vznikaly u všeho, co vzbuzovalo velké emoce. Proto se konaly nejen při porodu nového člověka, ale i při pohřbu mrtvého člověka. Jiné rituály zase oslavovaly lidskou sexualitu nebo lov zvířat. Přírodní člověk před 30 000 lety žil v souladu s přírodou jako ostatní živočichové- ale měl již i své bohaté kulturní zvyky, kterými dával jasně najevo, že je svébytná myslící bytost, která se již začíná řídit i svými specifickými, vlastními pravidly. Když měl hlad, sháněl potravu, a když se najedl, většinou odpočíval. Ani jeho sexuální rituály se nijak zvlášť nevymykaly z přírodních dějů. Sexuální vůdčí role mužů vyplývala z jejich větší fyzické síly a vyšší agresivity (samčí hormon testosteron). A tak stejně jako ostatní samci v přírodě i oni spolu rituálně zápasili nebo tančili za dlouhých vlahých večerů u ohně. Ženy s nevšedním zájmem jejich siláckému představení přihlížely. Samozřejmě, že silní, zdraví a dobře vyvinutí muži byli pro ně obvykle nejvíc sexuálně přitažliví. Nehledě na to, že tito siláci byli zpravidla i nejvýše ve své hierarchii postavení, takže se tím jejich přitažlivost ještě více zvýšila. Ale jako už erectů, stejně tak u moderních lidí ani slabí muži nebyli bez šancí. V této době se muž a žena dokázali do sebe už skutečně zamilovat. Mladou dvojici, kterou to k sobě táhlo neodolatelnou přitažlivou silou, příliš nelákali jiní partneři. Našli zalíbení pouze v sobě navzájem, měli oči jen pro sebe.
Vytvářeli tak spolu na určitou dobu stálý zamilovaný pár, který si však nebyl stoprocentně věrný. Šlo tam o spříznění duší, ne o sexuální věrnost. Pochopitelně, že nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně- a tak se po určité době pár z různých důvodů zase rozpadl. Jejich láska ochladla a původně zamilovaní si našli jiné milující partnery.
Takže i u nejzamilovanějších párů stále a pořád platilo pravidlo, že výše postavení muži se mohli kdykoliv sexuálně spojit s partnerkou zamilovaného. Byla to jejich normální a samozřejmá výsada, kterou níže postavený muž respektoval. Ani jeho zamilovaná partnerka nic nenamítala. Naopak bylo pro ni vyznamenáním, že byla poctěna přízní udělenou jí výše postaveným mužem. Výše postavení muži měli zkrátka v sexu výsady, ale ti níže postavení se dovedně naučili umění, jak si ženy trvale naklonit, aby je braly na vědomí. Dosahovali toho tím, že svým vyvoleným pračlověkyním byli často nablízku, nosili jim vybrané lahůdky, pomáhali jim při různých činnostech a chovali se laskavě k jejich dětem. Věděli, že se jim jejich galantnost bohatě vyplatí, že snadněji dosáhnou svého cíle, než kdyby se "za humny" rozhodli použít násilí. Znásilňování žen bylo u pravěkých přírodních lidí takřka nemožné. Přirozená samčí galantnost, daná mužům do vínku už od dob zvířecích, nedovolovala násilí při sexu. Když byl pračlověk sexuálně vzrušen, nechtěl se prát. Jeho snahou bylo pračlověkyni zlákat ke slasti, ne ji zastrašit agresivitou. Pokud se k nějaké ženě náhodou nějaký muž choval agresivně, vždy měla po ruce dostatek ochránců, kteří se jí zastali. Ať už to bylo ze strany nejvýše postavených alfa mužů, ze strany milenců, nebo odrostlých synů.
Namlouvání mezi muži a ženami bylo již specificky lidské. To znamená, že nejen muži, ale i ženy si již konkurovaly v lásce- chovaly se již úplně jinak než ve zvířecím stádiu. Když tančily kolem ohně, předváděly své tělesné půvaby, aby co nejvíce sexuálně upoutaly oči muže, kterého chtěly přivábit a získat pro sebe. Každá se snažila co nejvíc se zalíbit muži, na kterého měla zálusk. Z toho důvodu se ženy začaly i různě zdobit navléknutými korálky z mušliček a podobně, aby byly co nejvíc sexuálně přitažlivé.
Čili svádění i namlouvání bylo oboustranné a vzájemná konkurence o kvalitního sexuálního partnera existovala jak v mužské, tak i v ženské hierarchii.
Ačkoliv ve všech knihách o pravěku jsou praženy vyobrazeny kdesi v pozadí, jak tupě zírají na tvůrčí práci pramužů vyobrazených v popředí, nebylo toho málo, co pravěcí ženští lidé lidstvu přinesli. Skutečně nechápu, proč jsou ve výkladu pravěku ženy tolik opomíjené a jejich zásluhy o rozvoj lidstva tak snadno zapomenuty! "Jenom se z toho lovu zvířat neposerte pánové", řekla moje přítelkyně, když odkládala na stolek časopis, ve kterém byl opět vyzdvihován pravěký lov. A já jsem s ní souhlasila. Je více než pravděpodobné, že ženy vynalezly nejzákladnější ze všech technologií, bez níž by se civilizace nemohla vyvíjet- technologii domestikace zvířat i rostlin. Ačkoliv je o tom faktu stěží zmínka v knihách nebo hodinách dějepisu, většina vědců se dnes shoduje na tom, že tomu tak skutečně bylo. Po ulovených divokých kozách občas zůstala živá mláďata. Byly to ženy, které se jich ujaly a vlastním mlékem nakrmily. Díky tomu mláďata přežila, a pak zůstala již natrvalo s lidskou tlupou, považujíc ji za vlastní stádo. Z nasbíraných semen ženy drtily první mouku, z které vyráběly placky. Ta, která jako první vhodila na svém tábořišti semeno do půdy a zjistila, že z něj roste nové obilí, se stala první zemědělkyní světa. Antropologové poukazují na skutečnost, že v převážně zemědělských hospodářstvích "rozvojových" kmenů a národů je zúrodňování půdy vždy záležitostí žen. Tato skutečnost je dále podložena mnoha starověkými náboženskými mýty, které výslovně připisují zavedení zemědělství mnoha ženským bohyním. Například v egyptských písemných památkách je opakovaně zmiňovaná bohyně Isis jako zakladatelka zemědělství. Na mezopotamských deskách je bohyně Ninlil uctívána za to, že naučila lidi pěstovat plodiny a chovat dobytek. V archeologii i v mýtech existuje řada obrazných asociací bohyně se zemědělstvím. To se týká dlouhého časového údobí, sahajícího od Catal Hüyüku, kde se ve svatyních bohyně obětovalo zrno, až po klasické Řecko, kdy se podobně obětovalo ženským božstvům, jakými byly Démétér a Héra.
Zemědělství jako vůbec největší pokrok v lidské společnosti se poprvé vyskytlo na Blízkém východě přibližně 10 000 let před naším letopočtem a v následujících šesti tisíci letech se rozšířilo po Evropě. Nezávisle na sobě se vyvíjelo i v jiných oblastech světa, jako v Americe a na Dálném východě. Pěstování rostlin a chov zvířat umožňovaly lidem udržovat kontrolu nad svými vlastními zdroji potravy lépe, než když se spoléhali pouze na výsledky sběru a lovu. Zásluhou zemědělství se lidé mohli usadit na jednom místě po celý rok a nasytit větší počet hladových krků než dosud. To mělo za následek populační explozi a počátek vývoje měst. Půda a její obdělávání se stalo zárukou trvalé obživy člověka a od neolitu k dnešku spěl vývoj lidského rodu neuvěřitelně zrychleným tempem.
ZPĚT NA ÚVOD
